Show Email

Tělo:

ROZHOVOR

„Na vratech cedule ‚Koroně a jí podobným vstup

zakázán!‘ Vesnice jako po vymření. U pojízdné

prodejny jsme stáli v předepsaných rouškách a

rozestupech,“ popisuje život v Hošticích v

době „koronavirové“ známý režisér Zdeněk

Troška s tím, že mu ale v jeho rodné vsi nic

neschází. Sousedky prý už na jaře šily roušky,

které pak visely u hasičárny, a kdo

potřeboval, mohl si vzít. Těm, kteří se snaží

obejít opatření proti koronaviru, v rozhovoru

vzkazuje: „Budou dělat haury do chvíle, než

jim zemře někdo blízký, někdo, koho měli

rádi.“ A dodává. „Vadí mi to věčné fňukání, že

nebudou mít na nájem, jídlo… ale hned jak se v

červenci rozvolnilo, na 105 tisíc Čechů

vyrazilo do Chorvatska. A na to peníze

najednou měli?“

 

Pane

režisére, epidemie koronaviru omezila

setkávání mezi lidmi, dá se říci, že se život

v určitém smyslu tak nějak zastavil. Jak vy v

téhle „koronavirové době“ žijete?

A

víte, že docela dobře? Jsem zalezlý doma na

jihu Čech, v lese pod pařezem, jak říkám, a

doufám, že mě tady ta fucking korona nenajde.

Jsem poslušen všech doporučení a příkazů,

nereptám. Mám co číst, co jíst, hudbu k

poslechu, televizi k povzbuzení adrenalinu

(úsměv)… teď zase rostou bedly, klouzky a

václavky, takže každý den houbová dobrota. V

pohodě. A že nemůžu mezi lidi? To mě věru

netrápí. Jsem rád sám se sebou, dovedu si

udělat příjemný den. Člověk se musí vždy na

něco těšit – mít radost, že se vůbec ráno

probudil, a když prší, že porostou houby, na

dobrou snídani, na četbu, na oběd, na

„vodorovné přemýšlení“ po něm, na procházku do

lesa. Na podvečerní soutěž Kde domov můj se

skvělým Alešem Hámou, na zajímavý dokument či

koncert, prostě je toho tolik, z čeho si můžu

vybrat! Proto nebrblám, a tudíž mám pořád

hezké dny.

 

Nestýkáte

se vůbec s nikým?

Jsem

tu s bratrem a švagrovou, vedle fajn sousedi,

na zahradě veverky, za plotem sousedovi psi,

se světem jsem spojen jen mobilem a e-maily,

to stačí. Na vratech cedule „Koroně a jí

podobným vstup zakázán!“ Dvakrát týdně přijede

na náves pojízdná prodejna, chleba, mléko,

paštika, sýr, někdy jogurt, vše. Uzeninu já

nemusím, ale vejce ano. Nemít vejce třetí den,

mám absťák! A rajčatovou šťávu. To mně bohatě

stačí. Švagrová je skvělá kuchařka, včera jsme

měli lečo, které taky miluju, předtím čočku,

houbovou omáčku, houbofleky, prostě nestrádám.

 

Když

jsme spolu mluvili naposledy, tak jste říkal,

že jste tento rok, a to i v létě, zrušil i

všechny naplánované cesty do zahraničí...

Já

je nezrušil, to ta potvora korona. Ano, s

pohádkou Zakleté pírko jsem měl jet do

uralského Jekatěrinburku, pak do Arménie, se

známými dvakrát do své milované Itálie a na

Krétu. A šup – sedím doma na jihu Čech a je mi

taky dobře. Něco vám povím, stejně

nejkrásnější místo na světě je dole na jezu u

mlejna a na louce za ním. Nikde nikdo, vysoké

letní nebe, řeka voní, ticho, svět je daleko,

co víc si můžu přát? Tam se zastaví čas a

všechno je jiné, úžasné!

 

Co

ostatní sousedé v Hošticích? Jak to v

nejznámější české vesnici v těchto dnech

vypadá?

Teď

jak po vymření. Zrovna včera u pojízdné

prodejny jsme stáli v předepsaných rouškách a

rozestupech a sousedka říká: to je hrozný, mně

to připadá, jako by byla celá vesnice

rozhádaná (úsměv). Nejvíc se teď potkáváme na

hřbitově, který je u nás skoro vprostřed vsi.

Připravuje se dušičková výzdoba, a tak na sebe

sousedi přes hroby pokřikují, dozvědí se

novinky, řeknou si, kdo co dobrého dělá k

obědu, a zase zalezou domů. Venku sychravo,

tak jaképak někde zdržování. Ale přes léto, v

době míru, to tu bylo jak na Václaváku. Lidi

jezdili do Hoštic o to víc, když nemohli k

moři. A já je provázel a ukazoval, kde se co

točilo, přidal nějaké veselé příhody z

natáčení a hlavně – bylo pořád veselo! A o tom

to je.

 

Na

vesnici přece jen často lidé drží více spolu

než ve větších městech. Pomáhají si lidé v

této „koronavirové“ době? Pomůže třeba v

Hošticích mladší soused nakoupit staršímu, aby

ho neohrozila nákaza a podobně…?

Ano,

to je pravda, lidi, hlavně starší generace,

jsou tady pořád pospolu. Pomáhají si, berou to

jako samozřejmost. I my jako děti jsme byli k

tomu vedeni, abychom starším pomáhali, a to

nějak zůstane v člověku nadosmrti. A je to

dobře, taková sousedská soudržnost dává pocit

jistoty a sounáležitosti, skoro bych řekl až

rodinné. Dřív všechny ženské ve vsi byly tety,

muži strejdové, jak jsme jim říkali, a bylo

samozřejmé, že se všichni znali do devátého

kolena. A pokračuje to dál – třeba sousedka

Zdena začala hned na jaře pro všechny šít

roušky, roznášela je po vsi; hned na to začaly

šít i další ženské. Roušky visely na tyči u

hasičárny, a kdo potřeboval, vzal si pro sebe

i pro rodinu. Teď Zdena roznáší starým lidem

řízky z bedel, aby si pochutnali, když už do

lesa nevylezou. Kdykoliv někdo jede autem do

Volyně či Strakonic a potká souseda, zastaví a

ptá se, jestli nechce něco přivézt. Rozdávají

si mezi sebou přebytky ze zahrady, tu dýně, tu

papriky, okurky, zelí, brambory, houby z lesa.

Funguje to pořád dobře. 

 

Velký

dopad mají protikoronavirová opatření na

kulturu. Přežije podle vás česká kultura? A je

podpora pro ni ze strany státu dostatečná?

Všechno

se vždy muselo přizpůsobit dané situaci, ať to

byly války, nemoci, neúroda. A vždycky si lidé

dovedli poradit. Myslím, že jsme trochu

rozmazlení a zhýčkaní, netrpěliví a

nedůtkliví. Tak se holt trochu přibrzdí a

začne se jinak, to se nedá nic dělat, příroda

si nás sama postaví do lajny. Dneska mají lidi

doma spoustu nejrůznějších možností, jak se

zabavit – televize, internet, filmy, hudbu,

knížky, všechno, nač si vzpomenou. Aspoň se v

rodině víc poznají, stejně to mnohde vypadá,

že se doma jen míjejí a nemají čas a ani chuť

si v klidu sednout a popovídat si. Prostě

vedle sebe jen existují. A to není dobře.

Česká kultura přežije, o ni strach nemám; hned

jak se opět zruší všechny nynější zákazy, lidé

se rádi vrátí do divadel i kin a bude zase

dobře. Stát by měl ale pomoct kulturním

zařízením s nájmy a provozem, aby sály zůstaly

a jejich majitelé je nepronajali Vietnamcům

jako prodejny či sklady…

 

Jak

moc podle vašeho názoru člověk potřebuje

kulturní vyžití? Mají pravdu ti, kteří mluví o

tom, že nějakou dobu se bez toho obejdeme, že

to není v životě to nejdůležitější? Nebo ti,

kteří poukazují na to, že kultura člověka

rozvíjí, lidé se při ní setkávají…

neodmyslitelně k lidskému životu patří…

Všechno

má svůj čas, všechno má jak svůj začátek, tak

konec. Půl roku se to dá vydržet, lidi aspoň

zase začnou číst, prohlédnou si knihovnu po

dědečkovi a určitě nějaké zajímavé tituly tam

najdou. Stejně tak můžou oprášit noty, pokud

na něco hráli, projdou své poličky s DVD a CD,

a tak se můžou rozvíjet dál sami doma v klidu

a v pohodě. Nakonec budou mít sami ze sebe

radost.

 

Velkou

diskusi před několika týdny vyvolal „zákaz“

zpívání. Na internetu se ihned začaly

objevovat vtipy, připomínala se scénka z Pyšné

princezny. Co si právě o tomto zákazu myslíte

vy?

Tak

ať si zpívají doma, nebo na zahradě, tam jim

to nikdo nezakázal. A co se týče oné upravené

scénky z Pyšné princezny, těší mě, že Čechy v

žádné situaci neopouští humor. Zasmál jsem se,

pobavil. Holt se jako Švejkovy děti nezapřeme.

A neztratíme (úsměv)!

 

I

přesto, že počet nakažených a bohužel i těch,

kteří zřejmě právě na následky koronaviru

zemřeli roste, jsou tady lidé, kterým opatření

proti epidemii vadí, zpochybňují nošení roušek

a podobně. Snaží se opatření, tak jak je

bohužel často českým zvykem, obejít… co byste

jim vzkázal?

Že

budou dělat haury do chvíle, než jim zemře

někdo blízký, někdo, koho měli rádi. Mám

pocit, že snad nesledují televizi a nevidí

záběry ze všech států světa, kde je to stejné,

ne-li horší. Musím chránit sebe a své blízké,

to je přece moje povinnost a nějaké frajerské

pózy nejsou namístě. Stejně mi vadí to věčné

fňukání, že nebudou mít na nájem, na jídlo, na

toto a tamto, že jsou finančně úplně na dně –

ale hned jak se v červenci rozvolnilo, na 105

tisíc Čechů vyrazilo do Chorvatska k moři. A

na to peníze najednou měli?

 

Není

to už jen o hádkách na sociálních sítích,

situace ve společnosti graduje. Před týdnem se

v centru Prahy konal protest proti „zmatečným“

vládním restrikcím“. Ten ale řada lidí

odsoudila. Mluví se o bezohlednosti vůči

policistům, práci lékařů… jsou lidé

bezohlední? Je podle vás v české společnosti

jistá část, která se nyní chová zcela sobecky

vůči starým a nemocným? Nebo jsou to lidé,

kteří jen zoufale upozorňují na to, že další

uzavírka by nás kromě svobod stála i celou

ekonomiku?

Všichni

víme, že tato situace je zcela nová, nikdo

netušil, jak bude covid-19 útočit. Nikdo

nevěděl, jaký postup proti němu bude

nejúčinnější, zkouší se za pochodu. Kdyby

všichni ti, co neustále kritizují a zlehčují

práci ostatních, zmlkli a šli něco dělat,

udělali by nejlíp. Po bitvě je každý generál,

jak se říká. Teď můžou ukázat, jak a co by oni

udělali líp než ti druzí. V nemocnicích

nabírají brigádníky, dobrovolníky, každou

pomoc. Kdyby jen vynášeli mísy, špinavé

prádlo, vytírali chodby, ale to je pod jejich

intelektuální důstojnost. A nakonec budou

rádi, že jim pak někdo ve špitále přijde

vyměnit prostěradlo a umejt prdel, omlouvám

se. Ano, jistá část společnosti se chová skoro

neuvěřitelně. Mladí si myslí, že jsou

neomylní, nenahraditelní, nesmrtelní. Stačí

málo a pak vyděšeně zírají na to, co se jim

to, chudáčkům, stalo, jim, pánům tvorstva!

Jejich pohled na staré lidi je mylný, mají za

to, že oni budou věčně mladí a krásní. Ale

všeho dočasu, pokud se toho dožijí!

 

Už

při takzvané první vlně se ozývaly názory, jak

se společnost změnila, jak někteří mladí lidé

neberou ohledy na starší a nemocné, zatímco

kdyby covid více napadal mladé, jejich rodiče

a prarodiče by udělali všechno pro to, aby je

ochránili. Máte také ten pocit? A co to o naší

společnosti po třiceti letech od sametové

revoluce vypovídá?

Máte

pravdu. Je mnoho věcí, které jsme po revoluci

neohlídali. Zhlédli jsme se ve své

nedočkavosti být hned západní ve „vzorech“,

které na naši společnost neseděly. A tak jsme

s vaničkou vylili i dítě. Každý začal být

mistr světa, ve školách se rušily roky

osvědčené osnovy, styl maturit, učňovské

školy, zvláštní školy, bezhlavě se přejímalo

všechno, co přišlo ze Západu, protože to bylo

IN, zbytečně se experimentovalo, miliony

létaly oknem ven. A to nejen ve školství.

Dneska máme armádu manažerů a inženýrů všeho

možného, ale sežeňte dobrého instalatéra,

zedníka, truhláře, hrobaře, to je čím dál

těžší. Na jednoho zedníka dvacet manažerů,

nagelovaných, navoněných. Samolibost,

jedinečnost, egoismus. Jak na pracovišti, tak

doma v rodinách. Ano, rodiče se postarají o

svého potomka, pana inženýra, mnohdy mamánka,

ale ten neví ani jak by uvařil zeleninovou

polívku a dal obklad svému dědečkovi. Podle

mého naše společnost zvlčila, ztratila své

mantinely slušného chování, mezilidské vztahy

berou za své, lidé jsou k sobě takoví, jací

jsou. Podráždění, agresivní, zlí. Nelaskavá

doba. A bude hůř, velebnosti, jak říkala

Cecilka (úsměv).

 

Centrum

Prahy je už nějakou dobu oproti tradičnímu

„obrázku“ doslova vylidněné. To samozřejmě má

velmi negativní dopad na provozovatele

restaurací, hospůdek, hotelů… na druhou stranu

si ale někteří lidé tak trochu nostalgicky

pochvalují, že Praha zase začíná mít své

kouzlo, které pod obrovským náporem turistů

postupem doby dost ztratila. Jak toto vnímáte

vy?

Ano,

možná je to tím, že se vyrojilo obrovské

množství hospůdek, kavárniček, barů, rychlého

občerstvení, ať už se jmenují, jak chtějí, a

najednou se všichni diví, že přijdou o

výdělek. Jenže i toto je jeden ze zákonů

kapitalismu – starej se. Oni by chtěli

kapitalisticky vydělávat, ale být

socialisticky „chráněni“. Tomu se říká riziko

podnikání, nebo tady zákon džungle. Přežije

vždy ten nejsilnější a možná taky

nejšikovnější. Není holt každý den posvícení,

se nedá nic dělat. Ale jak říkám, až korona

zmizí, bude zase dobře. A chodit poloprázdnou

Prahou je radost. Člověk se může v klidu

zasnít a na různá místa si dosadit postavy a

děje z příběhů, které zná.

 

Domníváte

se, že „díky“ této pandemii přehodnotí lidé

nejen u nás, ale i v celém světě svůj pohled

na život?

Mnozí

ano, ti zatvrzelí budou pořád nadávat a hledat

vinu všude jinde, jen ne u sebe. Ale to je už

naše nátura, nic nového pod sluncem. Jinak

budou hodnotit Francouzi, Italové, Španělé i

Němci, jinak my tady. Je třeba si uvědomit

jednu zásadní věc – život je tak strašně

krátký a jsme tu opravdu jen na otočku, že si

ho ještě otravovat něčím, proti čemu sám nic

nezmůžu, je vyložená volovina. Poslechnu

pokynů odborníků a profesionálů, budu tu

chvíli žít tak, jak je třeba, a budu se těšit

na dny úlevy a zdraví. A ony zase přijdou,

věřte mi (úsměv).

 

Na

závěr se zeptám, co vy, až se nám boj s

pandemií podaří snad co nejdříve vyhrát,

plánujete? Můžeme se těšit třeba na novou

pohádku?

To

záleží na tom, co si která televize bude přát.

Jestli komedii, nebo pohádku. Já už nic

neplánuju. Mám tu několik námětů, budou se

líbit, fajn, nebudou, skákat z okna nebudu.

Život je tak mnohotvárný, že člověk může v

dané situaci a kdekoliv dokázat víc, než si

myslí.

 

Krásná,

hřejivá a pravdivá slova.

Tato zpráva byla zkontrolována na viry programem Avast Antivirus.

www.avast.com