Show Email

Tělo:

stojí to za přečtení a je jen veliká škoda, že něco takového o sobě nenapíší naši vrcholní politici a to i ti bývalí, jako Klaus, Havel, Mirda Kalousek, Schwarzenberg, Fiala, Němcová, Pospíšil, Benda a další. Vědět tak něco takového o všech před volbami, myslím, že rozhodování koho volit by bylo snazší . .

--PDF--

Můj příběh

Předkládáme vám podrobný životopis Andreje Babiše, který vznikl na podzim 2011. Lídr hnutí ANO v něm vysvětluje, z jakých poměrů pochází, jak začínal v České republice s podnikáním i co ho motivovalo ke vstupu do veřejného prostoru.

Vážení spoluobčané, nikdy jsem si nemyslel, že budu psát tak podrobný životopis. Dělám to proto, že v minulosti a hlavně dnes o mně píší média mnoho polopravd a lží. Jak je všeobecně známo, boj proti médiím se nedá vyhrát, a i když jsem se několikrát soudil s týdeníkem Respekt, výsledkem bylo jen další opakování již zveřejněných lží. Vymahatelnost práva v České republice je velmi složitá, a přestože jsem jednou soud na ochranu osobnosti vyhrál, předmětný týdeník se mi stejně neomluvil.

Předkládaný životopis může obsahovat drobné nepřesnosti, protože oba moji rodiče zemřeli; otec den před svými osmdesátými narozeninami v roce 2002 a matka v roce 2008.

Narodil jsem se v roce 1954 v Bratislavě v úřednické rodině. Oba rodiče absolvovali obchodní akademii a byli zaměstnáni v Řempu (řemeslnické potřeby). Otec následně pracoval pro firmu Československá keramika a byl jedním ze zakladatelů zahraničního obchodu na Slovensku. Později zakládal i katedru zahraničního obchodu na VŠE, kde externě přednášel. Celý život pracoval v zahraničním obchodu a nikdy nebyl žádný komunistický prominent, jak neustále píše deník Aha!.

Po příchodu do Strojexportu byl otec vyslán, myslím v roce 1957, do Etiopie, kde pracoval jako strojírenský delegát a prodával české obráběcí stroje. Z Etiopie byl přeložen do Paříže, kde pokračoval v delegatuře pro Strojexport. V Paříži jsme žili do roku 1961 a já tam začal chodit do české školy při československém velvyslanectví. Po návratu z Francie otec pracoval v zahraničním obchodu a byl členem KSS. Myslím, že asi v roce 1965 mu nějaký kolega, jak to otec interpretoval, asi schválně, ukradl členskou legitimaci KSS. Na základě toho byl otec vyloučen z KSS a propuštěn z práce a asi tři roky ho nikdo nechtěl zaměstnat. Celou rodinu

tehdy živila jenom naše matka, která pracovala ve Výzkumném ústavu drůbežářského průmyslu.

V rámci Pražského jara byl otec rehabilitován a následně se připravoval na výjezd do Ženevy, kde měl zastupovat Československo v GATT při OSN (General Agreement on Tarif of Trade - Všeobecná dohoda o clu a obchodu). Jeho vyslání na tuto pozici bylo ohroženo skutečností, že bratr mé matky Dr. Ervin Scheibner po vstupu ruských vojsk 21. srpna 1968 s celou rodinou emigroval do Švýcarska. Byl to známý slovenský geolog a následně se usídlil v Austrálii, kde žije dodnes. I otec měl v rodině dva emigranty (jeden z nich pracuje na Ministerstvu zahraničních věcí USA ve Washingtonu). Za otce se tak musel zaručit bývalý ministr zahraničního obchodu Andrej Barčák a garantovat, že naše rodina neemigruje.

Vycestovali jsme v září 1969 do Ženevy, kde jsem začal chodit do běžného státního gymnázia za minimální poplatek na školné. Záhy jsem však onemocněl trombocytopenií a rok ležel v ženevské kantonální nemocnici. Můj transport do Československa nebyl možný a otce léčení stálo velké peníze. Roční pobyt v nemocnici jsem zužitkoval tak, že jsem se naučil velmi dobře francouzsky.

Po uzdravení jsem pokračoval ve studiu na College Rosseu (byla to státní škola, ne prominentní, jak s oblibou píší česká média). V té době v Československu probíhaly politické prověrky a komunistický režim se bál, že většina československých úředníků při OSN v Ženevě emigruje. Jako pojistka, že rodiče nebudou emigrovat, jsem se musel vrátit do Bratislavy. Díky garanci tehdejšího ministra Barčáka to otec ustál a pracoval v Ženevě až do roku 1974. (Když dnes sleduji velkou polemiku některých novinářů kolem mého kádrového profilu, nemohu si nevzpomenout na syna pana Barčáka, který byl v roce 1990 generálním ředitelem PZO Motokov, ministrem v Čalfově vládě, a když v ní skončil, okamžitě nastoupil k americkému gigantu General Motors, kde pracoval v letech 1990-2005 ve vrcholových funkcích, a jeho kádrový profil Američanům nevadil.)

Otec po návratu ze Švýcarska pracoval až do odchodu do důchodu v PZO Polytechna. Po nuceném návratu ze Ženevy jsem studoval na Gymnáziu Tomášikova v Bratislavě, kde jsem v roce 1974 maturoval. Následně jsem byl přijat na obchodní fakultu Vysoké školy ekonomické, směr zahraniční obchod. Dnes novináři píší, že to byly školy pro prominenty,

což je úplný nesmysl. Směr zahraniční obchod byl samozřejmě velmi atraktivní, protože každý toužil vycestovat a dostat se z republiky pryč.

V té době jsem měl dvě priority: stát se delegátem v cizině jako byl můj otec a vydělat si peníze. Od patnácti let jsem chodil různě na brigády, roznášel mléko, překládal balíky na bratislavském hlavním nádraží, pracoval na stavbách. Dobře jsem se učil a bral prospěchové stipendium. V době prázdnin jsem jezdil za rodiči do Švýcarska, kde jsem pracoval v různých podnicích, maloobchodě, vykládal bavlnu, pracoval v tiskárně a vydělané peníze jsem si šetřil na stavbu domu.

Na VŠE, o které se říkalo, že ji dokončí každý, koho neporazí tramvaj, jsem se relativně nudil, a proto jsem se věnoval práci v mezinárodní organizaci studentů AIESEC, kde jsem se později stal jejím prezidentem. Díky tomu jsem měl možnost pracovat na brigádách v zahraničí, dvakrát ve Francii a jednou v Belgii. Vysokou školu ekonomickou jsem skončil s červeným diplomem.

Po ukončení VŠE jsem měl původně nastoupit do PZO Koospol, al