Show Email

Tělo:

Přepis textu v příloze:

....

40 let jsme trpělivě snášeli komunisty, teď budeme 40 let trpělivě snášet mafiány? A co bude potom?

Vrátíme se k totalitě? Lhostejnost se nám nevyplatila a nevyplácí. Měli bychom klást správné otázky

"odpovědným" a trvat na jejich zodpovědnosti. Nebuďme lhostejní, neděláme to jen pro sebe, ale

hlavně pro své děti. Možná nám budou také jednou klást "správné" otázky a my se jim budeme

stydět podívat do očí.

_______________________________________________________________________

"ZPRÁVA"

o rozkrádání českého národního majetku

v 90. letech 20. století

Následující zpráva si neklade za cíl být úplná a vyčerpávající. Je velmi pravděpodobné, že řada

trestných činů a "tunelů" z jejího spektra úplně unikla či je zachycena jen částečně či okrajově.

Přesto se však snaží zdokumentovat zločiny a krádeže národního majetku, které proběhly v

devadesátých letech, to vše především na základě pravdivých či obecně známých skutečností a faktů,

jejichž relevanci a pravdivost si může kdokoli ověřit. Jejím účelem je jak zdokumentovat a zachytit

spáchané zločiny, tak obvinit jejich pachatele. Z drtivé většiny jsou to bývalí komunisté, agenti StB či

KGB.

GENEZE

Neudržitelnost komunistického režimu na konci 80. let 20. století přinutila celý tehdejší

bolševický establishment jednat. Byl vyslán signál do kontrolovaných disidentských kruhů k zahájení

"revolučních" kroků. Je zajímavé, že většina důležitých osob, které později obsadily vysoké státní

funkce či tunelovaly banky, se rekrutovala z Československé akademie věd (ČSAV), a to vesměs z

Prognostického ústavu. V této instituci plné vysokých komunistů působily jména jako Komárek, Klaus,

Zeman, Češka, Dyba, Dlouhý, Ransdorf, Salzmann, Ježek, Klausová a další. Představovaly jak

kádrovou rezervu pro nový režim, tak kádrový nomenklaturní rezervoár režimu starého. Sám šéf

Prognostického ústavu, přesvědčený komunista, přítel Che Guevary a místopředseda vlády ČSFR v

roce 1990 Valtr Komárek ho označil za "školu revoluce".

Tato revoluce si, jak známo, získala přízvisko "sametová", a to vzhledem k jejímu

bezkonfliktnímu a téměř konsensuálnímu charakteru. Už to naznačuje, že se nejednalo o revoluci v

pravém slova smyslu, ale o programové předání moci, resp. o udržení moci v rukách komunistických

kádrů. Již první kroky Občanského fóra v čele s Václavem Havlem naznačily, že vůbec nejde o žádnou

revoluci, ale jen o změnu systému režimu. Bohužel ve vyvolané euforii a v naději na zbavení se

komunistického jha, se vyškoleným bolševickým "revolucionářům" z Prognostického ústavu (spolu s

Havlovými disidenty a zmanipulovanými studenty) podařilo změnit režim a ponechat komunisty

fakticky u moci.

Symbolickým a zároveň tragickým vyjádřením tohoto faktu byla instalace Mariána Čalfy, v té

době ještě aktivního agenta KGB, do křesla předsedy vlády dne 10.12. 1989, kde setrval až do 2.7.

1992. Za komunistické éry působil Čalfa v ČTK, poté byl jmenován předsedou Legislativní rady vlády

ČSSR a vyzkoušel i post komunistického ministra. Václav Havel si jej vybral za nejbližšího

spolupracovníka.

KUPÓNOVÁ PRIVATIZACE

Úvodem jednu kouzelnou větu, kde světově uznávaný ekonom působící ve Světové bance, Dr.

David Ellerman v souvislosti s kupónovou privatizací označil Václava Klause za "tržního bolševika" a

architekta "finančního pirátství". Čtenářům zajímajícím se o ekonomii lze doporučit článek Dr.

Ellermana z roku 2001 pod názvem "Lessons from Eastern Europe´s Voucher Privatization".

Nutno přiznat, že nápad kupónové privatizace byl geniálně rafinovaný. Dát lidem pocit, že něco

získávají a následně se legálně zmocnit majetku, který zůstal po komunistech.

Za architekty (alespoň oficiální) kupónové privatizace (ač za něj ve své autobiografii Václav

Kalus prohlásil Dušana Třísku) lze považovat:

1. DUŠANA TŘÍSKU, nar. 14. 4. 1946

2. Tomáše Ježka, nar. 15. 3. 1940

3. Václava Klause, nar. 19. 6. 1941

U jejího zrodu se rovněž nějakou dobu pohyboval Jan Švejnar. Pro odlišné názory na chaotický

postup privatizace spolupráci přerušil. (článek Jana Švejnara "Václav Klaus nemluví pravdu"

ZDE) Odsunut byl i Valtr Komárek, který kupónovou privatizaci později označil jako "krádež století".

Tomáš Ježek v rozhovoru v Lidových novinách 14. 8. 2010: LN Viníte za nedokonalost

legislativy investičních fondů někoho konkrétního? "No jistě, to je jednoznačné. Byli to ti tři lidé z

federálního ministerstva financí: Václav Klaus a jeho náměstkové Dušan Tříska a Vladimír Rudlovčák.

Naše lidi odháněli a byli hrozně nedůtkliví, aby jim do toho nikdo nemluvil. Na nižších patrech

ministerstva se vědělo, že je to špatně." LN Neříkal jste si pak, že jste třeba měl někde víc zatlačit?

"Tohle se dělo v květnu 1992 a já v červnu po volbách na ministerstvu končil. Pořád jsem spoléhal na

to, že to udělají dobře. Celou dobu jsem jim věřil." LN Nemáte rád slovo tunel, proč? "Já radši říkám

krádež. Tunel už je eufemismus. Je to normální zlodějna." celý článek ZDE

Dušan Tříska

Dne 4.10. 2001 odpověděl Dušan Tříska, jeden z nejbližších přátel Václava Klause a bývalý

agent StB s krycím jménem Dušan (svazek č. 7704), v Rádiu Svobodná Evropa na otázku, zda se

nestydí za své otcovství projektu kupónové privatizace, slovy: "Hlásím se k němu samozřejmě hrdě a

myslím si, že jsem schopen doložit, že jsem hrdý a mám na co." Nechme tedy hovořit fakta, ať víme, na

co je pan Tříska tak hrdý.

Vzhledem k přímé participaci Aleše Třísky, bratra Dušana Třísky na největších finančních

zpronevěrách a krádežích, a dále s ohledem na blízký vztah Václava Klause k dalším podvodníkům, lze

důvodně předpokládat, že projekt kupónové privatizace byl účelově připraven a nastaven tak, aby

umožnil beztrestné zcizení národního majetku.

Kupónová privatizace se uskutečnila ve dvou vlnách v letech 1992 1994. Celková hodnota jmění

podniků privatizovaných kupónovou metodou činila 679 miliard korun v cenové hladině ke dni

zahájení první vlny. Mediální masáž a propagace byla silná, bylo dosaženo nevídané aktivity a odezvy

od občanů, především v zrcadle toho, že za své peníze dostávali v drtivé většině bezcenné papírové

knížky. Účast v první vlně byla 77 % všech oprávněných občanů a v druhé vlně 74 % občanů.

První vlny se účastnilo celkem 264 investičních fondů, kterým občané držitelé investičních

kupónů svěřili celkem 71,8 % všech investičních bodů investovaných pro první vlnu. To bylo z

hlediska architektů kupónové privatizace, resp. osob ovládajících tyto investiční fondy nejvýhodnější,

neboť tím občané ztratili nad svými kupony jakoukoli kontrolu. Kontrolní mechanismy nad fondy

nebyly pro vytrvalý odpor Kaluse, Třísky a spol. nikdy skutečně legislativně nastaveny.

Ve druhé vlně ucítili příležitost i další dravci a účastnilo se již 353 investičních fondů, kterým

občané držitelé investičních kupónů svěřili tentokrát jen 64 % všech investičních bodů investovaných

pro druhou vlnu. Tímto způsobem získávaly investiční fondy faktickou kontrolu nad privatizovanými

podniky a jejich majetkem.

Na majetek zprivatizovaný kupónovou privatizací čekal dvojí osud. V prvním případě byl

ihned zpronevěřen a rozkraden. Zde se jeví slovo "krást" jako absolutně nejvýstižnější, na rozdíl

od jakýchkoli ekonomických či právních termínu. Princip byl jednoduchý a recept všude stejný.

Nevýhodné obchody, zadlužování, systematické vyvádění aktiv a vytváření pasiv, tj. proslulé

české "tunelování", vše vesměs v režii sehraného a zkušeného týmu agentů StB.

Budeme-li se, v zájmu vyvarování se obvinění z konfabulace a konstrukce, držet odborné

ekonomické literatury, konkrétně publikace Kotrba J., Kočenda, E., and Hanousek, J.: The Governance

of Privatization Funds: Experiences of the Czech Republic, Poland and Slovenia. Edward Elgar,

London, 1999, dojdeme k číslu až 21% z privatizačních fondů na trhu. Ve skutečnosti to však bylo

nepochybně více.

Ve druhém případě byl majetek dále spravován a do vedoucích míst "zprivatizovaných"

podniků byli dosazeni, popř. se vrátili exponenti komunistického režimu. V těchto případech

nebyly podniky "tunelovány" bezprostředně, ale postupně nebo v případě potřeby, tzn. nutnosti

vytvoření finančních aktiv. Ač se to retrospektivně zdá neuvěřitelné, faktem je, že celá kupónová

privatizace byla spuštěna bez jakékoli právní regulace privatizačních fondů, která by šla nad

rámec obecného práva.

Komise pro cenné papíry připravila přehled investičních fondů a podílových fondů, u nichž byla

zjištěna majetková újma z titulu nezákonného jednání. Z investičních fondů a společností se podle

propočtů KCP v průběhu 90. let až do 30.6. 2002 ztratil majetek za zhruba 50 miliard korun. Je to však

velmi slabý odhad, který zahrnuje jen prokazatelně zcizený majetek prokázanou trestnou činností.

Skutečná výše se pohybuje ve stovkách miliard.

Následuje přehled některých významných příkladů proslulého tzv. "tunelování".

Generální ředitel Motoinvestu Pavel Tykač (vlevo)

a ředitel finanční skupiny Motoinvestu Jan Dienstl.

MOTOINVEST

Motoinvest byl založen 18. listopadu 1991 s absolutně neprůhlednou vlastnickou strukturou

fyzických osob, které spojovaly obchodní aktivity spojené s kupónovou privatizací. Mezi jeho hlavní

aktéry, tedy alespoň známé a veřejně činné, kteří však zřejmě o ničem fakticky nerozhodovali, lze

zařadit Pavla Tykače a Jana Dienstla, mezi šedé eminence a mozky potom zejména Aleše Třísku

(zde vyvstává otázka, nakolik byl jen zástupcem svého bratra Dušana Třísky) a především Svatopluka

Potáče.

Zastavme se nejdříve u těchto velmi zajímavých osob.

Pavel "Drobní akcionáři plačte" Tykač, (skutečný slogan jeho reklamní kampaně) byl a je

bezpochyby velmi vlivnou osobností české ekonomiky. Svůj slogan Tykač skutečně splnil, a lidé, kteří

mu svěřili své peníze, popř. pracovali v podnicích vytunelovaných jeho skupinou, skutečně plakali.

Jeho jméno se pojí s desítkami firem. Jeho politické kontakty byly vynikající, což ilustruje jeho účast

na narozeninách Václava Klause a pozvání od něj do Komise pro dohled nad kapitálovým trhem (aneb

jak udělat kozla zahradníkem) nebo post poradce ministra financí Ivo Svobody (ČSSD) v roce 1999,

později odsouzeného za podvod a zvýhodňování věřitele na pět let vězení.

Jan Dienstl, pravá ruka a nejbližší spolupracovník Pavla Tykače.

Aleš Tříska, agent StB s krycím jménem "Aleš", bratr architekta kupónové privatizace a agenta

StB Dušana Třísky, zřejmě v jeho snaze udržet kontrolu nad operacemi člen představenstva Motoinvest

a.s.. Je vysoce pravděpodobné, že byl jen prodlouženou rukou svého bratra Dušana Třísky.

Svatopluk Potáč, bývalý člen ÚV KSČ a předseda Státní banky československé v letech 1971

1981 a 1988 1989, místopředseda Štrougalovy vlády a předseda Státní plánovací komise působil v

Motoinvestu jako poradce. Jeho obrovské kontakty a znalost komunistického i nekomunistického

prostředí zakládají důvodnou presumpci, že byl jedním z hlavních "mozků" Motoinvestu.

Je velmi obtížné obsáhnout celý rozsah činnosti skupiny Motoinvest. Při svých operacích se aktéři

snažili vše maximálně zneprůhlednit a zamést stopy. Soustřeďme se tedy alespoň na největší podvody a

zpronevěry uskutečněné skupinou kolem Pavla Tykače. Ve svém zenitu spravoval Motoinvest

prostřednictvím majetkových podílů v různých společnostech jmění ve výši asi 80 miliard korun.

KLÍČOVÉ OPERACE FINANČNÍ SKUPINY MOTOINVEST

CS FONDY

Tykačovo jméno se pojí i s kauzou vytunelovaných CS Fondů, v kterých přišli akcionáři o 1,3

miliardy korun. Peníze zmizely v roce 1997 těsně poté, co Motoinvest fondy prodal a jejich akcionáře

vůbec neinformoval. Následovaly rychlé změny majitelů ve snaze zahladit stopy. Celkově se však

jednalo o poměrně nepřipravenou transakci, která bez náležitého obchodně právního krytí naplňovala

jasně skutkovou podstatu trestného činu, přičemž pikantní je, že vyvedení předmětného 1,3 miliardy

korun do zahraničí schválil tehdejší šéf Analytického odboru ministerstva financí, bývalý vysoký

činitel KSČ a ministr financí Ivan Kočárník. Vyvedení 1,3 miliardy bylo zrealizovány přes ovládanou

Plzeňskou banku, kterou Motoinvest vzápětí řádně přeúvěroval a opustil.

OVLÁDNUTÍ A VYTUNELOVÁNÍ AGROBANKY

Tato kauza by si svou rozsáhlostí zasloužila několik stran textu, soustředíme se však na participaci

právě Tykače a Motoinvestu. Banka vznikla v roce 1990 a byla pátou největší bankou v zemi. Na

přelomu roku 1995 a 1996 odkoupila skupina Motoinvest a ovládané fondy balík akcií od IPB včet