Show Email

Tělo:

""""""Jak si někteří z mých přátel všimli, dnes jsem se vydal na záchranou

výpravu v rámci akce na Ukrajině. Byl jsem kamarádem kamaráda požádán,

jestli bych dovezl dvě rodiny ze Zamošće do Varnsdorfu. Má podmínka byla,

abychom věděli o koho jde, měli kontakt a bylo zařízené ubytování. Vše bylo.

 "

Cesta vypadala jako na fotkách. Vyrazil jsem v 1:48. Po cestě byl v kontaktu

přes WhatsUp s rodinou v angličtině. Ještě při mém odjezdu nebyly za

hranicemi, ale byl jsem informován, že by kolem 3 tí ráno měli být na místě.

Byli v 6, což jsem byl stále na cestě. 

Já na místo dorazil v 8, dle fotek ve městě označené místo červeného kříže,

před vstupem policie zjišťující, kdo co a kam jede. Po mé identifikaci mě

poslali dovnitř, ale to už má skupinka po mém avizu vylezla. Nalodili jsme

se a vyrazili zpět. 

Do cíle ve Varnsdorfu dorazili v 16:11, já domů do Brna zpět v 20:32. Jestli

dobře počítám, celkový čas stání včetně 3 tankování a pauzami s dětmi byl 1:

15 hod na 1725 km. Dle mého soudu a mého malého ega úctyhodný výkon. 

Nyní k samotné cestě. 

Dvě dospělé ženy ( jsou vidět na fotce v bílém a černém kabátě ) a tři děti

ve věku 3, 5 a 6 let. Už od výjezdu v autě bugr ( v češtině bordel ). Říkal

jsem si: "To se uklídní." -> Chyba lávky. 

Bordel se stupňoval a maminky zvládali jenom: "Sedni." na což děti

samozřejmě nereágovali. 

Když začali na okreskách ( viz foto ) přelízat z druhé řady do třetí, už

jsem hukl. Pak se začali bavit přelézáním do nákladového prostoru. Maminky

stále nic. Finál byla masáž mého sedadla zezadu, mlaskání do ucha a doslova

otravování řidiče. Až jsem zařval, maminky si začali děti pacifikovat.

Výsledek samozřejmě nula. Boty na sedačkách jsem vzdal stejně jako upatlaná

okénka, i když jsem čekal, že mi je každou chvíli vysklí, jak do nich

mlátili.

Vrchol všeho, kdy jsem auto zastavil bylo, když nejmladší 3 letý, který měl

neustále s něčím problém, takže buď pištěl, hrál si žábu nebo retarda,

brečel nebo do něčeho mlátil si začal stěžovat, že chce vidět ven. Maminka

jej čapla a přes hlavové opěrky mi jej posadila dopředu na přední lavici (

opakuji, 3 leté dítě ) na mou svačinu, bundu a batoh. Ve 130 ti na dálnici. 

Zde jsem na té dálnici zastavil a začal řvát jak tur. Zabralo to na půl

hodiny z naší 7 mi hodinové cesty. Už to vypadalo, že bude chvíli klid, když

uviděli McDonald a velice se dožadovali jeho návštěvy. Samozřejmě na Drive,

abych to řešil já jako řidič, což jsem kategoricky odmítl a zastavil jim

vedle. 

No stres, pro každého Menu s sebou automaticky do auta. Kečup, tatarka,

hranolky - a samozřejmě všudypřítomná kola, která už tak hyperaktivní děti

ještě více nabudila. Následující a poslední hodina a půl bylo peklo se vším

všudy. Dopředu mi postupně se všemi otvory zezadu proplétali ručičky,

nožičky, za krkem neustále byl nějaký