Show Email

Tělo:

"a to je přesně to co si myslím...... kdo ví, co nás od nich čeká...

Petr Liška

Jak si někteří z mých přátel všimli, dnes jsem se vydal na záchranou výpravu v rámci akce na Ukrajině. Byl jsem kamarádem kamaráda požádán, jestli bych dovezl dvě rodiny ze Zamošće do Varnsdorfu. Má podmínka byla, abychom věděli o koho jde, měli kontakt a bylo zařízené ubytování. Vše bylo.

Vyrazil jsem v 1:48. Po cestě byl v kontaktu přes WhatsUp s rodinou v angličtině. Ještě při mém odjezdu nebyly za hranicemi, ale byl jsem informován, že by kolem 3 tí ráno měli být na místě. Byli v 6, což jsem byl stále na cestě.

Já na místo dorazil v 8, dle fotek ve městě označené místo červeného kříže, před vstupem policie zjišťující, kdo co a kam jede. Po mé identifikaci mě poslali dovnitř, ale to už má skupinka po mém avizu vylezla. Nalodili jsme se a vyrazili zpět.

Do cíle ve Varnsdorfu dorazili v 16:11, já domů do Brna zpět v 20:32. Jestli dobře počítám, celkový čas stání včetně 3 tankování a pauzami s dětmi byl 1: 15 hod na 1725 km. Dle mého soudu a mého malého ega úctyhodný výkon.

Nyní k samotné cestě.

Dvě dospělé ženy ( jsou vidět na fotce v bílém a černém kabátě ) a tři děti ve věku 3, 5 a 6 let. Už od výjezdu v autě bugr ( v češtině bordel ). Říkal jsem si: "To se uklídní." -> Chyba lávky.

Bordel se stupňoval a maminky zvládali jenom: "Sedni." na což děti samozřejmě nereágovali.

Když začali na okreskách ( viz foto ) přelízat z druhé řady do třetí, už jsem hukl. Pak se začali bavit přelézáním do nákladového prostoru. Maminky stále nic. Finál byla masáž mého sedadla zezadu, mlaskání do ucha a doslova otravování řidiče. Až jsem zařval, maminky si začali děti pacifikovat. Výsledek samozřejmě nula. Boty na sedačkách jsem vzdal stejně jako upatlaná okénka, i když jsem čekal, že mi je každou chvíli vysklí, jak do nich mlátili.

Vrchol všeho, kdy jsem auto zastavil bylo, když nejmladší 3 letý, který měl neustále s něčím problém, takže buď pištěl, hrál si žábu nebo retarda, brečel nebo do něčeho mlátil si začal stěžovat, že chce vidět ven. Maminka jej čapla a přes hlavové opěrky mi jej posadila dopředu na přední lavici ( opakuji, 3 leté dítě ) na mou svačinu, bundu a batoh. Ve 130 ti na dálnici.

Zde jsem na té dálnici zastavil a začal řvát jak tur. Zabralo to na půl hodiny z naší 7 mi hodinové cesty. Už to vypadalo, že bude chvíli klid, když uviděli McDonald a velice se dožadovali jeho návštěvy. Samozřejmě na Drive, abych to řešil já jako řidič, což jsem kategoricky odmítl a zastavil jim vedle.

No stres, pro každého Menu s sebou automaticky do auta. Kečup, tatarka, hranolky - a samozřejmě všudypřítomná kola, která už tak hyperaktivní děti ještě více nabudila. Následující a poslední hodina a půl bylo peklo se vším všudy. Dopředu mi postupně se všemi otvory zezadu proplétali ručičky, nožičky, za krkem neustále byl nějaký plyšák samozřejmě s doprovodem různých skřeků a pazvuků. Na mé prosby, okřikování a řvaní nebyl brán zřetel. Pochopi jsem záhy proč. Maminka už na silu posadila malého 3 letého chlapečka vedl