Show Email

Tělo:

Utajené nemoci našich prezidentů

Milan Syruček

Vyšlo v MY 2/2018 21.02.2018

Prezidentská volba zvedla zájem médií a veřejnosti o zdravotní stav kandidátů na

funkci hlavy státu. Málokdo však ví, jak na tom byli se zdravím naši předchozí „muži

na Hradě“.

Strana 2 z 12

MASARYK

Tomáš Garrigue Masaryk

se těšil výbornému zdraví,

podporovanému duševní

svěžestí. Nekouřil a nepil

tvrdý alkohol, piva a vína

se vzdal ve středním věku.

U vína to bylo obtížnější,

byl z vinařského kraje. To

mu dělalo určité potíže při

oficiálních recepcích. Nutil

své hosty během jídla

nepít, ale většinou marně.

Poprvé vážně onemocněl

v roce 1921, dokonce si

myslel, že zemře. Vleklá

viróza komplikovaná

zánětem plic skončila

trombózou žil v obou

nohou a zánětem

osrdečníku neboli

perikarditidou. Očekávalo

se, že mu zbývají měsíce,

snad jen týdny do konce

života. Několik měsíců se

léčil na italském ostrově

Capri.

Dostal se z toho a až do roku 1934 neměl se zdravím problémy. „Představte si

chlapa, kterému je 80 nebo i 83 roků, a jezdí na koni. Seskočí křepce, chodí

vzpřímeně a je mentálně obrovsky svěží,“ píše o něm Zdeněk Mahler. Poté se jeho

zdravotní stav začal prudce zhoršovat. Prodělal opakované záchvaty mrtvice, ale

oficiální zpráva pravila, že byl postižen lehkým chrapotem. Křeč cévy v sítnici vyřadila

kus zorného pole, neviděl předměty napravo od sebe, poté dočasně vůbec ztratil

zrak a musel se smířit s tím, že svůj podpis razítkoval. Poprvé použil razítka 21.

července 1934. I tak se vždy musel zeptat svého osobního tajemníka Antonína

Schenka, zda ho dává na správné místo.

Při další inauguraci nemohl přečíst přísahu ani projev k diplomatickému sboru, musel

se vše naučit nazpaměť. Když mu selhávala i paměť, napovídali mu. Nemohl mluvit,

a pokud chtěl něco sdělit, řekl to anglicky, rodný jazyk zapomínal. Při představování

nového Malypetrova vládního kabinetu na jaře 1935 se podle vzpomínek své

archivářky Anny Gašparíkové choval jako duchem nepřítomný a opakoval anglicky I

amlost, jsem ztracen. Nechával si číst své životopisy, jak se přiznal, aby si znovu

připomněl okamžiky ze svého života, které zapomněl. Lékaři mu zakázali jakoukoliv

činnost, i číst a psát a dívat se na filmy, ač to tak miloval. Nezbylo, než odejít.

Strana 3 z 12

BENEŠ

Prof. PhDr. Et JUDr. Edvard Beneš

(* 28. 5. 1884 – † 3. 9. 1948, ) bol

český politik, diplomat, právnik

a filozof, ktorý zastával popredné

miesto v prvom česko-slovenskom

odboji a následne viaceré vrcholové

štátne funkcie v Česko-Slovensku –

funkciu ministra zahraničných vecí

v rokoch 1918 – 1935, predsedu

vlády v rokoch 1921 – 1922

a prezident v rokoch 1935 – 1938 a

1939 – 1948, pričom v rokoch

1939 – 1945 bol vedúcim

predstaviteľom druhého československého odboja (od roku 1940

oficiálne titulovaný ako prezident).

Počas prvej československej

republiky bol

členom Československej strany

národne socialistickej.

Edvard Beneš trpěl Menièrovou nemocí, která postihuje jedno, řídce obě uši,

sluchově rovnovážný orgán, takže dostáváte závrať, ztrácíte dočasně sluch,

nemůžete chodit, máte pocit nevolnosti. Dosud nejsou známy příčiny této nemoci, a

tedy ani léčení. Poprvé vážně zkolaboval po Mnichovu, když odjel do Sezimova Ústí.

Ačkoliv jeho nemoc vyžadovala hodně spánku, nejméně osm hodin, Beneš v

zářijových dnech osmatřicátého roku pracoval až dvacet hodin denně. Této nemoci

se nezbavil po zbytek života, naopak se stále stupňovala. O to víc, oč napjatější

okamžiky prožíval.

Po válce se vrátil už jako unavený stařec, trápily ho

záchvaty mrtvice. 28. října 1946 ani nedokončil slavnostní

projev. Z tribuny ho musel odvést ministr Drtina. Následující

rok mu ochrnula levá strana těla, nemohl mluvit, musel

odplivovat sliny, stal se lidskou troskou. Nechal se však

umluvit a také z vlastní ješitnosti to vydržel až do června

1948, kdy abdikoval. Přátelé mu sice nabízeli odjezd do

zahraničí, aby tam založil třetí odboj, Francie dokonce

nabídla malý letoun, který by ho dokázal s pomocí místních

věrných unést, ale na to neměl dost sil. A navíc byl v

Sezimově Ústí příliš dobře hlídán, dokonce i s kulometnými

hnízdy na fotbalovém hřišti, kde by mohl letoun přistát. Zemřel v náruči své ženy a

jeho pohřeb se stal demonstrací proti komunistickému režimu. Zemřel 3. září téhož

roku.

Stra