Show Email

Tělo:

Věra Kunderová promluvila ...

To stojí za přečtení...

Pro literární měsíčník Host promluvila Věra Kunderová, manželka slavného spisovatele a emigranta Milana Kundery, která s ním odešla do exilu. „Možná že vás překvapí, že jsem to byla já, kdo byl od začátku rozhodnut se nevracet. K definitivnímu společnému rozhodnutí došlo ve chvíli, kdy Milan začal psát rok po našem příjezdu Knihu smíchu a zapomnění; bylo hned jasné, že za tu knihu by v Čechách musel být odsouzen, ta kniha byl definitivní rozchod. Stačilo ostatně, že z ní publikoval v Nouvel Observateur ukázku, bylo to v roce 1979, aby byl okamžitě zbaven občanství,“ okomentovala teoretickou možnost se vrátit do Čech, kterou měli, ještě když odjížděli. Kunderová uvedla, že se jí po Čechách velmi stýská.

„Emigrace je těžká věc. Je to nejhorší blbost, kterou může člověk v životě udělat. „Byla jsem celou dobu přesvědčena, že už nikdy neuvidím Prahu. Můj pesimismus byl absolutní. Listopad byl především neuvěřitelné překvapení. A pak dojetí. A pak radost. Co si myslím o pokračování? Člověk, který žije tak dlouho v cizině a ví, že se už nevrátí, může vám jen držet palce a sám se ptát.“ Kunderová také uvedla, že s exilovými kruhy se nestýkala. S jednotlivými přáteli ano. „Ano, komunisti byli hrozní, zavírali a popravovali lidi, ale po Maďarsku, po roce 1956, to přestalo. To bylo tak strašné zlo, co se tam dělo, že se lidé začali, myslím si, probouzet,“ mínila.

Ani na Rusy prý nemůže nadávat tak, jak se to děje v Čechách.

„Pamatuju si, jak jdu 21. srpna z televizního vysílání Bartolomějskou ulicí, byla plná tanků a vojenských vozidel, a najednou mne jeden z těch vojáků, mladý kluk, možná ani ne dvacet let, chytí a zatáhne do domu a zavře dveře. Já si říkám, tak šmitec