Show Email

Tělo:

---Přepis přílohy---

Odmítám vlastizradu a budu se dál chovat tak, abych

se mohl v budoucnu podívat do očí svým dětem a

vnukům. Vyrůstal jsem v rodině, kde jsme si vážili

jeden druhého a moji rodiče pečovali o stárnoucí

prarodiče s láskou. Ve škole mi vštěpovali úctu k

našim předkům a lásku k národu a k naší zemi. Učil

jsem se rád národní dějiny a bavila mne česká

literatura. Na výlety jsme jezdili na hrady a zámky a

památky spojené s českou minulostí. Měl jsem to

ohromné štěstí, že jsem chodil do divadla v době kdy

z úst herců zněla správná a slušná čeština bez

vulgarismů. Už jako dítě jsem měl ohromnou radost, když

naši sportovci vítězili, Československá vlajka stoupala

na stožár a zněla naše hymna, která opěvuje naši

nádhernou a požehnanou zem. Učili mne, že tohle

jsou Čechy a žije tu český národ. Je to naše vlast, za

kterou jsme odpovědní, a budeme se mít dobře jen

tehdy, pokud o ni budeme pečovat svědomitě, s

úctou a láskou. Učili mne, že si musím brát příklad z

předků, kteří pro svou vlast umírali, bojovali s

nepřáteli a postavili se i přesile, neboť cítili

odpovědnost za svůj domov, za svoje děti, manželky,

rodiče, prarodiče. Nehrbili se před nepřítelem a

pohrdali vlastizrádci. Za vlastizradu byl trest smrti.

Vlastizradou je míněno to, když by někdo chtěl vydat

tuto zem a její lid nepříteli. Pro celé generace byla

vlastizrada tím nejhorším, čeho se mohl Čech

na Čechovi dopustit. Bylo to stejné jako vrazit bratrovi dýku do zad. Bylo toho

hodně , co mě učili a čemu jsem věřil. Asi

m ě vychovali divn ě, protože všechno to, co jsem

miloval a v co jsem v ěř il, je dnes špatn ě ........ Za

zločin vlastizrady je dnes naopak pokládáno

vlastenectví. Dozvídám se, že tahle země nepatří

nám, Čechům, ale patří všem, celému světu.

Dozvídám se, že o svém osudu nesmíme rozhodovat

my, ale občanskoprávní organizace a mezinárodní

soudy. Dozvídám se, že národy, které dobře

hospodařily, mají své bohatství odevzdat těm, kteří

hospodařili špatně. Nejsem ekonom, jsem historik a spisovatel, ale přiznám

se, neznám v lidských dějinách analogickou situaci,

aby se bohatý národ dobrovolně vzdal svého

bohatství ve prospěch parazitů a lenochů.Mnohým z

nás padli rodiče, prarodiče, příbuzní ve světových

válkách 20. století. Bojovali za svobodu a bojovali

proto, aby jejich rodiny mohly žít ve

svobodných Čechách. Dnes se dozvídám, že není

správné bránit vlast, je lepší se sebrat a odejít vyklidit

prostor pro (přemnožené) nově příchozí. To

samozřejmě neznamená, že nechci pomoci potřebným

lidem. Učili mě, že mám být velkorysý, laskavý a

štědrý. Pokud někdo o pomoc požádá a já mohu

pomoci, mám to rozhodně udělat. A udělám to i

když mne to stojí vlastní síly, peníze, čas a třeba

musím i trochu riskovat. Děláme to všichni, pokud

ovšem ten, kdo pomoc potřebuje, si ji nevynucuje

silou a nechce víc, než mu můžeme dát.A

nerozhodují o tom byrokrati, ale naše srdce. Nelze

pomáhat všem, může se stát, že na to naše síly

nestačí. Neplavec nemůže skočit pro topícího se, ani

kdyby nakrásně chtěl. Pomoc někomu je záležitost

našeho svědomí. Pokud někomu z jakéhokoli důvodu

pomáhat nechci, neudělám to. Je to mé nezadatelné

právo.Od dávnověku do téhle země přicházeli cizinci

a usazovali se tu v klidu míru a pohodě. Bylo k

tomu potřeba dodržet tři základní

podmínky: ***Přijmout naši víru..., ctít

zákony českého království... a živit se poctivě. *** a

nevnucovat nám umanutě cizí víru..., cizí zvyky...,

cizí jazyk. České království bylo pohostinnou zemí a

ten, kdo chtěl s námi žít v míru, byl vítán. Nejsme

národ, který by byl sobecký. Jsme národ, který se

vždycky choval rozumně, a pokud možno

spravedlivě. Mohou mi spílat, že jsem xenofobní, ale já zůstanu Čechem

a vlastencem. Budu dál milovat tuhle zem, budu psát

knihy o českých dějinách a budu chválit naše předky

za to, že tuhle zem uchránili proti nepřátelům, že ji

budovali k obrazu svému, že z neúrodné krajiny

sevřené horami vybudovali zemi medem a strdím

oplývající.*** Odmítám vlastizradu a budu se dál

chovat tak, abych se mohl v budoucnu podívat do očí

svým dětem a vnukům.PhDr. VlastimilVondruška,

CSc. narozen 9. května 1955 v Kladně