Show Email

Tělo:

NA KAŽDÉM ŠPROCHU...

Věra Kunderová

Kdo dodává zbraně, také chce válku a tím také je vinen, tím, že válka pokračuje a umírají nevinní lidé a často i děti.

Málo se připomíná, že USA v srpnu 1945 shodily na 2 japonská města, Hirošimu a Nagasaki 2 atomové bomby. A zemřelo najednou 110 tisíc Japonců, do konce srpna dalších 140 tisíc a další roky pak několik desítek tisíc Japonců na ozáření.

To by neudělal žádný stát. Obyčejní lidé neschvalují válku na Ukrajině a mají stejný názor jak Olympionik Svoboda.

Pro literární měsíčník Host promluvila Věra Kunderová, manželka slavného spisovatele a emigranta Milana Kundery, která s ním odešla do exilu.

„Možná že vás překvapí, že jsem to byla já, kdo byl od začátku rozhodnut se nevracet. K definitivnímu společnému rozhodnutí došlo ve chvíli, kdy Milan začal psát rok po našem příjezdu Knihu smíchu a zapomnění; bylo hned jasné, že za tu knihu by v Čechách musel být odsouzen, ta kniha byl definitivní rozchod. Stačilo ostatně, že z ní publikoval v Nouvel Observateur ukázku, bylo to v roce 1979, aby byl okamžitě zbaven občanství,“ okomentovala teoretickou možnost se vrátit do Čech, kterou měli, ještě když odjížděli. Kunderová uvedla, že se jí po Čechách velmi stýská.

Emigrace je těžká věc. Je to nejhorší blbost, kterou může člověk v životě udělat. „Byla jsem celou dobu přesvědčena, že už nikdy neuvidím Prahu. Můj pesimismus byl absolutní. Listopad byl především neuvěřitelné překvapení. A pak dojetí. A pak radost. Co si myslím o pokračování? Člověk, který žije tak dlouho v cizině a ví, že se už nevrátí, může vám jen držet palce a sám se ptát.“

Kunderová také uvedla, že s exilovými kruhy se nestýkala. S jednotlivými přáteli ano.

„Ano, komunisti byli hrozní, zavírali a popravovali lidi, ale po Maďarsku, po roce 1956, to přestalo. To bylo tak strašné zlo, co se tam dělo, že se lid