Show Email
Rusko není nepřítel, jen kolem sebe potřebuje ochranný volný prostor, proto nikdy nepustí Krym. Rudá armáda nás v r. 1945 zachránila před vyhlazením. A NATO každou svoji válku prohrálo. Byli jsme nevděční, měli bysme se bát.
„Tak nám zabili Ferdinanda,“ řekla posluhovačka panu Švejkovi, který opustiv před léty vojenskou službu, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny.
Kromě tohoto zaměstnání byl stižen revmatismem a mazal si právě kolena opodeldokem.
„Kterýho Ferdinanda, paní Müllerová?“ otázal se Švejk, nepřestávaje si masírovat kolena, „já znám dva Ferdinandy. Jednoho, ten je sluhou u drogisty Průši a vypil mu tam jednou omylem láhev nějakého mazání na vlasy, a potom znám ještě Ferdinanda Kokošku, co sbírá ty psí hovínka. Vobou není žádná škoda.“
„Ale, milostpane, pana arcivévodu Ferdinanda, toho z Konopiště, toho tlustýho, nábožnýho.“
Tuto konverzaci zná v Čechách každý. To se odehrávalo v roce 1914. Evropa žila v míru a blahobytu, jen někde na Balkáně, konkrétně v Bosně a Hercegovině, se to od roku 1878 mlelo. To když Rakousko-Uhersko zabralo Bosnu a Hercegovinu a Osmanská říše, ale i Srbsko a vůbec země kolem to nesly docela těžce. Bojovalo tam v rakousko-uherské hodně Čechů. Tedy těch, o kterých se už u nás desetiletí vykládá, že nikdy nikde nebojovali. A zpívala se o tom píseň začínající slovy „Hercegovina, lautr rovina“, což je naprostá hovadina, páč je to tam samý kopec.
Ten konflikt boj byl zároveň součástí společného velkoněmeckého plánu k vytvoření přímého pozemního spojení s Tureckem, tehdy Osmanskou říší. To aby se německý „životní prostor“ mohl rozšiřovat na Blízký východ. Mezinárodně šlo o konflikt Německa a Rakouska-Uherska proti Francii, Rusku a Británii. Lidem to bylo celkem šumafuk. Psali o tom v novinách, ale co je nám do nějaké Hercegoviny, že? Je to daleko, a nás se to vlastně netýká.
A pak přišel 28. černa 1914 výstřel srbského nacionalisty Gavrila Principa a zabití Ferdinanda d´Este a už za měsíc začala k překvapení všech první světová válka. V níž bojovalo 1 milion čtyři sta tisíc Čechů, z nichž 140 tisíc padlo a okolo 250 000 bylo raněno a často zmrzačeno.
Proč o tom teď mluvím? No, protože ono se opět na „nezajímavém“ místě východní Evropy odehrává něco podobného. Tehdejší rvačka o Bosnu a Hercegovinu se setsakra podobá dnešní rvačce o Krym a Ukrajinu.
Zde bych prosil čtenáře, kterým je všechno „naprosto jasné“ a vědí, kde je zlo a kde dobro, aby si šli číst něco jiného. Pro ně by to stejně nemělo cenu.
V zásadě, aniž bych chtěl fandit jakékoli straně, jsou dnes jasné tři imperativy:
1) Rusko se nikdy Krymu dobrovolně nevzdá
2) Ukrajina v dnešní podobě je na základě zásahu Stalina v r. 1945 poněkud umělý stát
3) Rusové budou Kyjevskou Rus, tedy dnes Ukrajinu, pokládat za něco takového, jako Češi svatováclavskou korunu a Francouzi Versailles a napoleonský Pantheon. Prostě národní ikonu.
Podíváme-li se dnes na zejména Západem a jeho pokrokářskými vůdci šponovaný konflikt na hranicích Ukrajiny, je jasné, že se z hlediska relativně krátké budoucnosti jedná o možný evropský bratrovražedný boj. Že to ti tupci na amerických vysokých školách a v americké administrativě vůbec nechápou, je škoda pro nás všechny.
Každý stát, dostatečně silný, aby byl skutečně nezávislý, musí mít kolem sebe bezpečné okolí. Stejně tak jako každý živý tvor má svoji „bezpečnostní vzdálenost“ a pokud ji někdo překročí, tak slon i malinká myš zaútočí. Jinak by nepřežili.
Rád bych připomněl těm, co teď při čtení těchto řádků v duchu ječí na autora, že totéž dělaly a dělají Spojené státy (viz Nové Mexiko a Texas a Kuba). Anglie, Francie a Španělsko to mají historicky už za sebou. A po pravdě řečeno, zakladatelé Československa se také snažili zajistit si co největší územní i lidské zdroje ve prospěch myšlenky „čechoslovakismu“.
Podíváme-li se na dystopii popsanou v knihách Georga Orwella „1984“ anebo na knihu Georga Friedmana „Příštích 100 let“, není těžké pochopit, proč se věci mají tak, jak se mají. Jo, ještě bych nezapomněl na Orwellovu „Farmu zvířat“. Aby bylo jasné, kdo a co jsou dnešní ideový vládci Západu a jejich boj s „východními barbary“. Což jsme podle nich i my.
Orwell ve svých knihách předpovídal, stejně jako Friedman, že v budoucnosti postupně dojde k vytvoření několika superstátů. Či sdružení států kolem silného centra. Už Orwell předpovídal tři centra. Friedman a modernější autoři předpokládají, a vývoj tomu nasvědčuje, že sice vzniknou tři konkurenční centra, ale budou strukturován jinak, než se nám to zdálo v minulosti. Ale o tom až v nějakém dalším článku.
Vedení Západu a jeho ideologové se poněkud pomátli, pokud se snaží dostat svůj vliv a hlavně svoje vojska prakticky na dostřel od Moskvy (necelých 500 km). Jistěže by to na první pohled vypadalo z hlediska západní Evropy a USA velice pěkně. To ovšem jen za předpokladu, že Rusko je náš věčný společný a největší nepřítel. To může vykládat někdo, kdo v životě v ruce nedržel učebnici dějepisu a geopolitiky.
Nebudu zde rozebírat minulé ruské agrese, Polsko, které si rozebrali Rakousko, Prusko (Německo) a Rakousko v roce 1772 a trvalo to do roku 1918, polsko-sovětskou historii ve dvacátém století, historii pobaltských států, agresi vůči Finsku, a bolševický zábor části Evropy v květnu 1945 až k Aši a na západ od Berlína. A co to znamenalo a jak to vypadalo. To snad proboha všichni vědí.
My jsme v dějinách často Rusko potřebovali. Třeba když jsme porazili Napoleona. Ruská vojska pomohla udržet Rakousko pohromadě jako stát v roce 1848-9. Rusko, tehdy SSSR, byl sice odporný stát bolševické diktatury, ale nebýt sovětské – tedy ruské – armády, už by zde ve středu Evropy pravděpodobně nežili žádní Češi a Moraváci. Ani žádní Poláci, ani žádní židé a cikáni, ani Rusíni a další. Kdyby nakonec Rusové nedobyli Berlín a nezatrhli Němcům jejich světovládné plány. Jistěže za spolupráce se Spojenci. Všude by bylo jen Velkoněmecko.
Přesto je dnes Rusko pomateně označováno za největšího historického nepřítele Evropy. Nechtěl bych žít v Rusku, ale kdyby Rusové nedobyli Berlín, asi bychom nežili vůbec. Viz fakta: Kousek od Mauthausenu Němci až do podzimu 1944, už těsně před porážkou, stavěli koncentrák s plynovými komorami. Které by po jejich vítězné válce „zpracovaly“ až 10 000 „podlidí“ denně. (Viz např. moje kniha „Mauthausen – ďábel v líbezné krajině“.) Ovšem podle „pokrokářů“ a amerických levičáků je největší hrozbou světa Rusko. My máme s Ruskem ve dvacátém století neblahé zkušenosti, ale kontakt Ruska se střední a západní Evropou se neodehrával jen ve 20. století. To jen tak vypadá a dobře se to politicky prodává. I když my správně považujeme vítězství Západu nad bolševismem také za svoje vítězství a já se každý den raduji, že jsem se toho dožil.
Ale jednostranný pohled na věc je vždy nebezpečný. Nevíte-li, co si myslí váš soupeř, dopadnete většinou špatně. A nezapomenout - když dnes USA a EU vyhrožuje vyhrožují Rusku „nedozírnými následky“ -, že i moderní hybridní války jsou tím, co říkal mistr Sun-ć: „Všechny války jsou založeny na podvodu.“
Podíváme-li se na věc z hlediska Ruska, tedy lépe řečeno Rusů, vypadá věc naprosto jinak, než se to u nás prezentuje. Rusko rozhodně není „v rozvalu“, jako je Ukrajina, Rusové nemíní houfně bojovat proti Putinovi, už proto, že podle The Economist se od jeho nástupu do úřadu zvedla životní úroveň obyvatel na 300 % původní hodnoty. Z našeho hlediska nic moc, ale my nejsme Rusové.
Navíc, Evropská unie a americká levice potírá jakoukoliv národní hrdost a označuje ji jako odpornou a úpadkovou. O tom v tichosti pochybuje většina Evropanů a mnozí už nahlas. Ale Rusové jsou hrdí na své Rusko, na své dějiny a na svoji statečnost. Ať je zrovna jakékoli zřízení a ať mu vládne jakýkoliv car. Třeba Putin.
Dodnes si pamatuji na obrázek z titulní stránky nějakého západního časopisu: vpředu, zády k divákovi, stojí ruští vojáci, a to v uniformách ze všech historických epoch. Před nimi je malý volný prostor. Směrem proti nim trčí z druhé strany hlavně děl, špičky raket a nad nepřátelskými vojsky vlají prapory Francie, Německa (nejen toho nacistického), Švédska, Polska. A další vlajky, které jsem nerozpoznal.
Takto vypadá Evropa z hlediska Rusů. Pokud se to zdá někomu nesmyslné, ať si přečte něco o válkách Ruska se Švédy, kterých zaznamenávají historici celkem jedenáct, od novgorodských válek do války roku 1809. Válek mezi Polskem a Ruskem a Ukrajinou bylo celkem asi 15. Roku 1610 Poláci poprvé dobyli Moskvu, následně se polsko-litevská vojska pokusila Moskvu dobýt v letech 1617-1618. Polský král Zikmund III. dosadil na stolec cara svého syna Vladislava atd. atd. Rusové pak následně útočili na Poláky. To vše se opakovalo po staletí.
Hlavní