Show Email

Tělo:

Asi to nejde vzít jako hloupost.Konce budou asi tvrdé a to nakonec pro

všechny......................

Tak to je čtení, které stojí za trochu času! Tak to je zajímavá úvaha. 

Doporučuji podrobně přečíst.          Co bude následovat? USA dají od

Ukrajiny ruce pryč a budou tvrdit, že je to především problém Evropy. V

Evropě bude u stále více a více států sílit přesvědčení, že tohle může

Evropu zahubit a tak začnou následovat americkou cestu. Zůstane pár "volů",

především Česko, kteří na to s Ukrajinou doplatí. A dobře nám tak... Text

pojednání Rostislava Čuby (syn slušovického Františka Čuby) - doporučuji k

mimořádné pozornosti ..Přikládám i zkrácenou verzi toho podstatného, která

prošla TV USA. ZAJÍMAVÉ - TV USA!!!!

Text z přílohy:

CHRONOLOGIE POHYBU

Na začátku konfliktu zazněla informace, že Ukrajina bude bojovat do posledního

Ukrajince. Zdálo se to jako metafora, ale pomalu a jistě se tato hrozba stává realitou. Čas

plyne a Ukrajina obětovává své obyvatele i svou identitu, svou kulturu. Země čelí defaultu,

neboli neschopnosti plnit závazky vyplývající ze státního dluhu.

Bývalý ministr infrastruktury Omeljan, prohlásil, „Pokud vyhrajeme, budeme platit ruskou

ropou, ruským plynem, ruskými diamanty a ruskými kožešinami. Pokud prohrajeme, o

penězích už řeč nebude – Západ bude přemýšlet o tom, jak přežít. Pokud prohrajeme, to

už nebude náš problém.

Na Ukrajině se schyluje k politické a vojenské katastrofě a zarážejí mne lidé, kteří jsou

tímto vývojem překvapeni. Jedno staré přísloví říká “ co se zdá je sen “. Západní elitě se

zdálo, že snad přišel čas, kdy by šlo porazit Rusko.

Připomeňme si proto historii a úspěchy válek vedených do Ruska, které zároveň měly

významný vliv na Evropu jako celek.

Začněme Napoleonem který vstoupil do Ruska v roce 1812 a celá invaze skončila

katastrofálním neúspěchem Napoleona. Výsledkem bylo, že Rusko se stalo jednou z

hlavních evropských mocností a jeho postavení a vliv v mezinárodní politice značně

vzrostlo.

Dále musíme zmínit první světovou válku (1914–1918): Rusko bojovalo na straně vítězů,

ale procesy, které válka v Evropě odstartovala, měly i na Rusko značný dopad. V Evropě

se rozpadlo Rakousko-Uhersko a Osmanská říše, čímž vznikly nové státy. V samotném

Rusku vypukla revoluce, která svrhla cara a nastolila komunistický režim. Vliv Rusů na

svém území se však posílil.

Druhá světová válka (1939–1945): Německo napadlo Rusko v domnění, že to bude pouhá

formalita. Veřejné mínění v Evropě vnímalo Rusko jako ekonomicky a vojensky slabé pod

komunistickým režimem. Rusko však dokázalo lépe inovovat v průběhu války a Německo

tak utrpělo totální porážku.

Po skončení války bylo Německo rozděleno do čtyř okupačních zón: americké, britské,

francouzské a sovětské. Toto období se nazývá denacifikace a demilitarizace.

V devadesátých letech Rusko prošlo další revolucí a komunisté ustoupili do pozadí.

Německo a západní spojenci využili situaci a snažili se osvobodit Německo z ruského

vlivu. Byla podepsána Smlouva 2+4, ve které se vítězné mocnosti z druhé světové války

zavázaly stáhnout svá vojska z Německa a umožnit jeho znovusjednocení. Rusko svou

část dohody dodrželo, když stáhlo svá vojska z Německa i z dalších zemí. Spojené státy

však tuto písemnou dohodu nedodržely a ponechaly si své vojenské základny na

německém území. Navíc nedodržely ani ústní slib a strukturálně vstoupily prostřednictvím

NATO na území, kde Rusko dříve mělo své základny.

Nyní se nacházíme v nové situaci, kdy je přímo ohrožena identita Ruska. Toto ohrožení

není motivováno vnitřním napětím, ale snahou vnějších sil ovlivnit strukturu a rovnováhu

státu. Kdyby Rusko nedisponovalo významnými zdroji, nejspíše by se nestalo terčem

geopolitických zájmů. Zaráží mě, že západní státy opakují historické chyby a domnívají

se, že nastala chvíle, kdy by bylo možné zmocnit se přírodních zdrojů ležících na ruském

území.

Situace, ve které se nacházíme, může být důsledkem kombinace zoufalství mocenských

elit a naivity lidí řídících dnešní západní demokracie. Svědčí o tom i fakt, že nikdo z těch,

kteří měli přístup k informacím a brífinkům CIA, ministerstva zahraničí nebo Kongresu,

nevznesl varování či slovo naznačující, že se Západ pustil do hloupého úkolu, zničit

Rusko. Naopak zaznívala silná rétorika o technologické převaze Západu a zaostalosti

Ruska ve všech oblastech. Mluvilo se o tom, že sankce srazí Rusko na kolena a vojenský

zásah ukáže světu zranitelnost ruské armády, která nebude schopna reagovat na moderní

vedení konfliktu.

Neustále žvanili mezi sebou, že když obyčejní Rusové pocítí důsledky sankcí a budou

vystaveni tlaku, svrhnou Putina z jeho trůnu a otevřou tak prostor pro rozdělení Ruska na

menší státy, viz obrázek v záhlaví textu. Mezinárodní měnový fond byl údajně připraven

financovat a poskytovat nezbytné půjčky těmto novým státům, avšak za slib privatizace.

Do privatizace by se zapojily západní elity s "natisknutými penězi" a "neviditelná ruka

trhu" by si přivlastnila bohatství daných zemí. Zní to dokonale, že?

Nové vlády v těchto zemích by musely tvořit lidé nesvázaní s minulým režimem. Tito noví

politici, omámení tíhou zodpovědnosti, netuší, co je to národní zájem, jak řídit stát a jaké

jsou jeho úkoly. Vlastně to známe sami - můžeme se ptát sami sebe, kdo dovolil

rozprodat klíčovou energetickou infrastrukturu, kdo prodal vodu atd.

Kde se ale stala chyba?

Na začátku ukrajinské krize se zdálo, že vše jde podle plánu. Na Ukrajině proběhl Majdan

s cílem vyprovokovat Rusko. Ihned po převzetí moci došlo k zákazu ruštiny na úřadech a

ve školách.

Pro srovnání si představme hypotetickou situaci po sametové revoluci v roce 1989.

Federální shromáždění by se usneslo, že na Slovensku se s okamžitou platností zavádí

spisovná čeština jako jediný jazyk úřadů a škol. Taková situace by bezpochyby vyvolala

vlnu odporu a nespokojenosti.

Přesně to se stalo na Ukrajině. Zákaz ruštiny, jazyka, který je pro mnoho Ukrajinců

mateřským, vyvolal rozhořčení a prohloubil etnické napětí v zemi.

Ukrajinské regiony se přirozeně postavily proti centrální vládě a vyhlásily samostatnost.

Krym dokonce okamžitě požádal o připojení k Rusku. Další dva regiony tak učinily

později, v reakci na teroristické činy ukrajinské armády.

Vzhledem k tomu, že Ruská federace se stále pokoušela pouze o diplomatické řešení, byl

učiněn eskalující krok. Dne 11. března 2021 bylo vydáno rozhodnutí prezidenta Ukrajiny č.

117/2021 o deokupaci a reintegraci dočasně okupovaného území Autonomní republiky

Krym a města Sevastopol. Toto rozhodnutí spustilo plánování a přípravu na vstup

ukrajinské armády na Krym, jelikož odstřelování Doněcka a Luhanska již nestačilo.

V Rusku nastal poplach, ruské zpravodajské služby odhalily tento plán a doporučily, aby

Rusko nečekalo a vstoupilo na území Ukrajiny dříve, čímž by celý konflikt přenesl