Show Email

Tělo:

"Jak jsem dostala tak přeposílám. Knihu jsem nečetla.

M.

Jitka Vodňanská (milenka Havla a úspěšná psycholožka) napsala knihu: Voda, která hoří.

Napsala přitom spousty faktů, které jsou zajímavé.

O Havlovi trochu jinak....

Článek Václava Pikory :

K narozeninám jsem si přál knihu Jitky Vodňanské: „Voda, která hoří“.

Tušil jsem, že mě její příběh zaujme. Netušil jsem ale, jak je tenhle příběh překvapivě

realistickým zrcadlem doby před 30 léty.

No ano, příběh mě skutečně zaujal, bohužel ale úplně jinak, než jak byl nejspíš

autorkou zamýšlen. Vyprávění bere iluze o prezidentovi.

Václav Havel byl i pro mě dlouho ikonou dobrých vlastností.

Rok 1989 mě zastihl jako dítě, takže jsem hodně přebíral názory dospělých.

Když zemřel – to už jsem byl samozřejmě dospělý – byli lidé nešťastní.

Zemřela jejich modla.

Mluvili o něm, jako by nebyl člověk z masa a kostí, ale nadčlověk.

Tato kniha však čtenáře usadí.

Havel je vylíčen jako každý jiný s dobrými i špatnými stránkami.

Kniha nemění jen mainstreamový náhled na Havla, ale na celou socialistickou společnost.

Já jsem jako dítě vnímal život asi takto: práce, večerní vymývání mozku v televizi,

brzo spát, brzo vstát a zase práce.

Dovolené v NDR a jednou za celé dětství v Jugoslávii.

Vodňanská popisuje jiný socialismus.

Klídek, pohodička, jeden mejdan za druhým.

Mnohokrát píše, že bylo štěstí, že tou dobou nebyly běžně dostupné drogy,

protože jinak by v nich jela.

Jeden vztah za druhým a k tomu zábava a cestování.

Před rokem 68 pobývala dlouhodobě v Západním Německu a ve Francii.

Byt jí koupila babička za našetřené peníze.

Proč neznám nikoho, komu by babička nenašetřila na byt?

Co dělali moji rodiče špatně?

Na Západě byli jen díky tomu, že tam každému z rodičů emigroval sourozenec.

Mohli za ním jet, ale jen sami, aby taky nemohli emigrovat s rodinou.

Vodňanská ale byla v USA i s manželem.

A hned si troufne navštívit režimu nepohodlné lidi, jako byl Voskovec.

Byla to evidentně úplně jiná vrstva socialistické společnosti. Měla „všechno“.

Ano, čas od času odvedli disidenty na výslech, ale za 48 hodin se vrátili a pařilo se dál.

Takový socialismus ale většina lidí dnes nepamatuje.

Kniha ukazuje pro mě falešnou morálku disidentů.

Scházeli se jako elita zašt