Show Email

Tělo:

Jak si někteří z mých přátel všimli, dnes jsem se vydal na záchranou

výpravu v rámci akce na Ukrajině. Byl jsem kamarádem kamaráda požádán,

jestli bych dovezl dvě rodiny ze Zamošće do Varnsdorfu. Má podmínka

byla, abychom věděli o koho jde, měli kontakt a bylo zařízené

ubytování. Vše bylo.

Cesta vypadala jako na fotkách. Vyrazil jsem v 1:48. Po cestě byl v

kontaktu přes WhatsUp s rodinou v angličtině. Ještě při mém odjezdu

nebyly za hranicemi, ale byl jsem informován, že by kolem 3 tí ráno

měli být na místě. Byli v 6, což jsem byl stále na cestě.

Já na místo dorazil v 8, dle fotek ve městě označené místo červeného

kříže, před vstupem policie zjišťující, kdo co a kam jede. Po mé

identifikaci mě poslali dovnitř, ale to už má skupinka po mém avizu

vylezla. Nalodili jsme se a vyrazili zpět.

Do cíle ve Varnsdorfu dorazili v 16:11, já domů do Brna zpět v 20:32.

Jestli dobře počítám, celkový čas stání včetně 3 tankování a pauzami s

dětmi byl 1:15 hod na 1725 km. Dle mého soudu a mého malého ega

úctyhodný výkon.

Nyní k samotné cestě.

Dvě dospělé ženy ( jsou vidět na fotce v bílém a černém kabátě ) a tři

děti ve věku 3, 5 a 6 let. Už od výjezdu v autě bugr ( v češtině

bordel ). Říkal jsem si: "To se uklídní." -> Chyba lávky.

Bordel se stupňoval a maminky zvládali jenom: "Sedni." na což děti

samozřejmě nereágovali.

Když začali na okreskách přelízat z druhé řady do třetí, už jsem hukl.

Pak se začali bavit přelézáním do nákladového prostoru. Maminky stále

nic. Finál byla masáž mého sedadla zezadu, mlaskání do ucha a doslova

otravování řidiče. Až jsem zařval, maminky si začali děti pacifikovat.

Výsledek samozřejmě nula. Boty na sedačkách jsem vzdal stejně jako

upatlaná okénka, i když jsem čekal, že mi je každou chvíli vysklí, jak

do nich mlátili.

Vrchol všeho, kdy jsem auto zastavil bylo, když nejmladší 3 letý,

který měl neustále s něčím problém, takže buď pištěl, hrál si žábu

nebo retarda, brečel nebo do něčeho mlátil si začal stěžovat, že chce

vidět ven. Maminka jej čapla a přes hlavové opěrky mi jej posadila

dopředu na přední lavici ( opakuji, 3 leté dítě ) na mou svačinu,

bundu a batoh. Ve 130 ti na dálnici.

Zde jsem na té dálnici zastavil a začal řvát jak tur. Zabralo to na

půl hodiny z naší 7 mi hodinové cesty. Už to vypadalo, že bude chvíli

klid, když uviděli McDonald a velice se dožadovali jeho návštěvy.

Samozřejmě na Drive, abych to řešil já jako řidič, což jsem

kategoricky odmítl a zastavil jim vedle.

No stres, pro každého Menu s sebou automaticky do auta. Kečup,

tatarka, hranolky - a samozřejmě všudypřítomná kola, která už tak

hyperaktivní děti ještě více nabudila. Následující a poslední hodina a

půl bylo peklo se vším všudy. Dopředu mi