Show Email

Tělo:

Toto si přečtěte, než se rozhodnete pomáhat

https://www.facebook.com/Menellicar/posts/10221414176963471

*Petr Liška*

<https://www.facebook.com/Menellicar?__cft__%5b0%5d=AZXUta4AGECyNy-kzhaO-YrZbXxKGPueFmvTMBN6Ok-170rBLfBjbe6EfnCqbY1WWkcyH5JLYnVpWcL15JWj61686pHC55FHNaZuVoJtKDVhIp5JyeFH_e_No194RMxerMU&__tn__=-UC%2CP-R>

t1fgl18Sch3i12u0c9m71 oeh03

<https://www.facebook.com/Menellicar/posts/10221414176963471> ·

Jak si někteří z mých přátel všimli, dnes jsem se vydal na záchranou

výpravu v rámci akce na Ukrajině. Byl jsem kamarádem kamaráda požádán,

jestli bych dovezl dvě rodiny ze Zamošće do Varnsdorfu. Má podmínka byla,

abychom věděli o koho jde, měli kontakt a bylo zařízené ubytování. Vše bylo

Cesta vypadala jako na fotkách. Vyrazil jsem v 1:48. Po cestě byl v

kontaktu přes WhatsUp s rodinou v angličtině. Ještě při mém odjezdu nebyly

za hranicemi, ale byl jsem informován, že by kolem 3 tí ráno měli být na

místě. Byli v 6, což jsem byl stále na cestě.

Já na místo dorazil v 8, dle fotek ve městě označené místo červeného kříže,

před vstupem policie zjišťující, kdo co a kam jede. Po mé identifikaci mě

poslali dovnitř, ale to už má skupinka po mém avizu vylezla. Nalodili jsme

se a vyrazili zpět.

Do cíle ve Varnsdorfu dorazili v 16:11, já domů do Brna zpět v 20:32.

Jestli dobře počítám, celkový čas stání včetně 3 tankování a pauzami s

dětmi byl 1:15 hod na 1725 km. Dle mého soudu a mého malého ega úctyhodný

výkon.

Nyní k samotné cestě.

Dvě dospělé ženy ( jsou vidět na fotce v bílém a černém kabátě ) a tři děti

ve věku 3, 5 a 6 let. Už od výjezdu v autě bugr ( v češtině bordel ). Říkal

jsem si: "To se uklídní" -> Chyba lávky.

Bordel se stupňoval a maminky zvládali jenom: "Sedni." na což děti

samozřejmě nereágovali.

Když začali na okreskách ( viz foto ) přelízat z druhé řady do třetí, už

jsem hukl. Pak se začali bavit přelézáním do nákladového prostoru. Maminky

stále nic. Finál byla masáž mého sedadla zezadu, mlaskání do ucha a doslova

otravování řidiče. Až jsem zařval, maminky si začali děti pacifikovat.

Výsledek samozřejmě nula. Boty na sedačkách jsem vzdal stejně jako upatlaná

okénka, i když jsem čekal, že mi je každou chvíli vysklí, jak do nich

mlátili.

Vrchol všeho, kdy jsem auto zastavil bylo, když nejmladší 3 letý, který měl

neustále s něčím problém, takže buď pištěl, hrál si žábu nebo retarda,

brečel nebo do něčeho mlátil si začal stěžovat, že chce vidět ven. Maminka

jej čapla a přes hlavové opěrky mi jej posadila dopředu na přední lavici (

opakuji, 3 leté dítě ) na mou svačinu, bundu a batoh. Ve 130 ti na dálnici.

Zde jsem na té dálnici zastavil a začal řvát jak tur. Zabralo to na půl

hodiny z naší 7 mi hodinové cesty. Už to vypadalo, že bude chvíli klid,

když uviděli McDonald a velice se dožadovali jeho návštěvy. Samozřejmě na

Drive, abych to řešil já jako řidič, což jsem kategoricky odmítl a zastavil

jim vedle.

No stres, pro každého Menu s sebou automaticky do auta. Kečup, tatarka,

hranolky - a samozřejmě všudypřítomná kola, která už tak hyperaktivní děti

ještě více nabudila. Následující a poslední hodina a půl bylo peklo se vším

všudy. Dopředu mi postupně se všemi otvory zezadu proplétali ručičky,

nožičky, za krkem neustále byl nějaký plyšák samozřejmě s doprovodem

různých skřeků a pazvuků. Na mé prosby, okřikování a řvaní nebyl brán

zřetel. Pochopi jsem záhy proč. Maminka už na silu posad