Show Email

ID: 5196

←

→

Předmět: Příspěvek od Rudolfa Jagla juniora 19.4.2020 (to si přečti, moc hezky a pravdivě napsané)

Datum: 2020-06-02 17:16

Abstrakt:

Text na obranu sochy Koněva. Zesměšňuje Koláře, Hřiba. Autor se snaží popsat hrdinné činy Ruska při 2. sv.v. A vysvětlit jejich hrdost a povahu.

Zdroj: infokurýr

Odkaz: http://infokuryr.cz/news.php?day.20200618

Štítky:

Západ Milion chvilek česko-ruské bratrství

Zmíněné osoby:

Vladimir Vladimirovič Putin Petr Kolář Zdeněk Hřib

Tělo:

"Rudolf Silver Jagla

5 hod ·

Nějakou dobu jsem uvažoval, zda se mám také vyjádřit k

odstranění sochy maršála Koněva a dalším idiociím, které

provádí vedení Prahy, respektive Prahy 6. Ale vzhledem k

tomu, že jsem rodilý Bubenečák a Dejvičák, jsem se nakonec

rozhodl, že ano. I když z Prahy jsem se odstěhoval před více

jak třiceti lety. Přesto se mne dění v mém rodném městě

stále dotýká. A kladu si otázky, kde se v lidech bere tolik

nenávisti proti Rusům? Generace, které Rusy na vlastní kůži

zažily a měly jich v roce 1990 plné zuby, neprojevují zdaleka

tolik agresivity, jako generace, které o Rusech prakticky nic

nevědí a které v roce 1990 buďto ještě nebyly na světě nebo

čůraly do plenek nebo chodily na nočník. Zatímco moje a

starší generace se s tímto velkým národem už dávno smířily,

generace mladší dostávají při vyslovení slova Rusko doslova

hysterické záchvaty. A přitom by to logicky přece mělo být

naopak. Moje sousedka se mi přiznala, že se po roce 1968

zapřísahala, že do smrti už nepromluví rusky. A nyní si

znalosti ruštiny opět obnovuje. V Olomouci, kde mám svoji

rodinu a která byla posádkovým městem, se říkávalo: „Lepší

jeden Pershing na zahradě než dva Rusové v kuchyni.“

(vysvětlení pro některé pražské zastupitele a starosty, kteří

projevují pozoruhodnou neznalost dějin: Pershing byl

americký generál, po němž byly nazvány jaderné rakety

rozmístěné v Evropě). A přitom nikdo z mojí rodiny nějakým

antagonismem vůči Rusům netrpí. Alespoň o tom nevím. Ale

zpět k mojí osobě. Zažil jsem jako kluk v roce 1968 okupaci,

dobře si pamatuji střelbu ze samopalů kdesi od Stromovky,

na vlastní oči jsem viděl čerstvě rozstřílené Národní

muzeum, s tátou jsme kráčeli kolem ruských tanků… Ve

škole nám Rusy cpali horem a dolem. Až jsme si z toho dělali

srandu. Ale přesto přese všechno jsme tak nějak vnímali, že

naše země se napila krví spousty dobrých chlapů a že ten

Koněv na náměstí Interbrigády tam stojí jako pocta všem,

kterým velel a kteří na našem území padli (námět pro

starostu pana Koláře: interbrigadisté bojovali ve španělské

občanské válce na straně republikánů, kteří byli podporováni

Ruskem a Stalinem; chtělo by to asi nějaké přejmenování).

Měli jsme plné zuby propagandy, že Plzeň a západní Čechy

vlastně neosvobodil vůbec nikdo, nebo to byla Rudá armáda

převlečená do amerických uniforem (ano, i takovým

absurditám jsme bývali vystaveni). Jenže čas oponou trhnul,

člověku přibyly roky a najednou zjistil, že všechno je jinak a

že snahy přepisovat dějiny jsou stále silnější. Co je na tom ale

varující, že když jsem se o tom s někým mladým bavil a

použil při tom své chatrné historické vědomosti, dočkal jsem

se zhruba této odpovědi: „No, o tom já nic nevím, takhle

jsem o tom nepřemýšlel, mě dějepis nebaví.“ Ale navzdory

tomu z něj bude ten největší rusobijec. Skutečnost, jak

nastupující generace v sobě spojují absenci letitých

zkušeností, nezájem o historická fakta a podléhání novodobé

propagandě, je alarmující.

Vlastním velice zajímavou knihu od Milana Syručka: Máme se

bát Ruska? Je to velice poučné čtení, které mimochodem

obsahuje rčení, že Rusko lze buďto milovat, nebo nenávidět,

ale pochopit je nelze. Mě tam však mimo jiné zaujal příběh

jednoho ruského kamaráda pana Syručka, který byl

redaktorem. Měl všechny důvody sovětský režim nemilovat.

Rodiče mu NKVD zatkla a už je nikdy neviděl, příbuzní se ho

báli ujmout, aby se nedostali do problémů. Nakonec se o něj

postarala sestra, která vstoupila do armády, jako

zdravotnice. Takže tento budoucí redaktor prošel celou

frontou až ke konečnému vítězství. Jak jsem již řekl, neměl

žádný důvod režim milovat. Jenže milovat režim a milovat

rodnou zemi jsou dvě úplně odlišné věci. Proto také vždycky

na 9. května se tito tzv. frontovici shromáždili v redakci,

připnuli si svá válečná vyznamenání a společně slzeli do

sklenic naplněných vodkou… A kdo do dnešních dnů nebyl

schopen pochopit, co to pro Rusy, Ukrajince a další bývalé

vojáky Rudé armády znamená, je, řečeno spolu s klasikem,

momentálně zaostalý. Oni si totiž po 22. červnu 1941 s

hrůzou uvědomili, že čelí naprosté vyhlazovací válce. Že

vůbec nejde o režim, že vůbec nejde o ideologii, ale že jde o

jejich blízké, drahé. Že jde o jejich města, městečka a vesnice.

Je přece znám výrok: ‚Rusko je veliké, ale ustoupit není kam,

za námi je Moskva!‘

A o tom to přece je! Mnozí z mojí generace vnímali, že pokud

by bylo Československo napadeno, nebudou bránit Husáka,

Biľaka, nebudou bránit komunisty. Ale budou bránit Prahu,

České Budějovice, Kolín, Olomouc, Brno, Ostravu, Rataje nad

Sázavou, Ořechov, Tišnov, Vystrkov, Humpolec… Prostě

místa, kde se narodili, kde mají své rodiny a přátele, na

kterých jim záleží a kterým hrozí zánik. Proto s velkým

uspokojením vnímám, že i dnes by chlapi mojí generace v

případě potřeby vzali do ruky kvér a šli do toho. Protože

Čechy, Morava a Slezsko za to stojí. I kdybychom vzhledem k

našemu věku měli hlídat třeba sklad onucí. Ale šli bychom.

A toto si pánové Kolář, Hřib a ostatní vůbec nejsou ochotni

připustit. Protože je to přesně typ lidí, který, když se něco

mele, první zalézá. A první vylézá, když nebezpečí pominulo

a rozdělují se posty.

Stále si kladu otázku, zda by byla odstraněna socha maršála

Koněva, sejmuta pamětní deska ze Staroměstské radnice,

kterou tam vděční Pražané umístili v roce 1946,

přejmenováno náměstí Pod kaštany a další excesy, kdyby

současné Rusko pokračovalo ve směru, kterým kráčelo v

devadesátých letech za Jelcinovy éry? A sám si odpovídám,

že nikoliv. Můžete prezidentovi Putinovi vyčítat co chcete,

ale udělal dvě věci, které současné nepřátelství vyvolaly. A

totiž, že zabránil rozpadu Ruské federace, který byl tehdy na

spadnutí. A že zabránil přístupu mezinárodních korporací k

ruskému nerostnému bohatství. To od té doby se datuje

současné nepřátelství. Dokud bylo Rusko na kolenou, byl to

ten nejlepší kamarád, a všechny sochy a desky by zůstaly na

svých místech. Jenže Rusko na kolenou nezůstalo, a to je

těžký problém, protože tímto svým postojem hodilo vidle do

plánů mnohým. Takže nyní může za veškerou bídu světa.

Někdy mám pocit, že to Putin nechal upálit Jana Husa a

Rusové se podíleli na porážce českých stavů v bitvě na Bílé

hoře. Nehledě k tomu, že Čapek ze Sán byl v bitvě u Lipan

zcela jistě placen ruskou tajnou službou. Proto se teď rojí

všichni ti rusobijci, kteří mají spoustu odvahy. Protože to s

sebou nenese žádné riziko. Já osobně však všechny tyto akce

vnímám, jako hrubé znevážení památky těch, kteří tady

bojovali a umírali. A myslím, že pan Kolář by rozhodně

neměl odvahu říct mi do očí, že jsem spodina a lůza. Jinak by

také mohl skončit v kotrmelcích u bubenečského hřbitova,

kam je to od místa sochy maršála Koněva celkem kousek a

navíc z kopce.

A na závěr bych chtěl všem těmto bouračům a sundavačům

posloužit jedněmi verši:

„Noc čtvrtá byla ze všech nejdelší, to volali, že hoří Pražský

hrad. Však časně zrána ruka obhroublá mně padla do mých.

Jak se jmenoval ten rudý voják, už jsem zapomněl, však jeho

ruku držím dodneška. Noc pátá poté byla bílým dnem.“

Tato slova napsal o pražském povstání jeden člověk. Byl to

bezpochyby ruský troll a Putinův agent. Jmenoval se

Jaroslav Seifert a v roce 1984 obdržel Nobelovu cenu za

literaturu. Pokud tedy někteří pánové z pražských radnic

vůbec vědí, co to je. Podle jejich výrazů bych však vsadil na

to, že jejich IQ stěží stačí na to, aby reagovali na světlo.",,,,,,,,,,,,

,,,,,,,,,,,,

Zpět