Show Email
Tomáš Kubín příběh Petra Pavla srovnává se svou osobní historií a staví se do pozice antikomunisty z rodiny, která byla za minulého režimu perzekvována. Vyčítá Petru Pavlovi svoje nezdary a srovnává kariéru protežovaného Pavla s ním samým, kterému bylo vše odepřeno. Útočí i na manželku generála Pavla, která jako členka KSČ mohla budovat profesní kariéru a pisatelova manželka ne. Odsuzuje, že se člověk s touto minulosti uchází o úřad prezidenta republiky.
Příběhy jsou mocná a nebezpečná zbraň a v těchto dnech na Hrad vedou
člověka, který si nezaslouží úctu, ale opovržení.
Petře Pavle,
Jsme skoro stejně staří, vy 1961, já 1962. To je asi tak všechno, co máme
společného. Váš život a můj život nejsou jenom dvě různé stránky ilustrující
historii naší země. Jsou to úplně odlišné knihy.
Začnu dobou, kdy nám oběma bylo 6 let.
V roce 1968 byli u vás na návštěvě přátelé ze Sovětského svazu. „Právě na
kontrastu mezi nimi na jedné straně a protisovětskými náladami na druhé mi
otec srozumitelně k věku vysvětlil podstatu situace. Bylo to účinnější než
cokoliv jiného a také trvalejší. Posměch ve škole ze strany spolužáků pro
mou obhajobu našich přátel mne v názoru pouze utvrdil.“ To jste napsal v
životopise v roce 1987.
Mne ráno 21.srpna vzbudila plačící babička. Zažila obě světové války, bála
se. Rodiče jsem v těch dnech viděl málokdy. Nerozuměl jsem, proč se máme
vyhýbat vojákům v cizích uniformách, proč jim lidé spílají, ale začal jsem
to chápat brzy.
Vy jste žil dál život prominentního syna vysoce postaveného armádního
důstojníka, registrovaného agenta STB.
U nás se v následujících měsících a letech změnilo všechno. Otec na schůzi
prohlásil, že se nikdy nesmíří s tím, aby jeden stát zasahoval do suverenity
státu jiného, matka byla „zarytá dubčekistka“. Oba přišli o práci, z
vedoucího odboru kultury byl jeřábník a z ředitelky knihovny dělnice v
manufaktuře v garáži, kde se vyráběly svíčky. Soudruzi nás vyštvali z mého
rodného města, otec v novém bydlišti vykonával podřadnou práci v továrně a
matku vyhazovali z práce vždy, když došel její kádrový posudek. Měla zákaz
práce v kultuře, a tak ji vyhodili dokonce i z místa vrátné v muzeu. Sebrali
nám telefon, otec musel pravidelně chodit na STB na „pohovor“, chyběly nám
prostředky k životu. Na základní škole jsem pochopil, že jsem jiný, když šli
ostatní na nějakou akci Pionýra a já jsem seděl v šatně, měl jsem do té
organizace zakázaný vstup.
Vy jste v roce 1974 nastoupil na vojenské gymnázium.
Moje starší sestra měla zakázané střední