Show Email

Tělo:

" Zase se připomíná výročí popravy, justiční vraždy, nebo lži ?????"

Pozorně čti obě zprávy a zkus se v tom vyznat. Já to neumím.....

http://www.severoceskapravda.cz/index.php/historie/2721-hor%C3%A1kov%C3%A1-27-6-1950-nebyla-popravena

Neprůhledná Milada Horáková aneb Osud vyzvědačky

16. 03. 2014 10:44:03

"Je důležité si ujasnit logické premisy: Kdyby komunisté Horákovou nepopravili, svět by se o ní nikdy nic nedozvěděl. Zůstala by naprosto neznámou podivínskou feministkou. Ničím nevynikala. Její život byl navíc často protikladný a neprůhledný. Je nutné si bez předsudků přiznat: Horáková byla politickou nulou a zcela nešikovnou, amaterskou vyzvědačkou..."

"Josef Urválek (1910 - 1979), prokurátor a soudce. Justiční vrah, který měl 1945 - 1952 na svědomí desítky poprav katolíků, socialistů a nakonec i komunistů..."

"Iracionální popravou Horákové chtěli komunisté vytvořit odstrašující příklad. Ve své ideologické tuposti však dosáhli pravého opaku. Z průměrné a ničím nezajímavé, socialistické fanatičky, vybudovali celosvětovou politickou kapacitu. Ještě navíc z ní nechtěně vymodelovali „hrdinku“ a tím jí postavili věčný pomník."

"Kdyby na Horákovou, podobně jako v případě spoluobviněných (Fráňa Zemínová a Antonie Kleinerová), uvalila KSČ „pouze“ dlohodobé tresty, upadla by tato nešikovná vyzvědačka v naprosté zapomenutí. Na to ovšem Klement Gottwald a jeho moskevští poradci, i přes úporné přemýšlení, nějak nemohli přijít."

"Ideologická chudoba systému zvaný marxismus-leninismus, pronikla tehdy do všech sfér lidské společnosti ČSR a páchala tam gigantické škody svojí stupidní kontraproduktivností a to i proti samotné KSČ. Jednoho dne začali komunisté zavírat a věšet sami sebe..."

"Ona skutečnost v žádném případě nerušila Miladu Horákovou, aby s komunisty od konce války úzce a pilně nespolupracovala. Její manžel Bohuslav Horák do KSČ dokonce vstoupil. Později s tím měl v USA popotahování. FBI ho chtěla nechat zavřít. Vymlouval se na to, že pouze podal žádost o vstup, která ještě nebyla schválena. FBI mu to uvěřila."

"Hned po návratu z Německa (20.05. 1945) zařídila komunistka JUDr. Zdeňka Patschová pro manželé Horákovi bydlení v prostorné vile, Praha-Smíchov, Zapova 3. Ona členka a později poslankyně za KSČ byla velice vlivnou soudkyní. Manžel Horákové o ní vypovídá: „Před únorovým pučem vynakládali komunisté mnoho úsilí, aby Miladu získali...Nejvíce se o Miladino politické obrácení starala Miladina přítelkyně z Rady žen a pozdější komunistická poslankyně JUDr. Patschová, která k nám horlivě docházela a vysedávala dlouho do noci.“V roce 1946 se Horáková stává za ČSNS poslankyní parlamentu. Kontakty s Patschovou jsou časté a intenzivní. Dalo by se říci, že ona soudkyně je jakýmsi “řídícím důstojníkem“ nové poslankyně."

"Spolupráce s KSČ funguje výborně: poslankyně za ČSNS hlasuje v parlamentě ve všem s komunisty, nikdy proti nim a dokonce se ani nezdržuje hlasování ve věci komunistických poslaneckých návrhů. Zakládá “Svaz přátel SSSR“ (později “Svaz československo-sovětského přátelství“) a stává se jeho místopředsedkyní. Stalinští bolševici v Kremlu jsou nadšeni a zvou jí v říjnu 1946 do Moskvy. Tam jí ubytovali v nejluxusnějším moskevském hotelu “National“ a vedli s ní dlouhé rozhovory o kterých není veden žádný záznam. Ona sice o jejich obsahu nikde nemluvila, ale pochybuji o tom, že při takovýchto konverzacích by nebyla přítomna sovětská zpravodajská služba GRU, kompetentní pro získávání zahraničních spolupracovníků."

"Podle svědectví spoluvězeňkyně Boženy Hostičkové se zatčená Horáková prý tehdy obávala, aby nebyla odtransportována do SSSR. To byla totiž běžná praxe sovětské KGB v případě zpravodajských spolupracovníků v satelitních státech, kteří se neosvědčili."

"Každopádně si od své návštěvy v Moskvě mnohé slibovala. A tak 12.12. 1946 zveřejnila poslankyně článek k výročí československo-sovětské smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. Nazvala ho “Dějinné jubileum“. Jde o elaborát transparentního patolízalství moskevským stalinistům ve kterém mimo jiné i připomíná, že máme samozřejmou povinnost neodpoutávat se od Východu, od SSSR. Komunisté jsou s ní velice spokojeni a Horáková hýčká ty nejvyšší politické ambice. Počítá s absolutní podporou Moskvy. Její spolustraník JUDr. Miroslav Kopecký (později odsouzen na 15 let) vzpomíná:„V jednom rozhovoru jí Patschová sdělila, že Slánský ji děkuje za pravidelné sledování zdravotního stavu prezidenta Beneše při návštěvách u Hany Benešové a ptá se jí jak si představuje svojí politickou budoucnost. Bez jakýchkoli okolků odpověděla Patschové, že chce být ministryní zahraničí...“"

"Milada Horáková tedy moc skromná nebyla. Na druhé straně při jejím vzdělání, zahraničních zkušenostech, znalosti jazyků - němčina, francouzština, angličtina a ruština, byla pro tuto pozici daleko lépe kvalifikována než opilec Jan Masaryk. Patrně počítala s podporou Moskvy na jejíž nátlak by KSČ přinutila Masaryka, aby odstoupil. Byla to poněkud naivní představa, neboť Masaryk se ani později k demisi nekomunistických ministrů nepřidal a v úřadě zůstal. Svojí věrnost ke komunistické vládě zdůraznil známým výrokem: “S touto vládou si rád zavládnu!“"

"Nastaly i jiné zádrhely. Patschová, coby „řídící důstojník“ Horákové, věděla, že tak klíčové ministerstvo jako je ministerstvo zahraničí musí být v budoucnu v rukách komunistů. Její mandantka ovšem komunistkou nebyla. To by znamenalo složit poslanecký mandát, vystoupit s ČSNS a vstoupit do KSČ. Takováto praxe byla v té době bohužel masová a zcela běžná. Karel Kaplan (M. Horáková a spol.) o tom píše:“Hledej však opozici, nikdo v této republice nechce do opozice...komunistické vedení rozhodlo, že nekomunisické strany, kromě sociální demokracii, zůstanou, protože jsou poslušné a uznávají vedoucí roli KSČ...v komunisickém ústředí zaregistrovali 856 657 nových členů, z nichž bylo 115 100 národních socialistů, 25 300 lidovců, 113 500 sociálních demokratů a 197 000 nových členů na Slovensku.“Kdyby Horáková přestoupila do KSČ, patřila by k oněm 115 100 národním socialistům, kteří tak učinili před ní. Hrůzostrašná statistika! Tzv. „tajní členové KSČ“ nejsou v uvedených číslech registrovány."

"Nejlépe by bylo, kdyby se poslankyně pro začátek stala právě „tajným členem KSČ“. Na tom se evidentně začalo pracovat, ale nebylo to vůbec jednoduché, protože v cestě stál nesouhlas mocenského ženského monopolu Anežky Hodinové-Spurné která evidentně Horákovou v KSČ mít nechtěla. Obávala se silné konkurence. Bývalý ministr školství a kultury Čestmír Císař (1963 - 1965) o Hodinové-Spurné prohlásil:„Nemyslím si, že by se jí okolí bálo proto, že za ní stál Molotov, ale proto, že do všeho strkala nos a její nápady byly tak bláznivé, až vyvolávaly hrůzu. Byla to šílená tetka.“Dne 10.03. 1948 skáče Jan Masaryk z okna a na místě umírá. Jakmile se to Horáková dovídá, ještě ten samý den ve 14:00 hod. skládá poslanecký mandát (bez jakéhokoli zdůvodnění) a podle JUDr. Kopeckého doufá, že bude jmenována ministryní zahraničí, jak jí původně naznačovala JUDr. Patschová..."

Místo toho nastává obrovské zklamání a existenční propad: Moskva jí zradila a nehodlá pro ní nic udělat. Hodinová-Spurná jí v KSČ nechce. Nakonec je delegována na podřadné místo úřednice školského referátu pražského národního výboru. Ministrem zahraničí se stává komunista Vlado Clementis (později 1951 zatčen a 1952 popraven). Odvrací se od ní i JUDr. Patschová...

"Tajná zákulisní jednání Horákové s KSČ k ničemu nevedou (SÚA, fond 100/1, sv. 21 a další, důvěrné zprávy - AFMV a.j. krycí jméno „B“):“B. mi sdělila, že nedávno měla jednání se s. Krosnařem, že před ní u s. Krosnaře byla Milada Horáková, s kterou Krosnař déle než hodinu jednal. B. nás vehementně varuje před tím, abychom Horákovou rehabilitovali a předpokládá, že u s. Krosnaře Horáková právě v této věci jednala.“I kdyby soudruh Krosnař pro Horákovou apeloval jak chtěl, když si soudružka Hodinová-Spurná postavila hlavu, že Horáková do KSČ přijata nebude, tak je tento postoj povýšen na úroveň zákona. Ministrem zahraničí bude komunista Clementis a ne nějaký přeběhlík z ČSNS i kdyby byl sebeinteligentnější a na výsost v zahraničních otázkách nadmíru kompetentní!"

"Horáková to tak nenechá - s teplým místečkem úřednice školského referátu v Masné ul. 18, se nesmíří, i kdyby měla vyvolat „třetí světovou válku“. U soudu se s tím netají:„Ve svých koncepcích jsme počítali s válkou...jsem si vědoma toho, že v případě války by byla zasáhnutá i Praha, s tím se ovšem musí počítat.“"

Prokurátor: “Počitali jste s válkou i s atomovou bombou?“

Horáková: “Ano.“

"Prokurátor: “Děkuji, to stačí.“"

Jinými slovy: Buďto mi komunisti zajistí pracovní místo odpovídající mým schopnostem nebo nechám Československo vygumovat z mapy světa!

"Zde udělaly vyšetřující orgány, prokuratura i Nejvyšší soud zásadní chybu. Kdyby Horákovou a spol. po výše uvedené výpovědi místo na pankrácké popraviště, odvezli do blázince Praha-Bohnice, mohl být klid a pokoj."

"Nehovořilo by se o žádných „justičních vraždách“. Žádné popravy by se nekonaly. Dokonce ani „statečná hrdinka“ by neexistovala, neboť ona osoba by neseděla ve vězení za mřížemi, nýbrž na psychiatrickém oddělení nemocnice v Bohnicích, kde by jí nikdo „nemučil“, nýbrž by se pouze zkoumalo jak dalece je svéprávná..."

"Myslím si, že právě ono hluboké zklamání, pocit křivdy a zrady ze strany ruských i českých komunistů vedlo Horákovou k tomu, že se zcela a nekompromisně dala k dispozici výzvědným službám USA, Velké Británie a Francie. Předala jim všechno co věděla i měla - a nebylo toho málo."

"Díky její nevyčerpatelné energii a geniálním organizačním schopnostem se jí v poměrně krátké době podařilo vybudovat celkem 6 povstaleckých skupin, které si kladly za úkol “svržení lidovědemokratického režimu“. Jednalo se o skupiny: “Ilegální výbor “( 9 členů, vedoucí - Horáková), “Hospodářská rada“ (7 členů, vedoucí - Klíma), “Vltava“ (3 členové, vedoucí - Treška), “Kopecký“ (8 členů, vedoucí - Kopecký), “Černý havran“ (5 členů, vedoucí - Karásek) a “Ostrava“ (4 členové - vedoucí Buchal). Vyšetřovací zápis “Akce střed“ (ABS, V - 6301 - 88 MV, kontrarozvědka):"

"“Její činnost z hlediska zpravodajského se jeví jako činnost vrcholného agenta-rezidenta cizích mocností....Jde o hlavu vedení, které sjednocovalo vyzvědačské sítě...Zúčasťňovala se okruhu zvlášť důvěrných osob tajných porad...S vyslanectvím francouzským a USA udržovala i osobní styk...podávala jim hospodářské i politické informace, zprávy špionážního obsahu. Nejdůležitější zprávy obsahující podrobné údaje o obchodních stycích ČSR a SSSR...sama zpracovávala politickou část zpráv a používala při jejich dodávání smluveného kódu. Jiné zprávy se týkaly dvouletky, předpokladů pětiletky a církevních poměrů v ČSR.. Všechny tyto zprávy byly určeny pro anglo-americké imperialisty.“"

"Ideologickou frází “anglo-američtí imperialisté“ jsou míněny informační ústředny CIA (USA) a MI-6 (Spojené království). Horáková byla naprostou vyzvědačkou-amatérkou a vršila jednu chybu za druhou. Jako bývalý britský zpravodajský důstojník (2nd Lieutenant, Západní Berlín 1981 - 1990) se musím s politováním ptát:"

Proč jí Britové nebo Američané neposkytli alespoň základní školení “Security First“?

"Proč jí neupozornili na to, že výzvědná činnost v tak gigantických rozměrech je vnitřně"

nekontrolovatelná a skončí brzkým prozrazením?

"Proč jí neupozornili na skutečnost, že práce, kterou pro ně vykonává, podle tehdejší běžné praxe (a to na celém světě), většinou končí “trestem smrti“ a že pro její záchranu v tomto směru nemohou vůbec nic udělat?"

"Milada Horáková byla popravena na základě skutkových podstat vyzvědačství (§ 5, odst. 2, lit. c, zákona č. 231/48 Sb.) a velezrady (§ 1, odst. 2, lit. c, zákona 231/48 Sb.). Na magnetofonovém záznamu zanechala po sobě osobní závěť, kterou komunisté nikdy nezveřejnili a která byla odhalena až po „sametové revoluci“:"

"„Myslím, že jediné statečné, co mohu udělat ještě, je to, když řeknu zcela naze, pravdivě a bez příkras: Nedělejte to, co jsem dělala a udělala já. Nedělejte to, ledaže byste byli blázni, nebo že byste se honili ze falešným mučednictvím, anebo že byste chtěli za každou cenu zemřít.“Zní z magnetofonového reproduktoru naléhavý hlas..."

"Dovolte mi, abych na závěr citoval Miroslava Ivanova (“Justiční vražda aneb Smrt Milady Horákové“, Praha 2008):"

"„Slovem “osud“ svrháváme ze sebe odpovědnost. Filozof Schopenhauer kdysi cynicky prohlásil: “Čemu říkají lidé ze zvyku osud, jsou většinou jejich vlastní hloupé činy.“ Místo slova hloupé zvolme jiný výraz: zvláštní, osobité; člověk nemůže uniknout své povaze. Svému založení. Horáková nemohla být jiná; její “osud“ byl dán jejím charakterem - i charakterem režimu.“ (Str. 168)."

"Pro nedostatek skutečných hrdinů, mají malé národy někdy sklony k tomu si své „hrdiny“ vyrábět mystifikacemi osobností, které při bližším zkoumání ve skutečnosti mravně ani morálně neobstojí. O Miladě Horákové bylo napsáno mnoho polopravdivých legend. Je velmi těžké dopátrat se toho, co je pravda a co ona sama o sobě úmyslně rozšiřovala, aby zahladila stopy..."

"Milada Horáková byla 8.3.1946 vyznamenaná č.s. válečným křížem ""v boji za osvobození ČSR z nepřátelského obsazení"" a 30.3.1946 medailí za zásluhy I. stupně. Obě vyznamenání podepsal armádní generál Ludvík Svoboda. Horáková nikdy žádným vojákem nebyla..."

"Po známém výroku prezidenta Beneše v roce 1937: „Raději Hitler než Habsburk!“, se Horáková stává obdivovatelkou „německého národního socialismu“. Fascinuje jí Hitlerova schopnost vyhladit nezaměstnanost a obrovský podíl žen v institucích nacistického Německa. Ovšem, po vzniku Protektorátu Čechy a Morava její nadšení opadá. Neúprosně zjišťuje: To, co bylo dovoleno německým ženám v říši, neplatí pro okupované oblasti Evropy..."

Jako jednatelka Ženské národní rady (ŽNR) začíná opět rebelovat. Nastává totiž jakýsi paradox: Židé a české ženy se nesměli stát členy některých nacistických organizací. Hlavně se jednalo o Národní souručenství a Vlajku. To Horákovou připravuje o klidný spánek: Postavit Češku na úroveň Žida!? To je pro ní neslýchaná drzost!

"Apeluje na K.H. Franka a Emanuela Moravce. Není to nic platné. Předsedkyně ŽNR, Františka Plamínková, jí nepodporuje - bojí se. Po válce byla ŽNR vydávaná oficiální historiografií jako buňka protinacistického odporu. Šlo o pro masového občana upravenou legendu neodpovídající historické skutečnosti."

"ŽNR byla legální organizací protektorátu, odpovídající nacistické osvětě. Její předsedkyní byla Plamínková (též zvaná „strašpytel“) a jednatelkou Horáková (nacisté jí vedli pod krycími jmény „Králová“ a „Pěkná“). Hlavní pracovní náplní předsedkyně ŽNR nebyl údajný “odboj“, nýbrž nicnedělání a to bez výjimky. Všiml si toho i nacistický protektorátní tisk. „Národní politika“ ze dne 07.02. 1942 píše:"

"„Protože Ženská národní rada už tři roky mlčí, soudíme, že si její předsedkyně neví rady, co má dělat...není ovšem námitek proti tomu, aby se takové osobnosti uchýlily do soukromí a postoupily svá místa lidem mladším, schopnějším a pro nové poměry vhodnějším. Jsme přece lidští a v takových případech přejeme těmto lidem spokojené stáří a klidný odpočinek.“"

"Plamínková neměla ráda Heydricha, neboť onen bezohledný nacistický pohlavár a karierista na ní vyžadoval konečně nějakou činnost. Proto schvalovala atentát na zastupujícího protektora a byla za to 30.06. 1942 popravena. Zde však šlo o nedorozumění. Plamínková neschvalovala atentát jako takový (k tomu by se neodvážila), nýbrž si slibovala od tohoto aktu, že nástupcem nebožtíka se stane K.H. Frank se kterým, ve svém libovém „nicnedělání“, výborně vycházela. Mýlila se však. Nástupcem se stal Kurt Daluege. Ten žádal angažmá ve prospěch Protektorátu Čechy a Morava."

"Milada Horáková ovšem ruce v klín neskládala. Bojovala houževnatě o to, aby umožnila českým ženám členství v nacistických organizacích protektorátu. Zatímco jí K.H. Frank celkem s úspěchem ignoroval a vyhazoval, zavěsila se na Emanuela Moravce. Tam se to zdálo být průchodnější.. Scházela se s ním ve vládním baru „Boccaccio“ v Grand Hotelu Steiner:"

"„ Milada Horáková byla bisexuální a více než muži jí zásadně zajímaly ženy. Hlavně mladé dívky. Lída Baarová v jednom rozhovoru pro Rozhlas Svobodná Evropa, 1970 ve Vídni prohlásila: 'Ano, byla lesbická. Do 'Boccaccia' chodila, ale poměr měla pouze s mladou ženou ministra Moravce, Jolandou Moravcovou. S ním nikdy. Jednoho dne se obě o něčem pohádaly. Jolana byla důvěrnou agentkou Gestapa. Výsledek byl ten, že Miladu za něco udala. V srpnu 1940 Gestapo zatklo celou rodinu Horáků a odvezli je do Pankrácké věznice...' “. (“Bar 'Boccaccio' - České milenky nacistických pohlavárů 1938 - 45“, blog iDnes.cz, 11.07. 2011)."

"Zde se Lída Baarová poněkud mýlí. Gestapo nezatklo „celou rodinu Horáků“, nýbrž pouze Miladu a jejího manžela. Okolnosti „zatčení“ jsou přesto obestřeny záhadou. Prý k tomu došlo ve čtvrtek 02.08. 1940 v 10:00 hod. v Horním Bradle u Nasavrk, okr. Pardubice. Důvod „zatčení“ měla být pracovní činnost Horákové v ŽNR. Jinak se neuvádí nic konkrétního. Ovšem ve čtrvtek v 10:00 hod. by se měl manžel Bohuslav nacházet v zaměstnání a Milada v kanceláři ŽNR a ne někde na nějaké pustině u Nasavrk..."

Spíš než na „zatčení“ vypadá komplot na konspirativní schůzku. V Nasavrkách se nachází zámek. V té době patřil Josefu Trautmannsdorfovi a sloužil jako místo setkávání důstojníků německé Státní bezpečnosti SD (Sicherheitsdienst).

"Spolupracovníkem Gestapa nebo Abwehru mohl být kdejaký hlupák, ovšem zahraniční spolupracovníci pro SD byli vybíráni velmi opatrně a to z obzvlášt spolehlivých kruhů..."

Projevila snad SD o manžele Horákovy zájem a pozvala je do Nasavrk na konspirativní schůzku? Okolnosti by tomu nasvědčovaly.

"Posléze dochází pro normálního vězně k neobvyklým postupům. V letech 1940 - 1942 je Horáková “vězněna“ na Pankráci a Karlově náměstí “současně“ - podle potřeby pendluje sem a tam. Sdílí cely se skutečnými odbojáři a ty po čase opuští, aby se opět do nich vracela. Něco takového se praktikuje pouze za účelem zpravodajské činnosti..."

Pobyt jejího manžela a důvod jeho „zatčení“ nelze zjistit. Každopádně v uvedeném časovém úseku nebyli oba z ničeho obžalováni a nikdy nestanuli před soudem. To byla tehdejší praxe v nacistické justici a exekutivě velmi neobvyklá.

"V roce 1942, po atentátu na Heydricha se opět oba společně, náhle objevují v terezínské Malé pevnosti, kam byli jinak hromadně dopravováni protinacističtí odbojáři. Manželé Horákovi získávají dvě samostatné cely hned vedle sebe ve vězeňském traktu pro prominentní vězně. Ostatně, Bohuslav tam nebydlí a má svojí vlastní garsoniéru mimo koncentrační tábor..."

"Milada, údajná “vězeňkyně“, získává v malé pevnosti vedoucí zaměstnáni jakési „provozářky“. Je kompetentní pro rozdělování potravin a léků. Navíc kontroluje provoz gastronomie a nemocničního zařízení. Může se neomezeně pohybovat po táboře, opouštět ho a zase se vracet. O její chrup se stará zubař, jinak kompetentní pouze pro Wehrmacht a jednotky SS. Někdy přespává mimo - v bytě svého manžela. Do svojí cely v malé pevnosti si čas od času vodí dámské návštěvy. Věra Vacková vzpomíná:"

"„Miládce jsem musela vždy dát, a hlavně zazpívat, pokud k tomu byla příležitost...A pak po dozpívání jsme vždycky zůstávaly v objetí dlouho a beze slov. Bylo mi 18 a Miládce 42.“"

Věra Vacková pokračuje:

"„Dr. Sailer se pohyboval prakticky po pevnosti neomezeně...chodil s různými léky, které měl...i ze zásob SS-lazaretu; s dobrým čajem zásoboval pravidelně Miládku i protityfovými tabletami, jimiž jsme byly všechny pak vybaveny...“"

"Zpravodajský důstojník si nyní musí položit otázku: Čím si ona „vězenkyně“ koncentračního tábora vydobyla tak obrovskou důvěru nacistické státní bezpečnosti SD, že má přístup k lékařským zásobám příslušníků SS, fasuje od nich léky a podle vlastního uvážení je rozdává vězňům? Podle jaké logiky se lékař Wehrmachtu a SS stará o její zdraví? Jak je to možné, že “vězenkyně“ podezřelá z “velezrady“ rozhoduje o rozdělování potravin a gastronomické zásobování pro vězně celého tábora? Tady něco nesouhlasí!"

"Ostatně, vězňové z Terezína vypovídající po válce a svých kontaktech s “JUDr. Horákovou“ v prostorách koncentráku, sotva mluví pravdu, protože dotyčná osoba tam figurovala pod krycími jmény “Milada Králová“ a “Milada Pěkná“ a toto nekompromisně dodržovala. Nemohli tedy logicky vědět, že mluví s JUDr. Horákovou."

"V letech 1940 - 1944 nedošlo pro manželé Horákovy k žádnému obžalovaní, což je krajně neprůhledné. Navíc se to dělo v době, kdy jinak nacisté s odsouzením spěchali a vynášeli rozsudky během 24 hodin. I kdyby byla Horáková zatčena za svou (ne)práci v ŽNR - jak vždy později sama tvrdila, proč se u toho pořád plete její manžel a „sedí za mřížemi“ vedle ní, ačkoli prokazatelně za nic nemůže!?"

"Tak se též stalo, když je v létě 1944 oba odvezli do Drážďan k trestnímu soudu. Častá oficiální tvrzení, že ona byla odsouzena k trestu smrti, který nebyl vykonán a on dostal 25 let těžkého žaláře, jsou absolutním nesmyslem."

"Rozsudek zněl pro Miladu 8 let s tzv. “vycházkovým režimem“ (to znamená ve vězení pouze přespávala) a její manžel 4 roky “domácího vězení“, přičemž mu byly započteny léta 1940 - 1944 jako „vazební“, takže měl zaražené vycházky pouze na cca. 14 dní a poté byl na svobodě... Skutková podstata pro oba zněla „pokus o zradu“. Jak a kde se měli o tu tzv. “zradu“ pokoušet, není v rozsudku uvedeno."

Podle mého názoru o žádný klasický soudní rozsudek nešlo. Německá SD zřejmě potřebovala manželé Horákovy narychlo „uklidit“. Patrně v Terezíně hrozilo nebezpečí nějakého prozrazení. Jejich transport do říše jim zaručoval bezpečí a rozsudek trestního soudu jim dodal alibi “politických vězňů“.

Oba zůstali v Bavorsku. Bohuslav si odpykával “trest“ v Ebrachu v klášteře cisteriánů s přilehlým kostelem. Tento objekt zčásti sloužil od roku 1851 jako domácí vězení pro neposlušné mnichy. Miladu umístili do prominentní ženské věznice v Aichachu: cely s ústředním topením a sprchami. Možnost stravování mimo oblast věznice byla zaručena...

Oficiální nesmysly:

"Bohuslav Horák se prý zúčastnil “pochodu smrti“. Nic takového se v Ebrachu nekonalo. 22. 04. 1945 osvobodili Ebrach a Aichach Američané. Milada se vrátila do Prahy až 20. 05. 1945 a Bohuslav dokonce o dva dny později. Záhadou zůstává, kde tak dlouho byli a proč s návratem otáleli. Vyčkávací taktika? Obavy z prozrazení?"

"Po válce vydávala Milada své jizvy na těle za následky “nacistického mučení“ (oficální historiografie tuto verzi převzala). Po její popravě 1950, byly jizvy vydávány za následky “komunistického mučení“."

"Všechna vzniklá poranění byla ve skutečnosti pozůstatkem těžkého onemocnění spálou z roku 1923. Ona zákeřná nemoc jí málem připravila o život. Celé tělo zachvátila mokvavá vyrážka a to i konečky prstů. Pacientka nakonec přežila, ale jizvy zůstaly."

"Poranění na prstech deklarovala Horáková coby “vrážení jehel pod nehty“. Na základě její výpovědi před lidovým soudem za to dostal údajný pachatel, komisař Erich Pfitsch (kriminální asistent v referátu II BM), trest smrti. Oběsili ho v Praze 03.05. 1947."

"Jak to bylo ve skutečnosti s “mučením“ Milady Horákové? Archivní prameny nám jednoznačně dokazují: nikdo z nacistů, ani komunistů na ní jaktěživ nesáhl..."

Na základě její výpovědi byli po válce popraveni tito nacisté: K.H. Frank (oběšen v Praze

"1946), dále dozorci Malé pevnosti v Terezíně: Heinrich Jöckel a Wilhelm Schmidt (oběšeni v Litoměřicích 1946), Hans Lewinski (oběšen v Praze 1947) a Albert Neubauer (oběšen v Praze 1948)."

"Následkem její přímluvy a výpovědi “o slušném zacházení s vězni“ si zachránili život její nejbližší spolupracovníci a to esesáčtí dozorci: SS-Rottenführer Theodor Hohaus (vedoucí skladu - kompetentní pro výdej potravin a léků), tak jako SS-Scharführer Josef Sternkopf ( vedoucí dílen - kompetentní k používání gastronomických a lékařských zařízení). Byli soudem zproštěni viny osvobozujícími rozsudky."

Údajná “vězeňkyně“ s těmito dvěma esesáky v Terezíně denně úzce spolupracovala a rovněž potřebovala jejich výpovědí o jejím vlastním „charitativním a příkladném chování“ vůči vězňům při rozdělování potravin a léků. Oba jí to ochotně a nezištně potvrzovali.

Facit: Milada Horáková měla neobyčejné nadání zahlazovat své vlastní stopy...

HORÁKOVÁ 27. 6. 1950 NEBYLA POPRAVENA

"Blíží se datum údajné popravy trojnásobné agentky Horákové, a tudíž nás v televizi v různých pořadech už zas otravují, vzpomínkami na tuto osobu, o které se ani její tehdejší kolegové nevyjadřovali dobře. Svá téměř 74-letá ústa si např. „třepí“ také Saskia Burešová v „jejím“ Kalendáriu, nářkem nad výročím dle jejího vyjádření justiční vraždy, která se s největší pravděpodobností vůbec neuskutečnila. Zveřejňujeme proto opět poznatky, které jsme už jednou uvedli:"

"Otázka je: Byla Milada Horáková, agentka tajných služeb, která jak známo spolupracovala i s gestapem, opravdu popravena?"

"S otevřením archivů a objevení nových informací se objevily hlasy, které její smrt popírají. Jedním z těch, kteří se dopracovali k takovým závěrům, je Dr. Rudolf Ströbinger, také JUDr. Miroslav Kopecký. Dr. Ströbinger zemřel v roce 2015. Před tím publikoval na toto téma a bylo možné s ním i rozumně rozmlouvat. JUDr. Kopecký zemřel v roce 2010. Oba pánové dospěli k závěru, že neexistují žádné důkazy, že by Milada Horáková byla na nádvoří pankrácké věznice skutečně popravena. Kladou si otázku: Byl rozsudek vykonán nebo strávila Horáková zbytek života v USA nebo dokonce v Světském svazu? Historik Buquoy říká, že poznal Dr. Ströbingera v době, kdy byl zastupujícím šéfredaktorem Lidové demokracie. V roce 1968 emigroval do Německa a stal se redaktorem československého vysílání Deutsche Welle a od roku 1975 byl dopisovatelem západoberlínského rádia – Vysílač Svobodný Berlín. Nebyla to žádná bezvýznamná figura. Vydal Knihu Stalinovy největší politické procesy. A právě tento historik byl překvapen tím, že v knize píše např. o Rudolfu Slánském, ale vůbec nezmiňuje Miladu Horákovou. Takže mu okamžitě telefonoval a navázali spolu kontakt. Cituji pana Ströbingera: Říká, že chtěl o Horákové psát monografii, ale důkazy o jejím životě, jako by se ztrácely v písku. Dokonce její mladší sestra, provdaná Tůmová, nechtěla o ní vůbec slyšet a nechtěla o Horákové cokoli říct, údajně s tím, že je vázána mlčením. A na něj to dělalo dojem, jakoby Milada Horáková za sebou pečlivě zahlazovala stopy. Její činnost v letech 1945-49 definoval právě Ströbinger jako „dublera“ (dvojitý agent) – že současně pracovala jako vyzvědačka pro SSSR, pro USA a také pro Francii, čímž připomínala legendární Matu-Hari. Nejvíce překvapila pochybnost o popravě. Nelze o tom vůbec nic nalézt. Hrob neexistuje, o urně není nikde žádný záznam."

"(Že nepřijde nikomu divné, když se konají vzpomínky u různých hrobů – Beneše, Palacha, a jiných., že se nekoná nic u hrobu Horákové? Je to proto, že její hrob v této zemi neexistuje? – pozn. RSP)"

"Záhadně se ztratilo popravčí prkno i oprátka, na které byla údajně oběšena. Nikdo netuší, kam tyto důkazy zmizely. Údajný kat Vladimír Trunda, který se později stal vedoucím pohřební služby v Ústí nad Labem, když ho v roce 1968 požádal pan Ströbinger o rozhovor, tak se velmi bránil nařčení, že popravil Miladu Horákovou. Řekl, že dostal odměnu na tu dobu vysokou, 60000 korun pouze za podpis úřední listiny, podepsal to jako kat, ale u popravy vůbec nebyl. (Pokud bychom vzali v úvahu výši průměrné mzdy v roce 1948, t. j. 823,- korun, tak v dnešní době (v roce 2019) by to bylo 2,6 milionů Kč – pozn. RSP.) Popravu údajně provedl jeho pomocník, ale jméno pomocníka žádné nesdělil a žádné se nezjistilo. Dále je tu i protokol o úmrtí Milady Horákové, který v roce 1950 vystavil jistý MUDr. Hampl, ale ani tento lékař nebyl u popravy, stejně jako nebyl u popravy kat. Lékař pouze podepsal protokol, který mu byl předložen a dostal odměnu 20000 korun (Přepočteno na dnešek asi 878.000,- Kč – pozn. RSP.) Historik Buquoy vyslovil jako bývalý zpravodajský důstojník British Inteligence Corps Berlin-West hypotézu, že v případě kata i lékaře se jedná o honoráře za mlčenlivost. Z těchto premis vychází, že Horáková vůbec nebyla popravena."

"JUDr. Kopecký, člen Národně sociální strany znal Miladu Horákovou osobně ještě ze svých studentských let na právnické fakultě. Tento pán byl vyloučen z této strany a odsouzen na 12 let za pokus o převrat a po předčasném propuštění členství ve straně zachoval. Nikdo ho asi nemůže podzírat ze spolupráce s režimem. Vůči Horákové zastával následující mínění: „Byla bezohlednou kariéristkou, ochotná připojit se ke komukoliv, spolupracovat s kýmkoliv, pokud by to prospělo její kariéře.“ (Chtěla být ministryní zahraničních věcí – pozn. RSP) Nejdříve to byl SSSR potom USA. Její výpovědi před soudem nejsou relevantní, neboť věděla, že vše se nahrává a filmuje. Chtěla se ukázat v očích národa v nejlepším světle, jako bojovnice za demokracii. M. Horáková byla právnička, mohla se proti obviněním bránit, ale ona všechno, z čeho byla obviněna, přiznávala. Po skončení procesu proto Gottwald veřejné promítání její obhajoby zakázal. Obával se její glorifikace. Šlechta a Neumann mi tvrdili, že popravena nebyla. Sovětská GDU ji prý odvezla do Moskvy“, řekl JUDr. Kopecký."

"Pan Ströbinger hovoří o možnosti transferu do USA. Pan Kopecký o transferu do SSSR. Další možnost byla, že po převezení do SSSR byla vyměněna za nějakého agenta v rámci výměny agentů mezi SSSR a USA a vydána do USA. Ponecháme-li stranou úvahy o její poněkud neprůhledné povaze a zametání stop, transparentním faktem zůstává, že byla dvojitou agentkou a že byla odsouzena k trestu smrti. To je výchozí pozice. Zbývá prokázat, zda byl trest vykonán a pakliže nebyl, tak proč nebyl? Komu tato hra sloužila? Dodává, že poprava by v jejím případě mohla být fingována jen dvojím způsobem. Na šibenici by skončil někdo jiný úředně vydávaný za Horákovou nebo oběť na šibenici nezemřela. Přikláněl se k druhé verzi, která se doslova nabízí. (V případě prvé by existovala urna s popelem jiné popravené, ale žádná taková v evidenci není – pozn. RSP.) Na Horákovou totiž byla použita šibenice typu „prkno“. Zde nekončí odsouzenec v propadlišti, to znamená, že nemá zlomený vaz, nýbrž byl popravován smyčkou kolem krku, která se napíná a oběť zemře udušením. Aby se stala poprava fingovanou, stačilo povolit lano, smyčka by se uvolnila a odsouzenec by se neudusil. Dále je citován úřední záznam kata Trundy, který u popravy nebyl: „Katův pomocník trhl lanem za její spoutané nohy, až ji udusil.“ Otázka je, kdo tedy byl katův pomocník? Zdá se, že vlastně vůbec neexistoval. Pokud neexistoval, tak byla nebo nebyla popravena? Autor protokolu MUDr. Hampl u popravy také nebyl. Popravovány byly 4 osoby. První byl Záviš Kalandra, druhý Oldřich Pelc, třetí Jan Buchal a za ním následovala Horáková. Zde by pro přežití odsouzené hovořil fakt, že byla poslední. Jako vedoucí síla vyzvědačské skupiny měla být popravena jako první. To byla tehdy praxe všude na světě. Pokud měla být poprava fingovaná, bylo nutné zařadit odsouzenou na místo poslední, aby bylo možno provést nepozorovaný únik, aby bylo co nejméně svědků. MUDr. Hampl je podepsán pod protokolem o smrti Milady Horákové. Ale nebyl na místě. Ohledáním mrtvol na místě byl pověřen MUDr. Grünwald. V případě tohoto náhradníka MUDr. Hampla, stejně jako u katova náhradníka nelze o této osobě vůbec nic dohledat. Existence a úloha těchto dvou osob je naprostou záhadou."

"(Řečeno s Vlastou Buriánem: „Jde o bytosti tzv. mystické, které provedly popravu, ohledaly mrtvolu a víc od takového nějakého pomocníka a MUDr. Grönwalda nemůžeme chtít. A že neexistovali? To už nemusí nikoho zajímat.“) Vypadá to tak, že vůbec neexistovaly."

"Pan Kopecký, se domnívá, že žádosti o milost od Winstona Churchilla, Eleanor Rooseweltové, Alberta Einsteina, nemohlo moskevské vedení ani Gottwald ignorovat."

"Sama Horáková sdělila své spolužačce, že se bojí odvozu do SSSR. Žádosti o milost přicházely z Velké Británie a USA. Pakliže by moskevské vedení a Gottwald žádosti uznali, následoval by transfer Horákové na Západ, nejpravděpodobněji do USA pod změněnou identitou. To by jí nemělo působit potíže, protože už v době protektorátu Čechy a Morava fungovala pod krycími jmény Milada Králová nebo Milada Pěkná. Byl důvod, proč by se měla CIA k transferu do USA rozhodnout? Nejednalo o jejich agenta, ale o osobu, která se rozhodla nabídnout své služby CIA a ještě navíc šlo o „dublera“ - agentky pracující na dvě strany."

"Na dotaz: Co by KSČ fingovanou popravou získala, odpověděl Ströbinger: Poprava musela být oficiálně provedena jako odstrašující případ. (Patří se pro úplnost dodat dodat, že kromě žádostí o milost několika významných „potentátů“ a osobností ze Západu, docházely tisíce žádostí od občanů ČSR - ze závodů, kteří žádali za vlastizradu pro Horákovou trest smrti – pozn. RSP). Ve skutečnosti mohlo dojít mezi USA a ČSR k výměně agentů a Horáková mohla strávit zbytek života pod cizí identitou v Americe. Pokud jste se věnovali problematice politických procesů v 50. letech, tak víte, že politické procesy (v Polsku, Maďarsku a ČSR – pozn. RSP) byly zejména hrou americké CIA."

"Pokud se týká historiků, kteří tyto informace a závěry poskytli, tak třeba Buquoy je přítelem tzv. „sudetských Němců“. Ale právě tím je jeho svědectví cennější. Kdyby to byl nějaký komunistický historik, tak by mu nikdo nevěřil. Buquoy neměl žádný zájem, aby bránil komunistický režim."

"V roce 1968 v rozhlase běžela jedna relace, která rozebírala politické pozadí událostí, a autentičtí svědkové vzpomínali na to, jak se někteří lidé dostali do sporu s KSČ. V tom pořadu jeden z těch 639 odsouzených mluvil o tom, jak spolupracoval s britskou MI 6 a byl spojkou k Miladě Horákové. Pokud měli komunisti tyto informace, potom Milada Horáková byla pochopitelně odsouzena, ona nebyla jen dvojitým, ale pravděpodobně až trojitým agentem."

(Převzato – zdroje citovány v textu.)

"Lidé by se neměli bát své vlády, ale vláda by se měla bát svého lidu"

Více najdete po kliknutí na další naše blogy:

ers-blog.webnode.cz

ers-blog4.webnode.cz

"Vážení uživatelé,"

16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.

Děkujeme vám za společně strávené roky!

"Pravda o Horákové, jaká byla."

13. března 2015 v 21:37 | ERS | Reforma společnosti

Co předcházelo až k popravě.http://berwidbuquoy.blog.idnes.cz/c/401036/Nepruhledna-Milada-Horakova-aneb-Osud-vyzvedacky.html

Neprůhledná Milada Horáková aneb Osud vyzvědačky

Jan N.A. Berwid-Buquoy

"Je důležité si ujasnit logické premisy: Kdyby komunisté Horákovou nepopravili, svět by se o ní nikdy nic nedozvěděl. Zůstala by naprosto neznámou podivínskou feministkou. Ničím nevynikala. Její život byl navíc často protikladný a neprůhledný. Je nutné si bez předsudků přiznat : Horáková byla politickou nulou a zcela nešikovnou, amatérskou vyzvědačkou..."

"Iracionální popravou Horákové chtěli komunisté vytvořit odstrašující příklad. Ve své ideologické tuposti však dosáhli pravého opaku. Z průměrné a ničím nezajímavé, socialistické fanatičky, vybudovali celosvětovou politickou kapacitu. Ještě navíc z ní nechtěně vymodelovali ""hrdinku"" a tím jí postavili věčný pomník."

"Kdyby na Horákovou, podobně jako v případě spoluobviněných (Fráňa Zemínová a Antonie Kleinerová), uvalila KSČ ""pouze"" dlouhodobé tresty, upadla by tato nešikovná vyzvědačka v naprosté zapomenutí. Na to ovšem Klement Gottwald a jeho moskevští poradci, i přes úporné přemýšlení, nějak nemohli přijít."

"Ideologická chudoba systému zvaný marxismus-leninismus, pronikla tehdy do všech sfér lidské společnosti ČSR a páchala tam gigantické škody svojí stupidní kontraproduktivností a to i proti samotné KSČ. Jednoho dne začali komunisté zavírat a věšet sami sebe..."

"Ona skutečnost v žádném případě nerušila Miladu Horákovou, aby s komunisty od konce války úzce a pilně nespolupracovala. Její manžel Bohuslav Horák do KSČ dokonce vstoupil. Později s tím měl v USA popotahování. FBI ho chtěla nechat zavřít. Vymlouval se na to, že pouze podal žádost o vstup, která ještě nebyla schválena. FBI mu to uvěřila."

"Hned po návratu z Německa (20. 5. 1945) zařídila komunistka JUDr. Zdeňka Patschová pro manželé Horákovi bydlení v prostorné vile, Praha-Smíchov, Zapova 3. Ona členka a později poslankyně za KSČ byla velice vlivnou soudkyní. Manžel Horákové o ní vypovídá :"

"Před únorovým pučem vynakládali komunisté mnoho úsilí, aby Miladu získali... Nejvíce se o Miladino politické obrácení starala Miladina přítelkyně z Rady žen a pozdější komunistická poslankyně JUDr. Patschová, která k nám horlivě docházela a vysedávala dlouho do noci."

"V roce 1946 se Horáková stává za ČSNS poslankyní parlamentu. Kontakty s Patschovou jsou časté a intenzivní. Dalo by se říci, že ona soudkyně je jakýmsi ""řídícím důstojníkem"" Nové poslankyně."

"Spolupráce s KSČ funguje výborně : poslankyně za ČSNS hlasuje v parlamentě ve všem s komunisty, nikdy proti nim a dokonce se ani nezdržuje hlasování ve věci komunistických poslaneckých návrhů. Zakládá ""Svaz přátel SSSR"" (později ""Svaz československo-sovětského přátelství"") a stává se jeho místopředsedkyní. Stalinští bolševici v Kremlu jsou nadšeni a zvou ji v říjnu 1946 do Moskvy. Tam jí ubytovali v nejluxusnějším moskevském hotelu ""National"" a vedli s ní dlouhé rozhovory o kterých není veden žádný záznam. Ona sice o jejich obsahu nikde nemluvila, ale pochybuji o tom, že při takovýchto konverzacích by nebyla přítomna sovětská zpravodajská služba GRU, kompetentní pro získávání zahraničních spolupracovníků."

"Podle svědectví spoluvězeňkyně Boženy Hostičkové se zatčená Horáková prý tehdy obávala, aby nebyla odtransportována do SSSR. To byla totiž běžná praxe sovětské KGB v případě zpravodajských spolupracovníků v satelitních státech, kteří se neosvědčili."

"Každopádně si od své návštěvy v Moskvě mnohé slibovala. A tak 12. 12. 1946 zveřejnila poslankyně článek k výročí československo-sovětské smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. Nazvala ho ""Dějinné jubileum"". Jde o elaborát transparentního patolízalství moskevským stalinistům ve kterém mimo jiné i připomíná, že máme samozřejmou povinnost neodpoutávat se od Východu, od SSSR. Komunisté jsou s ní velice spokojeni a Horáková hýčká ty nejvyšší politické ambice. Počítá s absolutní podporou Moskvy. Její spolustraník JUDr. Miroslav Kopecký (později odsouzen na 15 let) vzpomíná :"

"V jednom rozhovoru jí Patschová sdělila, že Slánský ji děkuje za pravidelné sledování zdravotního stavu prezidenta Beneše při návštěvách u Hany Benešové a ptá se jí jak si představuje svojí politickou budoucnost. Bez jakýchkoli okolků odpověděla Patschové, že chce být ministryní zahraničí..."

"Milada Horáková tedy moc skromná nebyla. Na druhé straně při jejím vzdělání, zahraničních zkušenostech, znalosti jazyků - němčina, francouzština, angličtina a ruština, byla pro tuto pozici daleko lépe kvalifikována než opilec Jan Masaryk. Patrně počítala s podporou Moskvy, na jejíž nátlak by KSČ přinutila Masaryka, aby odstoupil. Byla to poněkud naivní představa, neboť Masaryk se ani později k demisi nekomunistických ministrů nepřidal a v úřadě zůstal. Svojí věrnost ke komunistické vládě zdůraznil známým výrokem: ""S touto vládou si rád zavládnu !"""

"Nastaly i jiné zádrhely. Patschová, coby ""řídící důstojník"" Horákové, věděla, že tak klíčové ministerstvo jako je ministerstvo zahraničí musí být v budoucnu v rukách komunistů. Její mandantka ovšem komunistkou nebyla. To by znamenalo složit poslanecký mandát, vystoupit s ČSNS a vstoupit do KSČ. Takováto praxe byla v té době bohužel masová a zcela běžná. Karel Kaplan (M. Horáková a spol.) o tom píše :"

"Hledej však opozici, nikdo v této republice nechce do opozice...komunistické vedení rozhodlo, že nekomunistické strany, kromě sociální demokracie, zůstanou, protože jsou poslušné a uznávají vedoucí roli KSČ...v komunistickém ústředí zaregistrovali 856 657 nových členů, z nichž bylo 115 100 národních socialistů, 25 300 lidovců, 113 500 sociálních demokratů a 197 000 nových členů na Slovensku."

"Kdyby Horáková přestoupila do KSČ, patřila by k oněm 115 100 národním socialistům, kteří tak učinili před ní. Hrůzostrašná statistika ! Tzv. ""tajní členové KSČ"" nejsou v uvedených číslech registrovány."

"Nejlépe by bylo, kdyby se poslankyně pro začátek stala právě ""tajným členem KSČ"". Na tom se evidentně začalo pracovat, ale nebylo to vůbec jednoduché, protože v cestě stál nesouhlas mocenského ženského monopolu Anežky Hodinové-Spurné, která evidentně Horákovou v KSČ mít nechtěla. Obávala se silné konkurence. Bývalý ministr školství a kultury Čestmír Císař (1963 - 1965) o Hodinové-Spurné prohlásil :"

"Nemyslím si, že by se jí okolí bálo proto, že za ní stál Molotov, ale proto, že do všeho strkala nos a její nápady byly tak bláznivé, až vyvolávaly hrůzu. Byla to šílená tetka."

"Dne 10. 03. 1948 skáče Jan Masaryk z okna a na místě umírá. Jakmile se to Horáková dovídá, ještě ten samý den ve 14:00 hod. skládá poslanecký mandát (bez jakéhokoli zdůvodnění) a podle JUDr. Kopeckého doufá, že bude jmenována ministryní zahraničí, jak jí původně naznačovala JUDr. Patschová..."

"Místo toho nastává obrovské zklamání a existenční propad : Moskva jí zradila a nehodlá pro ní nic udělat. Hodinová-Spurná jí v KSČ nechce. Nakonec je delegována na podřadné místo úřednice školského referátu pražského národního výboru. Ministrem zahraničí se stává komunista Vlado Clementis (později 1951 zatčen a 1952 popraven). Odvrací se od ní i JUDr. Patschová... Tajná zákulisní jednání Horákové s KSČ k ničemu nevedou (SÚA, fond 100/1, sv. 21 a další, důvěrné zprávy - AFMV a.j. krycí jméno ""B""):"

"B. mi sdělila, že nedávno měla jednání se s. Krosnařem, že před ní u s. Krosnaře byla Milada Horáková, s kterou Krosnař déle než hodinu jednal. B. nás vehementně varuje před tím, abychom Horákovou rehabilitovali a předpokládá, že u s. Krosnaře Horáková právě v této věci jednala."

"I kdyby soudruh Krosnař pro Horákovou apeloval, jak chtěl, když si soudružka Hodinová-Spurná postavila hlavu, že Horáková do KSČ přijata nebude, tak je tento postoj povýšen na úroveň zákona. Ministrem zahraničí bude komunista Clementis a ne nějaký přeběhlík z ČSNS, i kdyby byl sebeinteligentnější a na výsost v zahraničních otázkách nadmíru kompetentní ! Horáková to tak nenechá - s teplým místečkem úřednice školského referátu v Masné ul. 18, se nesmíří, i kdyby měla vyvolat ""třetí světovou válku"". U soudu se s tím netají :"

"Ve svých koncepcích jsme počítali s válkou...jsem si vědoma toho, že v případě války by byla zasáhnutá i Praha, s tím se ovšem musí počítat."

"Prokurátor: ""Počitali jste s válkou i s atomovou bombou ?"""

"Horáková: ""Ano."""

"Prokurátor: ""Děkuji, to stačí."""

Jinými slovy : Buďto mi komunisti zajistí pracovní místo odpovídající mým schopnostem nebo nechám Československo vygumovat z mapy světa !

"Zde udělaly vyšetřující orgány, prokuratura i Nejvyšší soud zásadní chybu. Kdyby Horákovou a spol. po výše uvedené výpovědi místo na pankrácké popraviště, odvezli do blázince Praha-Bohnice, mohl být klid a pokoj."

"Nehovořilo by se o žádných ""justičních vraždách"". Žádné popravy by se nekonaly. Dokonce ani ""statečná hrdinka"" by neexistovala, neboť ona osoba by neseděla ve vězení za mřížemi, nýbrž na psychiatrickém oddělení nemocnice v Bohnicích, kde by jí nikdo ""nemučil"", nýbrž by se pouze zkoumalo jak dalece je svéprávná..."

"Myslím si, že právě ono hluboké zklamání, pocit křivdy a zrady ze strany ruských i českých komunistů vedlo Horákovou k tomu, že se zcela a nekompromisně dala k dispozici výzvědným službám USA, Velké Británie a Francie. Předala jim všechno co věděla i měla - a nebylo toho málo."

"Díky její nevyčerpatelné energii a geniálním organizačním schopnostem se jí v poměrně krátké době podařilo vybudovat celkem 6 povstaleckých skupin, které si kladly za úkol ""svržení lidovědemokratického režimu"". Jednalo se o skupiny : ""Ilegální výbor"" (9 členů, vedoucí - Horáková), ""Hospodářská rada"" (7 členů, vedoucí - Klíma), ""Vltava"" (3 členové, vedoucí - Treška), ""Kopecký"" (8 členů, vedoucí - Kopecký), ""Černý havran"" (5 členů, vedoucí - Karásek) a ""Ostrava"" (4 členové - vedoucí Buchal). Vyšetřovací zápis ""Akce střed"" (ABS, V - 6301 - 88 MV, kontrarozvědka) :"

"Její činnost z hlediska zpravodajského se jeví jako činnost vrcholného agenta-rezidenta cizích mocností....Jde o hlavu vedení, které sjednocovalo vyzvědačské sítě...Zúčastňovala se okruhu zvlášť důvěrných osob tajných porad...S vyslanectvím francouzským a USA udržovala i osobní styk...podávala jim hospodářské i politické informace, zprávy špionážního obsahu. Nejdůležitější zprávy obsahující podrobné údaje o obchodních stycích ČSR a SSSR...sama zpracovávala politickou část zpráv a používala při jejich dodávání smluveného kódu. Jiné zprávy se týkaly dvouletky, předpokladů pětiletky a církevních poměrů v ČSR.. Všechny tyto zprávy byly určeny pro anglo-americké imperialisty."

"Ideologickou frází ""anglo-američtí imperialisté"" jsou míněny informační ústředny CIA (USA) a MI-6 (Spojené království). Horáková byla naprostou vyzvědačkou-amatérkou a vršila jednu chybu za druhou. Jako bývalý britský zpravodajský důstojník (2nd Lieutenant, Západní Berlín 1981 - 1990) se musím s politováním ptát :"

"Proč jí Britové nebo Američané neposkytli alespoň základní školení ""Security First""?"

"Proč jí neupozornili na to, že výzvědná činnost v tak gigantických rozměrech je vnitřně"

nekontrolovatelná a skončí brzkým prozrazením ?

"Proč jí neupozornili na skutečnost, že práce, kterou pro ně vykonává, podle tehdejší běžné praxe (a to na celém světě), většinou končí ""trestem smrti"" a že pro její záchranu v tomto směru nemohou vůbec nic udělat ?"

"Milada Horáková byla popravena na základě skutkových podstat vyzvědačství (§ 5, odst. 2, lit. c, zákona č. 231/48 Sb.) a velezrady (§ 1, odst. 2, lit. c, zákona 231/48 Sb.). Na magnetofonovém záznamu zanechala po sobě osobní závěť, kterou komunisté nikdy nezveřejnili a která byla odhalena až po ""sametové revoluci"" :"

"Myslím, že jediné statečné, co mohu udělat ještě, je to, když řeknu zcela naze, pravdivě a bez příkras : Nedělejte to, co jsem dělala a udělala já. Nedělejte to, ledaže byste byli blázni, nebo že byste se honili za falešným mučednictvím, anebo že byste chtěli za každou cenu zemřít."

Zní z magnetofonového reproduktoru naléhavý hlas...

"Dovolte mi, abych na závěr citoval Miroslava Ivanova (""Justiční vražda aneb Smrt Milady Horákové"", Praha 2008) :"

"Slovem osud"" svrháváme ze sebe odpovědnost. Filozof Schopenhauer kdysi cynicky prohlásil : ""Čemu říkají lidé ze zvyku osud, jsou většinou jejich vlastní hloupé činy."" Místo slova hloupé zvolme jiný výraz: zvláštní, osobité; člověk nemůže uniknout své povaze. Svému založení. Horáková nemohla být jiná; její ""osud"" byl dán jejím charakterem - i charakterem režimu."" (Str. 168)."