Show Email

Tělo:

Utajené nemoci našich prezidentů

Milan Syruček

Vyšlo v MY 2/2018 21.02.2018

Prezidentská volba zvedla zájem médií a veřejnosti o zdravotní stav kandidátů na

funkci hlavy státu. Málokdo však ví, jak na tom byli se zdravím naši předchozí „muži

na Hradě“.

Strana 2 z 12

MASARYK

Tomáš Garrigue Masaryk

se těšil výbornému zdraví,

podporovanému duševní

svěžestí. Nekouřil a nepil

tvrdý alkohol, piva a vína

se vzdal ve středním věku.

U vína to bylo obtížnější,

byl z vinařského kraje. To

mu dělalo určité potíže při

oficiálních recepcích. Nutil

své hosty během jídla

nepít, ale většinou marně.

Poprvé vážně onemocněl

v roce 1921, dokonce si

myslel, že zemře. Vleklá

viróza komplikovaná

zánětem plic skončila

trombózou žil v obou

nohou a zánětem

osrdečníku neboli

perikarditidou. Očekávalo

se, že mu zbývají měsíce,

snad jen týdny do konce

života. Několik měsíců se

léčil na italském ostrově

Capri.

Dostal se z toho a až do roku 1934 neměl se zdravím problémy. „Představte si

chlapa, kterému je 80 nebo i 83 roků, a jezdí na koni. Seskočí křepce, chodí

vzpřímeně a je mentálně obrovsky svěží,“ píše o něm Zdeněk Mahler. Poté se jeho

zdravotní stav začal prudce zhoršovat. Prodělal opakované záchvaty mrtvice, ale

oficiální zpráva pravila, že byl postižen lehkým chrapotem. Křeč cévy v sítnici vyřadila

kus zorného pole, neviděl předměty napravo od sebe, poté dočasně vůbec ztratil

zrak a musel se smířit s tím, že svůj podpis razítkoval. Poprvé použil razítka 21.

července 1934. I tak se vždy musel zeptat svého osobního tajemníka Antonína

Schenka, zda ho dává na správné místo.

Při další inauguraci nemohl přečíst přísahu ani projev k diplomatickému sboru, musel

se vše naučit nazpaměť. Když mu selhávala i paměť, napovídali mu. Nemohl mluvit,

a pokud chtěl něco sdělit, řekl to anglicky, rodný jazyk zapomínal. Při představování

nového Malypetrova vládního kabinetu na jaře 1935 se podle vzpomínek své

archivářky Anny Gašparíkové choval jako duchem nepřítomný a opakoval anglicky I

amlost, jsem ztracen. Nechával si číst své životopisy, jak se přiznal, aby si znovu

připomněl okamžiky ze svého života, které zapomněl. Lékaři mu zakázali jakoukoliv

činnost, i číst a psát a dívat se na filmy, ač to tak miloval. Nezbylo, než odejít.

Strana 3 z 12

BENEŠ

Prof. PhDr. Et JUDr. Edvard Beneš

(* 28. 5. 1884 – † 3. 9. 1948, ) bol

český politik, diplomat, právnik

a filozof, ktorý zastával popredné

miesto v prvom česko-slovenskom

odboji a následne viaceré vrcholové

štátne funkcie v Česko-Slovensku –

funkciu ministra zahraničných vecí

v rokoch 1918 – 1935, predsedu

vlády v rokoch 1921 – 1922

a prezident v rokoch 1935 – 1938 a

1939 – 1948, pričom v rokoch

1939 – 1945 bol vedúcim

predstaviteľom druhého československého odboja (od roku 1940

oficiálne titulovaný ako prezident).

Počas prvej československej

republiky bol

členom Československej strany

národne socialistickej.

Edvard Beneš trpěl Menièrovou nemocí, která postihuje jedno, řídce obě uši,

sluchově rovnovážný orgán, takže dostáváte závrať, ztrácíte dočasně sluch,

nemůžete chodit, máte pocit nevolnosti. Dosud nejsou známy příčiny této nemoci, a

tedy ani léčení. Poprvé vážně zkolaboval po Mnichovu, když odjel do Sezimova Ústí.

Ačkoliv jeho nemoc vyžadovala hodně spánku, nejméně osm hodin, Beneš v

zářijových dnech osmatřicátého roku pracoval až dvacet hodin denně. Této nemoci

se nezbavil po zbytek života, naopak se stále stupňovala. O to víc, oč napjatější

okamžiky prožíval.

Po válce se vrátil už jako unavený stařec, trápily ho

záchvaty mrtvice. 28. října 1946 ani nedokončil slavnostní

projev. Z tribuny ho musel odvést ministr Drtina. Následující

rok mu ochrnula levá strana těla, nemohl mluvit, musel

odplivovat sliny, stal se lidskou troskou. Nechal se však

umluvit a také z vlastní ješitnosti to vydržel až do června

1948, kdy abdikoval. Přátelé mu sice nabízeli odjezd do

zahraničí, aby tam založil třetí odboj, Francie dokonce

nabídla malý letoun, který by ho dokázal s pomocí místních

věrných unést, ale na to neměl dost sil. A navíc byl v

Sezimově Ústí příliš dobře hlídán, dokonce i s kulometnými

hnízdy na fotbalovém hřišti, kde by mohl letoun přistát. Zemřel v náruči své ženy a

jeho pohřeb se stal demonstrací proti komunistickému režimu. Zemřel 3. září téhož

roku.

Strana 4 z 12

HÁCHA

Emil Dominik Josef Hácha

(12. 7. 1872 – 27. 6. 1945) byl

český právník a politik. Během let

1925–1938 působil jako

předseda Nejvyššího správního

soudu. V listopadu 1938 byl

zvolen prezidentem pomnichovské

Česko-Slovenské republiky. Po

rozbití zbytku Československa a

vytvoření protektorátu Čechy a

Morava nacistickým

Německem ke dni 15. 3. 1939 byl

učiněn protektorátním státním

prezidentem a zůstal jím až do

zániku protektorátu v květnu 1945.

Méně známá je jeho činnost

právně-teoretická, literární

a překladatelská.

Emil Hácha už v době, kdy v

hospodě čekal na výsledek volby

(s nadějí, že ho nezvolí prezidentem, což se mu nesplnilo), trpěl ochablostí mysli,

ačkoliv byl předtím vynikajícím právníkem, dokonce prezidentem Nejvyššího

správního soudu, byť v té době už penzionovaným. Byl z našich prezidentů nejstarší,

kdo nastoupil poprvé do tohoto úřadu, bylo 76 let. Ve funkci narůstaly jeho depresivní

stavy, týden po návratu z Berlína v březnu 1939 poprvé požádal svého lékaře o jed,

což pak opakoval mnohokrát. V době heydrichiády už přestával vnímat, co se děje.

Od roku 1943 podle lékařů nebyl schopný odpovídat za své jednání, nic si

nepamatoval, ztrácel pojem o čase, chodil vratce. Pak už se nedokázal ani podepsat,

při jídle si vše pletl, netrefil se do úst, pivo nabíral lžičkou na dezert, uždiboval lístky z

květin ve váze na stole.

Nemohl se sám obléknout,

boty nosil obráceně. Jevy,

které provázejí

aterosklerózu mozkových

cév, jak zněla lékařská

diagnóza. Přesto byl na

příkaz ministra vnitra

Václava Noska 13. května

na lánském zámku zatčen

a dopraven do pankrácké

vězeňské nemocnice, kde

se všichni na něm mstili za

okupaci. Zemřel večer 27.

6.1945.

Strana 5 z 12

GOTTWALD

Klement Gottwald nezkolaboval až během Stalinova

pohřbu, jak se u nás tvrdilo. První onemocnění – cévní

příhoda mozková neboli mrtvice - ho postihlo v roce

1944, kdy mu ochrnula jedna ruka a noha. Sovětští lékaři

– žil tehdy v Moskvě – ho léčili penicilinem, ostatně tak

jako všechny ostatní choroby. Choroba postupovala a

Gottwald jí čelil hlavně tím, že se stále více opíjel, zvláště

v době, kdy už byl na Hradě. Bylo to zejména proto, že u

něho zesílil až panický strach, bál se Stalina, a proto se

obával možných udavačů a také lidí, kteří mají příkaz ho

zabít. Proto dospěl k nesmyslným rozhodnutím – nechal

například zvýšit hradby a zabednit mříže na vratech jak

na Hradčanech, tak v Lánech. Nejvíce ho šokovalo, když

rok před smrtí našel ve svém bytě odposlouchávací

zařízení. Ke stihomamu se připojily problémy s neléčenou

syfilidou.

Bál se jet do Moskvy, na Stalinovo pozvání poslal místo sebe svého zetě Čepičku.

Nakonec přece jen na Stalinův pohřeb odletěl. Lékaři mu let rozmlouvali, ale on je

neposlechl. Při návratu ho postihla další krize, vnitřní krvácení. Nepomohl ani

povolaný sovětský hlavní chirurg Alexandr Bakulev, který do Prahy přiletěl dokonce v

tryskové stíhačce – seděl na druhém místě za pilotem, aby okamžitě provedl operaci.

Ta už ale nebyla možná, pacientovi praskla výduť srdeční aorty.

Strana 6 z 12

ZÁPOTOCKÝ

Antonín Zápotocký řešil své problémy alkoholem. Pivo směl ještě pít v malých

dávkách, ale ostřejší alkohol mu lékaři přísně zakazovali. Jeho organismus byl

narušen častými kriminály, otřásla jím předčasná smrt jeho dcery a další události.

První infarkt ho postihl v roce 1955, o dva roky později se dostavil druhý a na třetí

zemřel.

Strana 7 z 12

NOVOTNÝ

Antonín Novotný byl mezi prezidenty naprostou výjimkou

(kromě Václava Klause), byl zdráv jak fyzicky, tak

psychicky. Bezdůvodným obavám o svůj život propadal

jedině během svého pobytu na Slovensku.

Strana 8 z 12

SVOBODA

Ludvík Svoboda zažil první

psychický otřes, když se mu v

SSSR do rukou dostaly

protektorátní noviny se

seznamem popravených při

heydrichiádě a mezi nimi bylo

jméno Ireny Svobodové, kterou

přes nabídku Sovětů nevzal

sebou do SSSR, stejně jako své

děti. Nakonec se ukázalo, že to

byla jen shoda jmen. Nicméně

jeho žena se účastnila odbojové

činnosti, dokud ji neudal jeden z

parašutistů, jimž pomáhala se

skrýt. Přesto se jí podařilo

skrývat se i s dcerou Zoe až do

chvíle, než se jich ujala

partyzánská brigáda. Zato pak

gestapo zatklo jeho syna

Miroslava, rovněž ilegálního

pracovníka. Mučili ho a věznili v

koncentračním táboře

Mauthausenu, kde nakonec v

roce 1942 zemřel. Podle

nepotvrzené verze ho zastřelili

při pokusu o útěk. Generál se to

dozvěděl právě v průběhu

Dukelské operace. Ve stejném táboře byli popraveni dva bratři manželky, její matka

pak v Ravensbrücku a dalších 15 členů obou rodin bylo internováno v táboře ve

Svatobořicích.

Při jeho uvažované volbě prezidentem někteří projevili vzhledem k jeho věku

pochybnosti o dobrém zdravotním stavu. Dubček si však vyžádal lékařskou zprávu,

která potvrdila, že je zdráv. Ještě přežil srpen 1968 a pobyt v Moskvě, ale poté se

jeho zdravotní stav začal rychle zhoršovat. Trpěl arteriosklerózou, ztrácel paměť.

Sháněl se po Dubčekovi, který byl už dávno odstaven. Zdravotní komplikace se

umocnily zvláště v jeho druhém prezidentském období. Po zánětu močových cest se

dostavila plicní embolie, oboustranný zápal plic a pohrudnice. V důsledku aplikace

těžkých sedativ se ocitl v kómatu. Začátkem května 1974 mu lékaři dokonce

prorokovali brzkou smrt, protože jeho choroby jsou neléčitelné. Nakonec však mohl

být ze Státního sanatoria propuštěn do domácí péče. Nadále na něj dohlíželo

konzilium sovětských odborníků a sám Svoboda chtěl podat abdikaci. Už se

zvažovali noví kandidáti, mezi nimiž přednost dostával Husák. Jakmile se to Svoboda

dozvěděl, s posledním vzdorem odmítl odstoupit. Proto se musela změnit ústava. K

výměně došlo v roce 1975, kdy bylo Svobodovi 80 let, ale ve své vile na Břevnově v

péči své ženy žil ještě čtyři roky.

Strana 9 z 12

HUSÁK

Gustáv Husák, který přežil mučení

a dlouholetý vězeňský režim a také

osobní tragedie, v době své vlády

na Hradě propadal alkoholu a

nikotinu: stále častěji si otvíral láhve

koňaku a kouřil americké cigarety.

To zhoršovalo jeho zdravotní stav,

který už od dětství oslabovala lehká

podvýživa a záněty průdušek, proto

nebyl povolán do vojenské služby.

Během vězeňské anabáze trpěl

dalšími onemocněními, zejména

katarem spojivek a průdušek,

defekty chrupu. Později ho

provázela ztížená orientace,

zhoršování zraku. Ztrácel paměť,

začal špatně mluvit, pletl si češtinu

a slovenštinu. Stále větší dávky léků

mu sice krátkodobě pomáhaly, ale

ničily jeho organismus. Také stále

hůře viděl, měl brýle až s 16

dioptriemi, všechny texty se mu

musely psát velkými písmeny a

hlavně krátké, nedokázal se

soustředit. Operovat šedý zákal

bránila cukrovka. Přesto nakonec

operaci podstoupil a zrak se

poněkud zlepšil.

V únoru 1980 jsem jako poradce pro danou oblast doprovázel Husáka na oficiální

návštěvě Indočíny. I za krátkého letu z Ho Či Minova Města do Phnompenhu

prezident za letu usnul. Letadlo muselo zastavit na okraji přistávací dráhy, aby ho

jeho ochranka probudila a on se mohl obléci k oficiálnímu uvítání. Byl sice v té době

prvním státníkem, který se po vyhnání polpotovců odvážil v kambodžské metropoli

přespat, stále tam nebylo bezpečno, ale spíše než výrazem statečnosti to bylo tím,

že by už ve stejný den nezvládl přelet do laoské metropole Vientianu a uvítací

ceremoniál.

V březnu 1989 ho postihl další těžký záchvat mrtvice. V prosinci téhož roku si při své

abdikaci ještě s bývalými disidenty, které předtím nechával zavírat, přiťukl

šampaňským a nabízel jim své cigarety, ale to už byl jen poslední záchvěv

důstojnosti. Poté se odstěhoval do svého bratislavského domu, kde jako nemocný

důchodce žil ze svých úspor, protože nedostával ani důchod, ani jiné výhody

vyplývající z prezidentské funkce. Zemřel v nemocnici, protože mu vypověděly

funkce všechny životní orgány. Skonal přesně v den druhého výročí listopadových

událostí.

Strana 10 z 12

HAVEL

Václav Havel měl zdravotní

problémy už jako disident a

jeho zdravotní stav se silně

zhoršil v roce 1983, kdy

právě končil své druhé,

tentokrát čtyřleté vězení.

Předtím odmítl Husákovu

nabídku, aby požádal o

propuštění, a tak se jeho

vězeňské podmínky prudce

zhoršily. Poslali ho na

kovošrot, kde musel pracovat

i v zimě v letním oblečení a

bez rukavic. Dostal silný

zápal plic a byl převezen do vězeňské nemocnice. Pod tlakem protestů z celého

světa byl nakonec dopraven do civilní Milosrdných sester sv. Karla Boromejského

pod Petřínem.

K dalšímu vážnému zhoršení

jeho zdravotního stavu došlo

na konci roku 1996. Na

naléhání Dáši Veškrnové byli

k němu povoláni nejlepší

lékaři, a ti zjistili, že má

rakovinu plic. Byla nutná

okamžitá operace, po ní se

stav stabilizoval, ale po

několika dnech se opět

výrazně zhoršil. Znovu

zasáhla Dáša, která ho

navštívila ve chvíli, kdy se

dusil. Po třech a půl měsících

nemocničního pobytu se

konečně mohl vrátit do svého úřadu. Trpěl však depresemi, částečně vyvolanými i

tím, že měl zákaz kouření a alkoholu. Nemoci ho však

pronásledovaly dál. O rok později při návštěvě

Rakouska se mu protrhlo tlusté střevo, ale lékaři,

tentokrát rakouští, ho opět zachránili.

Nemoc jej však silně poznamenala a to, co dříve ostře

kritizoval, začal sám dělat. Například se přestal scházet

s bývalými přáteli, nesnášel kritiku, zrušil tiskové

konference, odmítal nabídky na rozhovor a pokud

souhlasil, otázky cenzuroval.

Strana 11 z 12

KLAUS

Zdravotní stav Václava Klause byl – a dosud je – až

záviděníhodný. Dosud aktivně sportuje, například

hraje tenis, zúčastňuje se každoročního výstupu na

Sněžku, jezdí po světě, vystupuje veřejně, píše

knížky.

Strana 12 z 12

ZEMAN

Miloš Zeman pro srdeční

vadu dostal modrou knížku,

takže nemohl projít základní

vojenskou službou. Už delší

dobu trpí cukrovkou, kvůli

níž nemá cit v nohou od

kotníků dolů. Zvláště při

chůzi po schodech mu musí

pomáhat doprovod, což při

prezidentské funkci činí

jednak ochranka, jednak se

o něj stará Jaroslav

Hlinovský, který mu

asistoval už v předchozích

funkcích. Vedoucí jeho

lékařského konzilia Martin Holcát, bývalý ministr zdravotnictví, mu proto doporučoval

omezit alkohol. Zeman dokonce přiznal, že během první volební kampaně vypil

denně tak šest sklenek vína a tři panáky – jeho oblíbeným nápojem se po

becherovce stala slivovička. Tou jsme si přiťukávali, když jsem v době jeho

desetiletého politického důchodu jezdil za ním na Vysočinu do Nového Veselí. O tu

jsme se také sázeli, když jsme se o něco přeli. Zeman chodí o holi zejména poté, co

v noci koncem října 2013 zakopl o shrnutý koberec a poranil si koleno.

Má rovněž problémy se

sluchem – na tiskovce 31.

srpna 2015 přiznal, že

ztráta sluchu je

40procentní. Na summitu k

Hedvábné stezce, který se

konal v květnu 2017 v Číně,

na něho při přípravě na

společné focení museli

ostatní čekat, než dojel na

golfovém vozíku. Jeho

mluvčí Jiří Ovčáček to

vysvětlil únavou z

namáhavého programu a

vyloučil, že by došlo ke

zhoršení prezidentova zdravotního stavu. Což Miloš Zeman potvrdil o tři týdny

později ve Vietnamu – zdravotní stav je pořád stejný, a že špatně chodí, je sice

nepříjemné, ale politika se dělá hlavou, nikoliv nohama. Na druhé straně se mu hůlka

občas hodí i k jinému účelu, jak jsme mohli vidět v televizi třeba při přijetí premiéra

Bohuslava Sobotky.