Show Email

Tělo:

Jeho jedinou předností je,že je fanatický nepřítel Ruska.Takového blba naše zahr,politika a ekonomika nesmírně potřebuje.Držme si klobouky,Piráti nás povezou pěkně z kopce !

TAKOVÝ ODBORNÍK PRO FUNKCI MINISTRA ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ !!!!!!

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD

Institut mezinárodních studií

Jan Lipavský Politizace ruských energetických dodávek na příkladu zemního

plynu

Bakalářská práce Praha 2010

Autor práce: Jan Lipavský

Vedoucí práce: Mgr. Karel Svoboda, Ph.D.

Oponent práce:

Datum obhajoby: 2010

Hodnocení:

Posudek na práci Jana Lipavského Politizace ruských energetických dodávek

na příkladu zemního plynu

Jan Lipavský se ve své práci zabývá problematikou energetických vztahů mezi

Ruskem a Evropskou unií, které, jak sám autor uvádí, narážejí na některá

úskalí. Ihned na začátku je třeba zmínit, že autor bohužel svoji práci ani

jednou nekonzultoval, je tedy pro mne velmi těžké psát posudek jako její

vedoucí. Téma je tedy nesmírně široké, když se autor snaží postihnout

vztahy Ruska, respektive Gazpromu, s Ukrajinou, Běloruskem, Turkmenistánem s

přihlédnutím k dalším státům Kaspické oblasti. Vedle toho zmiňuje i vztahy

Ruska s EU či vývoj plynárenského průmyslu. I proto velmi překvapuje rozsah

textu, který jen nepatrně překračuje minimální počet stránek určený pro

bakalářskou práci. Práce se tak nevyhne povrchnosti, když zvláště krize

mezi Ruskem a Běloruskem/Ukrajinou, které jsou pro řešení zadané otázky

klíčové, zmiňuje jen velmi povrchně. Autor sice v úvodu zmiňuje, že nepodává

vyčerpávající přehled událostí, ale takto je jeho argumentace jen velmi málo

přesvědčivá. Podobně působí například v části o rozdílech mezi ropou a

zemním plynem (autor zde nezmiňuje obchodování s plynem na burzách), kde

dochází k přesvědčení, že dodavatele ropy lze poměrně jednoduše vyměnit

(str. 7). Vynechává tím fakt, že i ropy jsou různé typy a výměna mezi

jednotlivými dodavateli tak znamená výrazné změny v rafineriích. Takto by se

dalo pokračovat i dále. Doslova minimalisticky je pak pojata kritika

pramenů a literatury. Především u knih zmínění dvou prací z české

provenience doslova zaráží, zvláště s ohledem na to, že jde o tak často

zkoumané téma. I v anglickém jazyce vyšlo dostatek knižních publikací, které

jsou dostupné i v České republice, které bylo možné zahrnout. Namátkou lze

zmínit práce B. Nygrena či S. Piraniho, ale i dalších. Výhrady lze mít i k

faktu, jakým způsobem je literatura členěna. Novinové články jsou zařazeny

mezi primární zdroje vedle koncepcí a vládních materiálů, do druhé části

jsou naskládány tituly od článků z thinktanků až po knihy. Velkou

nevýhodou pro práci je pak přirozeně to, že autor nepoužívá vůbec rusky

psané zdroje. V práci se pak objevují některé dílčí nepřesnosti, které

jen dále problematizují její závěry. Není například jasné, proč tabulka

států stoprocentně závislých na ruském plynu neobsahuje Slovensko (str. 10).

Rovněž tvrzení, že Rusko bylo zasaženo krizí v roce 1997, je nepřesné (str.

21). Tento rok byl naopak pro Rusko prvním, kdy dosáhlo hospodářského růstu,

krize udeřila až v roce příštím. Tvrzení o tom, že první zájem Gazpromu o

Běltranshaz se projevil v roce 2004, je podobně nepřesné. Již od 1. července

2003 měl být vytvořen společný podnik Gazpromu a Beltranshazu. Dalšími

prohřešky jsou pak „státní dekrety“, které mají ve skutečnosti znamenat

prezidentské (str. 14). Velkým prohřeškem je napůl anglický přepis ruského

jména Rem Vjachirev (zde Rem Vjakhirev – str 18). Jinak lze obecně říci, že

se autor vyvaroval překlepů a podobných nešvarů. Nebylo by ovšem

spravedlivé mluvit jen o negativech, práce je rozhodně zajímavým základem

pro budoucí výzkum. Nastiňuje zajímavou otázku ohledně motivací ruského

plynárenského monopolu k budoucím krokům. Poskytuje v mezích možného poměrně

strukturovaný výklad, což je jistě pozitivní. Podobně i použité grafy

poskytují zajímavé dokreslení výkladu. Celkově tak lze říci, že práce

Jana Lipavského zůstala pouze nadějným příslibem. Trpí extrémně širokým

vymezením tématu, díky kterému vlastně na otázky ani neodpovídá, ale pouze

je naznačuje. Autor tak sice dochází k jasnému závěru, ale z výkladu se

příliš nedozvíme, proč k němu došel. Pro uvedené nedostatky pak nelze práci

hodnotit lépe, než dobře.

V Praze dne 8. června 2010 Mgr. Karel Svoboda Ph.D