Ukázat Factcheck
Putin - Odtajnění archivů starých 75 let
Dez 8279
Podstata dezinformace: Uvedená tvrzení jsou pokus odvést pozornost od Paktu Molotov-Ribbentrop z roku 1939, v jehož důsledku pak SSSR dodával Hitlerovu Německu strategické suroviny v době, kdy Velká Británie bojovala o přežití a došlo k anexi Litvy, Lotyšska a Estonska a poloviny Polska SSSR. Také se snaží odsunout stranou pozornosti Katyňský masakr, kdy NKVD povraždila tisíce příslušníků polské armády a intelektuální elity.
Tvrzení:
Mírová smlouva z Versailles z roku 1919 uvalila na Německo absurdně nesmyslné reparace ve výši 269 miliard zlatých marek, což odpovídalo tehdy 100 tisícům tun zlata. Věděli jste, že poslední reparační splátku Německo zaplatilo až v říjnu v roce 2010? Německo dosud splácelo reparace z 1. sv. války, ale reparace pro Československo po II. sv. válce žádné!
Fakta:
Reparace za první světovou válku byly finanční. Po druhé světové válce se Spojenci odškodnili na majetku a nucenou prací Němců a také anexí části německého území. Proto nám Německo nemohlo nic „splácet“. Československu ovšem připadl prakticky všechen majetek tří milionů sudetských Němců.
Podrobněji:
Versailleská smlouva (podepsaná v roce 1919) a Londýnský platební kalendář z roku 1921 vyžadovaly, aby Německo zaplatilo 132 miliard zlatých marek (33 miliard amerických dolarů) jako reparace za civilní škody způsobené během války. Toto číslo bylo rozděleno do tří kategorií dluhopisů: A, B a C. Z nich mělo Německo bezpodmínečně zaplatit dluhopisy typu A a B v celkové výši 50 miliard marek (12,5 miliardy amerických dolarů). Splacení zbývajících dluhopisů "C" bylo bezúročné a podmíněné platební schopností Výmarské republiky, jak měla posoudit spojenecká komise.
Kvůli nedostatku reparačních plateb ze strany Německa obsadila Francie v roce 1923 Porúří, aby vymáhala platby, což způsobilo mezinárodní krizi, která vyústila v provádění Dawesova plánu v roce 1924. Tento plán nastínil novou platební metodu a získal mezinárodní půjčky, které mají Německu pomoci splnit jeho závazky v oblasti reparací. Navzdory tomu Německo v roce 1928 požadovalo nový splátkový plán, jehož výsledkem byl Youngův plán, který stanovil německé reparační požadavky na 112 miliard marek (26,3 miliardy amerických dolarů) a vytvořil splátkový kalendář, podle něhož by Německo dokončilo platby do roku 1988. Po zhroucení německého hospodářství v roce 1931 byly reparace na rok pozastaveny a v roce 1932 během konference v Lausanne zcela zrušeny. V letech 1919 až 1932 zaplatilo Německo na reparacích necelých 21 miliard marek. Po druhé světové válce západní Německo přistoupilo na platby. Londýnská dohoda o německých vnějších dluzích z roku 1953 vyústila v dohodu o vyplacení 50 procent zbývajícího zůstatku. Poslední platba byla provedena dne 3. října 2010, čímž byly vyrovnány dluhy z německých úvěrů v souvislosti s reparacemi.
(https://en.wikipedia.org/wiki/World_War_I_reparations#End_of_German_reparations)
Podle Jaltské konference nebyly žádné reparace spojeneckým zemím vypláceny v penězích. Místo toho se velká část převedené hodnoty skládala z německých průmyslových aktiv a z nucené práce pro spojence. Požadavky spojenců byly dále nastíněny během Postupimské konference. Reparace měly být vypláceny přímo čtyřem vítězným mocnostem (Francii, Británii, USA a Sovětskému svazu); pro země v sovětské sféře vlivu měl Sovětský svaz určovat jejich rozdělení.
Například: Sovětský svaz anektoval německá území východně od Odry-Nisy, což vedlo k vyhnání 12 milionů Němců. Tato území byla začleněna do komunistického Polska, respektive Sovětského svazu, a osídlena občany těchto zemí až do závěrečné mírové konference s Německem. Jelikož se nikdy neuskutečnila mírová konference, byly oblasti v podstatě postoupeny Německem. V případě Polska bylo získané území kompenzací za východní hranice anektované Sovětským svazem, které byly Polsku přiděleny v důsledku Rižského míru v roce 1921.
Na počátku okupace Spojenci rozebrali zbytky německého průmyslu. Rozebraly se továrny a stroje, železniční systém a všechno se převezlo ke Spojencům. Německá obchodní flotila a všechny ostatní lodě byly předány. Byly zabaveny zahraniční akcie v hodnotě asi 2,5 miliardy dolarů. Zbývající německá průmyslová odvětví se musela vzdát části své produkce ve prospěch Spojenců. Velké zásilky oceli, uhlí, ale i další průmyslové výroby byly zabaveny a převezeny ze země. Později západní spojenci zmírnili svůj postoj ve prospěch Marshallova plánu, zatímco východní Německo pokračovalo v dodávkách průmyslového zboží a surovin do Sovětského svazu až do roku 1953.
Spojenci zabavili velké množství německých patentů, autorských práv a ochranných známek v hodnotě asi 10 miliard (1948) dolarů. Miliony Němců byly po několik let nuceny k nuceným pracím, aby pracovaly pro Spojence v táborech, při těžbě, sklizni nebo v průmyslu.
https://en.wikipedia.org/wiki/World_War_II_reparations
Tvrzení: Meziválečná Evropa vznikla způsobem, že do Evropy přijel vysokostupňový zednář a prezident USA Woodrow Wilson, který přivezl knihu s mapami a informacemi amerických rozvědek, kde bylo nakresleno a popsáno, jaké země mají vzniknout v Evropě, jaké mají zaniknout, které mají mít větší hranice, jaké země se mají posunout atd. Ta kniha stále existuje a před 10 lety se podařilo ruské televizi tuto knihu najít v knihovně amerického Kongresu. Video ukazuje tehdejší záběry na mapu v knize, kde Krym je jasně zakreslen jako oddělené území od Ukrajiny, které patří Rusku. Když dnes ruská televize chtěla knihu znovu nafotit a natočit detailněji, americká administrativa odpověděla, že žádná taková kniha neexistuje. Vznik států v poválečné Evropě byl dílem zednářů. Není o tom naprosto žádných pochyb, tyto dokumenty totiž jasně ukazují, že výkonné sionistické procesy řízení, tehdy ještě zastřešené mladou organizací B’nai B’rith, jenž zastřešuje všechny sionistické Velké lóže, měly na starosti procesy vzniků států v Evropě po 1. sv. válce.
Fakta: Woodrow Wilson nebyl svobodným zednářem i když od roku 2018 bylo čtrnáct amerických prezidentů členy této organizace. Prezidenty byli tito svobodní zednáři: George Washington, James Monroe, Andrew Jackson, James Knox Polk, James Buchanan, Andrew Johnson, James Garfield, William McKinley, Theodore Roosevelt, William Howard Taft, William Harding, Franklin D. Roosevelt, Harry S. Truman a Gerald Ford.
(https://study.com/academy/answer/was-woodrow-wilson-a-freemason.html)
Představa světového sionistického spiknutí je umělá konstrukce, která není prokázaná a zároveň ani vyvratitelná, protože jakékoli dění, i nahodilé a chaotické, lze dodatečně popsat jako uspořádané a někým plánované. Rozpory v teorii se řeší nesčetným množství pomocných argumentů, které lze vršit v libovolném počtu. Existence a členství politiků a významných osobností v zednářských lóžích není žádné tajemství, stejně jako je pochopitelné, že příslušníci jakékoli organizace klubového charakteru umožňují svým členům využívat sociální kapitál ke svému osobnímu zájmu a ke skupinovým zájmům.
Tvrzení o údajné knize v knihovně amerického Kongresu je bezcenné sdělení a i kdyby existovala, není zřejmé, co by to mělo dokazovat. Leda nějak podepřít tvrzení o tom, že Krym je ruský, což není ani z hlediska dnešního sporu o toto anektované území nijak podstatné.
Tvrzení:
Polsko již v roce 1934 jako první země v Evropě podepsalo pakt o neútočení s Německem, pakt vstoupil do historie jako dohoda Hitler – Pilsudský. Polský velvyslanec v Německu Józef Lipsky napsal 20. září 1938 polskému ministru zahraničí Józefu Beckovi, že pokud Hitler splní svůj slib, že odsune evropské Židy do Afriky, tak mu nechá postavit ve Varšavě monument. Toto je jedna z depeší, tzv. kabelogramů mezi polským velvyslanectvím v Berlíně a ministerstvem zahraničí ve Varšavě.
K depeši se dostala Rudá armáda po osvobození Varšavy.
Fakta:
O zmíněné depeši: „Tento dokument byl historikům dlouho znám. Byl často publikován, a to i ve svazku z roku 1938 nazvaném ‚Polské diplomatické dokumenty‘ jako součást studie, kterou autor tohoto článku (Marek Kornat) vypracoval před dvanácti lety. Jaké jsou výsledky tohoto výzkumu?
Polsko-německé sblížení – založené na dohodě z ledna 1934 – bylo skutečností. Není důvod to popírat. Polsko však nemělo žádnou otevřenou nebo tajnou dohodu s jinou zemí, která by byla namířena proti jakékoli třetí straně.
Rozhovor v Berchtesgadenu (Obersalzberg) probíhal v době, kdy sudetská krize dosahovala dramatického vrcholu. Září 1938 bylo těmito událostmi poznamenáno, zejména posledních deset dní v měsíci. Bylo zřejmé, že pokud zůstane Československo samo, nebude se bránit. Že Francie nesplní své závazky vůči spojencům. Že Velká Británie, vedená politikou appeasementu, bude hrát důležitou roli při určování výsledku situace. Jinak Józef Beck naplánoval zásadní obrat v polské politice, aby se vyhnul spojenectví s Německem, protože bylo nemyslitelné, že by se k němu Polsko připojilo proti svému jižnímu sousedovi a západním mocnostem.“
„Pozornost během rozhovoru byla věnována především otázce Československa, což se dobře odráží v Lipské zprávě. Německý vůdce shrnul otázky spojené s konfliktem o Sudety. Učinil významné prohlášení o použití síly jako nejlepším řešení k obsazení tohoto území. Tváří v tvář ústupkům západních mocností však nezbylo jiné řešení než nenásilné, které přineslo dvě možné alternativy: buď zastavení sporné oblasti, nebo plebiscit. V tomto ohledu polský diplomat otevřeně informoval Hitlera o polských nárocích na Těšín, který zahrnoval i Bohumín. Byla to důležitá železniční křižovatka, na kterou si zase dělali nárok Němci. Lze kritizovat polskou diplomacii, ale nesmíme zapomínat, že jednali podle přesvědčení, že západní mocnosti nepřijdou Čechům na pomoc a že vláda v Praze by si nevybrala ozbrojený boj, kdyby Češi měli bojovat sami. Protože Československo mělo Německu poskytnout tzv. Sudety, proč by se nemohlo vzdát i malého, pouhých 862 čtverečních kilometrů těšínského regionu? To bylo tehdejším argumentem Polska.“
„V rozhovoru mezi Lipským a Hitlerem se nečekaně objevilo židovské téma. Polský diplomat neměl v úmyslu tuto záležitost řešit. Německý vůdce se však zmínil o „urovnání židovské otázky donucením k emigraci do kolonie“. A v této souvislosti padla Lipského nešťastná zmínka o pomníku ve Varšavě. Ať už to zní jakkoliv, takové prohlášení – pokud nebylo nepřímo ironické – odpovídalo předpokladům polské zahraniční politiky, která nastolila otázku emigrace židovského národa z Evropy (včetně Polska) do Palestiny a možná i na koloniální území evropských mocností. V té době zaujaly stejný postoj i jiné země a především se snažily uzavřít své hranice a nedovolit vstup židovským uprchlíkům z Německa a Rakouska (po anšlusu). Velká Británie blokovala příliv Židů do Palestiny, která byla jejím mandátním územím. Spojené státy neotevřely své hranice. V zemích jako Německo a Itálie byly přijaty zvláštní protižidovské právní předpisy. Tehdejší jazyk politiky a diplomacie se nevyhýbal šíření židovské emigrace jako nutné akce. Navíc sama židovská (zejména americká) společenství formulovala pojmy ‚takové či jiné koloniální postuláty, případně včetně možnosti emigrace Židů‘. Polské ministerstvo zahraničních věcí – jak v roce 1938 napsal náměstek ministra Jan Szembek – považovalo tyto postuláty za ‚žádoucí‘.“
https://polishhistory.pl/ambassador-jozef-lipski-visiting-hitler-on-20-september-1938/
Tvrzení:
„Hlavním jestřábem v Polsku byl polní maršál Józef Pilsudski, který byl hlavním architektem dnes opět známého a oprášeného projektu Trojmoří, tedy tzv. Velkopolska. Když Pilsudski v roce 1935 zemřel, Adolf Hitler mu přijel do Varšavy na pohřeb a měl čestné místo při ceremoniálu vepředu a uprostřed před katafalkem s rakví maršála. Poté se zúčastnil průvodu za lafetou, na které byla vezena Pilsudského rakev. Poláci veškeré filmové materiály zničili, nechtějí, aby se o tom psalo a mluvilo.“
Fakta:
Adolf Hitler nepřijel na pohřeb Piłsudského do Varšavy, nýbrž 18. května byla za Piłsudského sloužena zádušní mše v berlínské katedrále svaté Hedviky, které se se špičkami svého režimu zúčastnil i Adolf Hitler. Smuteční obřady organizovala polská ambasáda.
(https://rarehistoricalphotos.com/adolf-hitler-memorial-pilsudski-1935/)
Tvrzení:
Polsko bylo největším spojencem Německa v Evropě a aktivně se účastnilo největšího zločinu 30. let. Vladimir Putin odtajnil pro ruskou televizi výbušné originální záběry polské tajné služby ze dne 28. března 1938, kdy do Mnichova přiletěla tajně polská delegace a koordinovala s Adolfem Hitlerem v utajení své územní požadavky po Československu. Tyto dosud utajené filmové záznamy potvrzují, že Polsko se aktivně zúčastnilo Mnichovského protokolu 28. a 29. září 1938 a je spolupachatelem Mnichovské zrady.
Fakta:
Toto tvrzení je zjevně zmatené, protože se jednou mluví o 28. březnu a jindy o 28. září 1938. Dne 28. března se konala schůzka Hitlera s Konradem Heinleinem a to v Berlíně. Žádný odkaz na výbušné originální záběry článek neuvádí. Tvrzení v článku uvedená v podstatě opakují to, co tvrdí „Stať prezidenta Ruska V. V. Putina“ k 75 výročí konce války.
Je příznačné, že Putin nezmiňuje masakr Poláků v Katyni a mlčí o strategických dodávkách Hitlerovu Německu v době Bitvy o Anglii.
„11. února 1940 Německo a Sovětský svaz uzavřely německo-sovětskou obchodní dohodu, podle které by Sovětský svaz poslal Německu 650 milionů říšských marek v surovinách výměnou za 650 milionů marek ve strojích, průmyslovém zboží a technologiích. Obchodní dohoda pomohla Německu překonat britskou blokádu Německa. Hlavní suroviny uvedené v dohodě byly jeden milion tun zrna, 900 000 tun oleje a více než 500 000 tun různých kovových rud (většinou železné rudy)…
Dohoda rovněž obsahovala ‚důvěrný protokol‘, podle kterého by Sovětský svaz jménem Německa prováděl nákupy ‚kovů a jiného zboží‘ od třetích stran… Pod záštitou ekonomických dohod se sovětsko-německý vývoz a dovoz zvýšil desetkrát. Zatímco došlo k určitým zpomalením a jednáním, Sovětský svaz splnil všechny své požadavky podle dohody. Stal se hlavním dodavatelem životně důležitých materiálů do Německa, včetně ropy, manganu, mědi, niklu, chromu, platiny, řeziva a obilí. Během prvního období dohody (11. února 1940 až 11. února 1941) Německo obdrželo: 139 500 tun bavlny, 500 000 tun železných rud, 300 000 tun kovového šrotu a surového železa.“
Z toho je patrný těsný vztah mezi SSSR a nacistickým Německem, kdy se nejednalo pouze o dohodu o neútočení.
(https://en.wikipedia.org/wiki/Nazi%E2%80%93Soviet_economic_relations_(1934%E2%80%931941))