Show Email

Tělo:

v příloze:

Syna Jana Wericha Jiřího odložila jeho matka do kojeneckého ústavu

Jiří Petrášek se spolužačkou Martinou Navrátilovou, slavnou tenistkou Autor: Archiv Jiřího Petráška

13.12.2013 14:30

Děčín - Legendární český herec Jan Werich má potomka

v Děčíně. Jiří Petrášek, ředitel Evropské obchodní akademie, profesor přednášející na vysokých školách, příležitostný herec, režisér a dabér je totiž jeho synem. Ví to již desítky let, ale teprve v poslední době se o jeho původu začíná hodně mluvit.

„Matka mi to řekla až po jeho smrti. Ale přesný rok si nepamatuji. Matka si to zřejmě nechtěla vzít s sebou do hrobu. Jan Werich umřel v roce 1980," popisuje Petrášek okamžik, kdy se dozvěděl, že má tak slavného otce.

Slavný otec

Jan Werich ani jeho biologická matka ho ale nevychovali. Naopak – matka ho po narození dala do kojeneckého ústavu, odkud si ho vzali manželé Petráškovi. Tehdy se ještě jmenoval po otci – Jan. Jméno Jiří dostal až od svých osvojitelů.

Se svým slavným otcem se nikdy nesetkal, byť, jak sám říká, by to asi bylo zajímavé setkání. O biologické matce nemluví.

„Když vás někdo dá do kojeneckého ústavu, tak ho za matku nepovažujete," říká upřímně.

Za vše vděčí svým osvojitelům

Za všechno, tedy za výchovu, vzdělání a další pomoc vděčí svým osvojitelům, kteří se o něj od malička starali. Právě paní Petrášková mu tajemství s Janem Werichem prozradila.

Sám vychoval dvě děti – dceru a syna. Když byli na střední škole, o svém slavném otci jim řekl. Děti to podle něj vzaly normálně. Když se Werich objeví v televizi, říkají s humorem: „Hele, děda!"

Filmy Jana Wericha má Petrášek rád a sledoval je ještě předtím, než se dozvěděl, že je hercovým synem. Za vůbec nejlepší tátův film považuje pohádku Byl jednou jeden král. Líbí se mu ale i Werichovy citáty, moudrost a smysl pro humor. Ten prý po tátovi také zdědil. Herecké ambice nemá, i když přiznává, že

v dětství chtěl hercem být. To mu ale matka nedovolila.

Autor: Luděk Stínil

+ sdíl

jte Ten příběh bere dech: Ředitel Evropské obchodní akademie v Děčíně Jiří Petrášek je synem slavného českého herce Jana Wericha

Tajemství nosil léta v sobě, věděla o něm jen hrstka lidí. Poslední dobou se ale kolem Petráška roztáčí kolotoč: Dorážejí na něj média, zvou ho do televize, dává rozhovory. A on klidně vypráví o svém otci, se kterým se ale nikdy osobně nesetkal…

Kdy jste se dozvěděl, že jste synem Jana Wericha?

To, že jsem syn Jana Wericha, mi řekla matka, ale až po jeho smrti někdy v 80. letech. Moc lidí o tom nevědělo. Ani já jsem o tom dlouhá léta nemluvil.

Proto mě zajímá, jak se ta informace vlastně dostala na veřejnost?

To by mě také zajímalo. Jednoho krásného dne, to bylo loni, otevřu počítač a na internetu najdu článek, že jsem syn Jana Wericha. Přestože jsem se zpočátku o tom bránil mluvil, když už to vešlo ve známost, tak jsem to přiznal.

A postupně se strhla lavina.

Je to tak. Volali mi lidé z televize od Jana Krause, kam mě kdosi doporučil a kde budu vystupovat. Ozvala se i jiná média. Média mi také dala ten přídomek „Werich" který já používám jen když něco píšu do médií, třeba o životě. Občansky ho ale vůbec nepoužívám.

Dobře. Ale pojďme na úplný začátek, ať v tom máme jasno. To, že jste synem Jana Wericha vám neřekla vaše biologická matka, ale paní Petrášková.

Moje matka a můj otec se jmenovali Petráškovi. Byli to moji osvojitelé. První rok života jsem se jmenoval Jan po otci, ale když mi byl jeden rok, bylo soudně rozhodnuto, že osvojitelé, kteří si mě vzali za svého, tedy Petráškovi, mi dali jméno Jiří. Je zajímavé, že o mém počátku píše Jana, dcera Jana Wericha ve svých pamětech. Tady uvedla, že ji otec často nechával na ulici v Praze a zmizel v některém z pražských domů. Takový byl můj počátek. O své biologické matce ale zásadně nehovořím, protože když vás někdo odloží do kojeneckého ústavu, tak takového člověka za matku nepovažujete.

Kdy jste se dozvěděl, že máte tak slavného otce?

Matka mi to řekla až po jeho smrti. Ale přesný rok si nepamatuji. Matka si to zřejmě nechtěla vzít s sebou do hrobu. Jan Werich umřel v roce 1980, bylo to tedy někdy poté.

Když jste se to dozvěděl, začal jste pátrat po příbuzných?

Ne, nedělal jsem vůbec nic. Alespoň zpočátku. Pustil jsem se do toho až po letech, kdy bylo prokázáno, že jsem Werichův syn.

A jaké pro to máte důkazy?

Jsou tři důkazy. Jednak mi to řekla moje matka paní Petrášková. Pak jsem se také dostal k určitým dokumentům, které hovořily o tom, že jsem se po narození jmenoval Jan. A třetí důkaz je nepřímý: Myslím si, že mám humor po otci, ale jeho moudrost mi chybí. Až později jsem tedy začal více pátrat a díky pomoci jednoho pražského advokáta jsem se dozvěděl i jméno své biologické matky, které ale nesdělím.

Jak se změnil váš život, když to vyšlo najevo? Nemyslím tím chvíli, kdy jste se to dozvěděl, ale až teď, po té medializaci.

Můj život se tím podstatně změnil. Dříve jsem nemusel reagovat na tolik podnětů zvenčí. Ale já si myslím, že když člověk žije poctivý život, nemá se za co stydět. Každý máme nějakého otce a pokud byl můj otec známější než ostatní, tak s tím musím počítat.

Vy se k němu teď hlásíte již veřejně. Necháte si třeba narůst plnovous?

Ne, nad tím neuvažuji. Pro mě werichovství neznamená zpodobnění se, ale širokou duši, otevřenost vůči lidem. Nemusím se podobat svému otci, ale byl bych vděčný, kdybych měl i kus jeho moudrosti.

Kolik máte dětí?

Dvě, syna a dceru, oba jsou dospělí. Syn pracuje v řízení letového provozu, dcera je teď na mateřské dovolené se dvěma malými holčičkami. Dcera také výborně maluje, dělá výstavy.

Kdy jste jim to řekl?

V době, kdy jsem věděl, že to budou chápat.

Jak reagovali?

Nijak. Brali to normálně. Když ale dávají v televizi něco s Werichem, říkají: Hele, děda! Říkají, že i rostu do jeho podoby. Berou to s humorem, což si myslím, že je správné.

Mrzí vás, že jste se s Janem Werichem nikdy nesetkal?

Já bych chtěl hrozně říct, že jsem měl takové rodiče jaké jsem měl, a to myslím Petráškovi, své osvojitele. Dali mi veškerou lásku, péči a vzdělání. S Janem Werichem by to určitě bylo zajímavé setkání, ale neumím si představit, jaké by to bylo, jak bychom reagovali.

A jaký je váš oblíbený film s Janem Werichem?

Není to žádný z těch starších filmů, ale pohádka Byl jednou jeden král. A to hlavně proto, že miluju pohádky.

Po otci máte zjevně umělecké sklony…

Rozhodně nehraji pravidelně. Třeba loni jsem si zahrál v jedné divadelní hře. Dělal jsem také dabing s režisérem Jaroslavem Sypalem, pár akcí jsem moderoval. Loni jsem režíroval jen jednou, a to divadelní představení studentů naší školy.

Když jste zmínil studenty své školy: Vědí o vaší minulosti?

Ano, vědí, někteří se mě na to ptali. Já už to dnes nijak nezakrývám. Ptají se mě i studenti na fakultách, kde přednáším. Zajímavá scéna se mi stala na Slovensku, v jednom hotelu mi říká majitel: Vy jste syn Jana Wericha, já vás viděl na internetu. Fotil jsem se s nimi a musel jsem se zapsat do knihy hostů vedle Karla Gotta. To bylo takové zvláštní.

Nechcete si třeba zahrát ve filmu, jako otec?

Jako kluk jsem chtěl být hercem, to mi ale matka rozmluvila, protože si myslela, že herci nevedou ten správný a slušný život. Herecké ambice už teď nemám. Ale přemýšlím o televizním projektu, kde bychom obnovili myšlenku pořadu „Co tomu říkáte, pane Werich?". Rád bych to moderoval, ale ne tak, abych byl středem zájmu, ale aby se tam scházeli staří herečtí bardi, kteří by vzpomínali na divadlo, třeba i na Osvobozené divadlo, zkrátka až ke kořenům.

Jaký jste byl student?

Ve škole jsem byl velmi pozorný žák, studoval jsem s vyznamenáním, ale nechyběl jsem u žádné legrace. Co je ale více zajímavé, že mojí spolužačkou byla slavná tenistka Martina Navrátilová, pár let jsme dokonce seděli v jedné lavici, moc rád na ni vzpomínám, jsme v kontaktu.

A co na to řekla vaše manželka, když se dozvěděla, kdo byl váš otec?

To je spíše otázka pro ni. Ona popularitu příliš nevítá, má raději klid a pohodu. Je to člověk, který žije pro rodinu.

Napsali o něm…

Děčínské divadlo uvedlo zatím premiéru a čtyři reprízy divadelní komedie Podhorský penzion. Režisérem představení a protagonistou jedné z rolí je Jiří Petrášek. Každé představení bylo oceněno diváky potleskem vestoje umocněným skutečným zážitkem. Byly chvíle, kdy smějícímu se divákovi šel až mráz po zádech a nebylo možné si neuvědomit, že v podobě zralého padesátníka na jevišti vidíme návrat ke vzpomínkám na jednoho z největších českých herců.

Jiří Petrášek opravdu svého otce nezapře. Režijní provedení je děláno s laskavým sarkastickým a moudrým humorem, který byl tolik oblíbený již od dob Osvobozeného divadla, gesta samotného Jiřího Petráška na scéně divadla vyvolávají pocity ne nepodobné pocitům při sledování Císařova pekaře či jiných nádherných Werichových výstupů.

Jana Poláčková

Autor: Luděk Stínil

+ sdílejte