Show Email

Tělo:

Věra Kunderová

Kdo dodává zbraně také chce válku a tím také je vinen, tím, že válka

pokračuje a umírají neviní lidé a často i děti.

Málo se připomíná, že USA v srpnu 1945 shodily na 2 japonská města,

Hirošimu a Nagasaki

2 atomové bomby. A zemřelo najednou 110 tisíc Japonců, do konce srpna

dalších 140 tisíc a další roky pak několik desítek tisíc Japonců na

ozáření.

To by neudělal žádný stát. Obyčejní lidé neschvalují válku na Ukrajině a

mají stejný názor jak Olympionik Svoboda.

Pro literární měsíčník Host promluvila Věra Kunderová, manželka slavného

spisovatele a emigranta Milana Kundery, která s ním odešla do exilu.

„Možná že vás překvapí, že jsem to byla já, kdo byl od začátku rozhodnut

se nevracet. K definitivnímu společnému rozhodnutí došlo ve chvíli, kdy

Milan začal psát rok po našem příjezdu Knihu smíchu a zapomnění; bylo hned

jasné, že za tu knihu by v Čechách musel být odsouzen, ta kniha byl

definitivní rozchod.

Stačilo ostatně, že z ní publikoval v Nouvel Observateur ukázku, bylo to v

roce 1979, aby byl okamžitě zbaven občanství,“ okomentovala teoretickou

možnost se vrátit do Čech, kterou měli, ještě když odjížděli. Kunderová

uvedla, že se jí po Čechách velmi stýská.

Emigrace je těžká věc. Je to nejhorší blbost, kterou může člověk v životě

udělat. „Byla jsem celou dobu přesvědčena, že už nikdy neuvidím Prahu. Můj

pesimismus byl absolutní Listopad byl především neuvěřitelné překvapení. A

pak dojetí. A pak radost. Co si myslím o pokračování? Člověk, který žije

tak dlouho v cizině a ví, že se už nevrátí, může vám jen držet palce a sám

se ptát.“

Kunderová také uvedla, že s exilovými kruhy se nestýkala. S

jednotlivými přáteli ano

„Ano, komunisti byli hrozní, zavírali a popravovali lidi, ale po Maďarsku,

po roce 1956, to přestalo. To bylo tak strašné zlo, co se tam dělo, že se

lidé začali, myslím si, probouzet,“ mínila. Ani na Rusy prý nemůže nadávat

tak, jak se to děje v Čechách.

„Pamatuju si, jak jdu 21. srpna z televizního vysílání Bartolomějskou

ulicí, byla plná tanků a vojenských vozidel, a najednou mne jeden z

těch vojáků, mladý kluk, možná ani ne dvacet let, chytí a zatáhne do domu

a zavře dveře. Já si říkám, tak šmitec, tak takhle skončím, někde zabitá

v průjezdu, ale ten kluk mi vrazil do ruky horu letáků a říká: "Dlja tvoju

mať‘ a já tam čtu v azbuce něco jako: „My nevíme, kde jsme, my jsme si

mysleli, že jedeme do Německa, my jsme tohle nechtěli.

Ten kluk riskoval život! Kdyby si toho všimli, tak by ho na

místě zastřelili. Já je nenáviděla, pochopitelně, ale když se

ti přihodí něco takového, tak si najednou uvědomíš, že nic není černobílý.

Nic není černý, nebo bílý, jak vy si tam myslíte, všechno je šedivé

Při první návštěvě Československa v roce 1990 ji prý vyvádělo z míry, že

všude slyšela angličtinu. „Všude v centru byly dvojjazyčné nápisy. To

nebylo možný ani při ruský okupaci, že by byly nápisy v ruštině! Tohle bylo

strašný odcizení. My jsme s Milanem spolu vždycky mluvili česky.

Čeština nás spojovala s domovem, a teď, když jsme se vrátili, to vypadalo,

jako by se v té zemi už česky ani nemluvilo. Jako by ta země, ze které jsme

odjeli, už neexistovala.“

A dodala, že z míry ji také vyvedl bezdomovec. Z Paříže na ně prý byla

zvyklá, ale na jejich přítomnost v Praze nikoliv.

Odpověděla také na dotaz, proč se do bývalé vlasti nevrátili. Jednak prý

kvůli novinářům, které si ve Francii drželi od těla, ale v Čechách by to

prý nešlo.

"Potom kvůli disidentům, kteří se dostali k moci a kteří nás nenáviděli. Z

toho jsme měli obavy. A když vyšla ta odpornost o Milanovi v Respektu, už

to vůbec nešlo. Tehdy jsem si poprvé uvědomila nemožnost návratu. A v tu

chvíli se to narodilo. Touha být doma, na svých místech, kam se člověk může

schovat, a současně vědomí, že už se nikdy vrátit nemůžu, protože tam jsou

naši nepřátelé, kteří chtějí zničit Milana." Kunderová naráží na článek

Respektu z roku 2008: Udání Milana Kundery.

Důvody následně vysvětlila: "To začalo v roce 1976. Rok po naší emigraci,

kdy si nás pozval Pavel Tigrid a u oběda řekl: ‚Pane Kundero, nepleťte se

do politiky.‘ My jsme na něj koukali vykuleně, proč to říká, protože

Milan žádné politické ambice neměl. On chtěl jenom psát. Teprve později

jsme pochopili, co za tím bylo. Američani, kteří byli

napojeni na Tigrida, vybrali figurku jako vůdce protikomunistické opozice

Havla a měli obavy, že Milan, který byl v zahraničí tehdy mnohem

známější, by chtěl být sám v čele politické opozice. Ale to jsme tehdy

nevěděli. To nám došlo až později, když jsme viděli, jak se disidenti

snažili Milana pošpinit, jak na něj útočili a uráželi ho. Všechny ty útoky mám schované

v archivu. Ostatní věci jsme už vyhodili a zničili, jenom tohle ne. Oni

měli prostě obavy, že by mohl jít do politiky, a tak se ho snažili

znemožnit. A nenávist vůči němu zůstávala i po listopadu a všechno

vyvrcholilo tím odporným textem v Respektu, který nás zničil zdravotně. A

nikdo se mu dosud neomluvil!“

Odsoudit všechna komunistická léta z pohledu disidentů asi bylo logické,

protože pokud by uznali, že komunismus nebyl skrz naskrz zlo, tak by to

umenšilo jejich pověst hrdinů a bojovníků, ale zemi to dle Kunderové

poškodilo.

Názor: Havlolidé zpět u koryt, zamyslete se... Havle, Havle ... je fakt,

že mi vrtalo hlavou, když byl pořád zavřený, nebo pracoval někde v

pivovaře, že má tolik prachů, špičkové auto, obrovský byt a chalupu, drahý

chlast....a on byl vlastně financován z USA a západu, byl to tedy obyčejný

agent a dobře placený a to někdy od roku 1976!!!

A to vás překvapuje? Takhle byl financován už dávno a stačí se zamyslet,

jak je možné, že rodina která měla židovskou krev, si za nácků žila v

pohodě a to dokonce i jeho teplý strýček. Navíc jim ani po válce nic

neudělali, byť strejda spolupracoval s gestapem (zřídil pro ně v Lucerně

konspirační byty) a kupodivu ten ráčkující šmejd Vašek mohl za komoušů v

dobách nejtvrdších, tedy padesátých, jít studovat na VŠCHT. V době kdy

synek nějakého soukromníka mohl tak leda k lopatě. Synek velkoburžousta šel

na studie?

To prostě nemohla být malá svině. A zřejmě v Mlynářově knize, vydané

v Rakousku (v českých vydáních už to chybí) je napsáno, že VH žádal o vstup

do KSČ a že mu to jestli ho vezmou nebo nikoli projednával ÚV, který to

nakonec zamítl (asi toho pak litovali).

Ano to sedí, ostatní disidenti byli jen nastrčené figurky, užiteční idioti,

kteří pomohli zrealizovat předání moci novým oligarchům poté, co režim padl

dávno v Maďarsku a Polsku. Teď disidenti řvou, protože se cítí nedoceněni,

splnili svou historickou úlohu a nikdo je už víc nepotřebuje.

Zajímavá slova manželky Milana Kundery poněkud upřesňují pohled na pozadí

"sametu". Navíc při jejichž vyslovení často mrazí. Proč nás to jen nijak

nepřekvapuje!?