Show Email

Tělo:

Rozsudkem Soudního dvora Evropské unie z 2. 4. 2020 ztratila Česká republika

svoji státní suverenitu a musí se podřizovat tzv. unijnímu právu a přijímat

islámské vetřelce (tv. uprchlíky) podle nařízených kvót.

Rozsudek je v příloze ....

"TiskainformaceSoudní dvůr Evropské unieTISKOVÁ ZPRÁVA č.40/20VLucemburku dne 2.dubna2020 Rozsudek ve spojených věcech C-715/17, C-718/17aC-719/17Komisev.Polsko, MaďarskoaČeská republika Polsko, MaďarskoaČeská republika tím, žeodmítly postupovatvsouladusdočasným mechanismem relokace žadatelůomezinárodní ochranu, nesplnily povinnosti, které pro ně vyplývalyzunijního právaTyto členské státy se nemohou dovolávat ani své odpovědnostivoblasti udržování veřejného pořádkuaochrany vnitřní bezpečnosti, ani údajné nefunkčnosti relokačního mechanismu, aby se vyhnuly jeho uplatňováníVrozsudku Komisev.Polsko, MaďarskoaČeská republika (Dočasný mechanismus relokace žadatelůomezinárodní ochranu) (C-715/17, C-718/17aC-719/17) ze dne 2.dubna2020 Soudní dvůr vyhověl žalobám pro nesplnění povinnosti, které proti těmto třem členským státům podala Komiseakteré směřovalykurčení toho, že tyto členské státytím, ževpravidelných intervalechaalespoň každé tři měsíce, neoznamovaly náležitý počet žadatelůomezinárodní ochranu, kteří mohli být rychle přemístěni na jejich území,avdůsledku toho nedodržovaly ani své další povinnosti týkající se relokace, neplnily povinnosti, které pro ně vyplývalyzunijního práva. Soudní dvůrzaprvé dospělkzávěru, že všechny tři dotčené členské státy neplnily povinnosti plynoucízrozhodnutí, které přijala Rada za účelem povinné relokace 120000žadatelůomezinárodní ochranuzŘeckaaItálie do ostatních členských států1. Soudní dvůr zadruhé konstatoval, že PolskoaČeská republika neplnily ani povinnosti, které pro ně vyplývalyzdřívějšího rozhodnutí, jež Rada přijala za účelem dobrovolné relokace 40000žadatelůomezinárodní ochranuzŘeckaaItálie do ostatních členských států Unie2. Maďarsko nebylo opatřeními týkajícími se relokace, která byla stanovenavposledně uvedeném rozhodnutí, vázáno.Rada přijala výše uvedená rozhodnutí (dále jen „rozhodnutíorelokaci“)vzáří2015sohledem na nouzovou situaci souvisejícíspříchodem státníchpříslušníků třetích zemí do ŘeckaaItálie. Na základě těchto rozhodnutí3Polskovprosinci 2015 oznámilo, že na jeho území může být rychle přemístěno 100 osob. Tyto relokace ovšem neprovedloanepřijalo žádný další závazekkrelokaci. Co se týče Maďarska, tento členský stát na základě rozhodnutíorelokaci, kterým byl vázán, nikdy neoznámil počet osob, které mohly být přemístěny na jeho území,aneprovedl žádnou relokaci.Akonečně Česká republikavúnoruakvětnu 2016 na základě rozhodnutíorelokaci4oznámila počet 50 osob, které mohly být přemístěny na její území.ZŘecka bylo skutečně přemístěno dvanáct osob; Česká republika ale poté již žádný další závazekkrelokaci nepřijala.Soudní dvůrvtomto rozsudku nejprve odmítl argument tří dotčených členských států, že žaloby Komise jsou nepřípustné, jelikožvdůsledku uplynutí dob použitelnosti rozhodnutíorelokaci,kněmuž došlovpřípadě rozhodnutí 2015/1523 dne 17.září2017avpřípadě rozhodnutí 2015/1601 dne 26.září2017, již nemohou tvrzené nesplnění povinností napravit. Soudní dvůrvtomto ohledu připomněl, že pokud Komise navrhne pouze to, aby byla určena existence tvrzeného nesplnění povinnosti zejména za takových situací, jaké nastaly1–Rozhodnutí Rady (EU) 2015/1601 ze dne 22.září2015, kterým se stanoví dočasná opatřenívoblasti mezinárodní ochrany ve prospěch ItálieaŘecka (Úř. věst. 2015, L248, s.80). Platnost tohoto rozhodnutí byla posuzována ve spojených věcech C-643/15aC-647/15, SlovenskoaMaďarskov.Rada; viz rovněž tiskovou zprávu č.91/17. 2–Rozhodnutí Rady (EU) 2015/1523 ze dne 14.září2015, kterým se stanoví dočasná opatřenívoblasti mezinárodní ochrany ve prospěch ItálieaŘecka (Úř. věst. 2015, L239, s.146). 3–Článek 5 odst.2 těchto rozhodnutí.4–Článek 5 odst.2 těchto rozhodnutí."

"vposuzovaných věcech, kdy akt unijního práva, jehož porušeníje namítáno, definitivně přestal platit po uplynutí lhůty stanovenévodůvodněném stanovisku, tj. po 23. srpnu 2017, žaloba pro nesplnění povinnosti je přípustná. Určení, že došlokneplnění povinností, má nadtoinadále praktický význam,ato zejména prostanovení základu odpovědnosti, která může členskému státuvdůsledku nesplnění jeho povinností vzniknout vůči ostatním členským státům, Unii nebo jednotlivcům.Zhlediska věci samé PolskoaMaďarsko zejména tvrdily, že byly oprávněny neuplatňovat rozhodnutíorelokaci na základě článku 72SFEU, podle kterého platí, že ustanovení SmlouvyoFEU týkající se prostoru svobody, bezpečnostiapráva, jehož součástí je mimo jinéiazylová politika, se nedotýkají výkonu odpovědnosti členských států za udržování veřejného pořádkuaochranu vnitřní bezpečnosti. Vtomto směru Soudní dvůr konstatoval, že článek 72SFEUje ustanovení obsahující odchylku od všeobecných pravidel unijního práva,aproto musí být vykládán striktně. Tento článek tedy členským státům nepřiznává pravomoc odchýlit se od ustanovení unijního práva prostým odkazem na zájmy souvisejícísudržováním veřejného pořádkuaochranou vnitřní bezpečnosti, ale ukládá jim, aby prokázaly potřebu využít odchylky stanovenévtomto článku za účelem výkonu své odpovědnostivtěchto oblastech.Soudní dvůrvtéto souvislosti uvedl, že podle rozhodnutíorelokaci měl být během celého řízeníorelokaci až do provedení přesunu žadateleomezinárodní ochranu brán ohled na národní bezpečnostaveřejný pořádek. Soudní dvůr mělvtomto ohledu za to, že příslušným orgánům členských států relokace musí být při zjišťování toho, zda existují přiměřené důvody považovat státního příslušníka třetí země, který má být přemístěn, za hrozbu pro jejich národní bezpečnost nebo veřejný pořádek, přiznán široký prostor pro uvážení. Vtomto směru Soudní dvůr poukázal na to, že výraz „hrozba pro [...] národní bezpečnost nebo veřejný pořádek“ ve smyslu rozhodnutíorelokaci5musí být vykládán tak, že pod nějspadá jak skutečné, tak potenciální ohrožení národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku. Soudní dvůr nicméně uvedl, že chtějí-li se uvedené orgány dovolávat výše zmíněných důvodů, musí po individuálním posouzení jednotlivých případů odkázat na shodující se, objektivníapřesné skutečnosti, na jejichž základě lze mít podezření, že dotyčný žadatel představuje skutečnou nebo potenciální hrozbu. Vdůsledku toho rozhodl,že mechanismus upravenývtěchto ustanoveních bránil tomu, aby se členský státvrámci řízeníorelokaci pouzevzájmu generální prevenceabez prokázání přímé souvislostisurčitým případem kategoricky dovolával článku 72SFEUjako důvodu pro pozastavení, či dokonce ukončení plnění povinností, které pro něj vyplývalyzrozhodnutíorelokaci.Soudní dvůr následně rozhodovaložalobním důvodu uplatněném Českou republikou, který vycházelznefunkčnosti dotčeného relokačního mechanismu,auvedl, že nelze připustit, aby členský stát mohl vycházet ze svého jednostranného posouzení údajné neúčinnosti, či dokonce nefunkčnosti relokačního mechanismu stanovenéhovuvedených aktech, aby se vyhnul všem povinnostem týkajícím se relokace, které má podle těchto aktů;vopačném případě by totiž mohlo dojítkohrožení cíle solidarity, který jesrozhodnutímiorelokaci inherentně spjat,aknarušení závazné povahy těchto aktů. Nakonec Soudní dvůr připomněl, že rozhodnutíorelokaci byla pro Českou republiku od okamžiku svého přijetíapo dobu své použitelnosti závazná,auvedl, že tento členský stát byl povinen plnit povinnosti týkající se relokace stanovenévtěchto rozhodnutích bez ohledu na to, že ŘeckuaItalii poskytoval jiné druhy podpory.UPOZORNĚNÍ: Žaloba pro nesplnění povinnosti, směřující proti členskému státu, který nesplnil své povinnosti vyplývajícízpráva Unie, může být podána Komisí nebo jiným členským státem. Jestliže Soudní dvůr rozhodne, že došloknesplnění povinnosti, dotyčný členský stát je povinen vyhovět rozsudkuvco nejkratší lhůtě. Dojde-li Komiseknázoru, že členský stát rozsudku nevyhověl, může podat novou žalobusnávrhem na uložení peněžitých sankcí. Vpřípadě, že Komisi nebyla sdělena opatřeníkprovedení směrnice, však Soudní dvůr může na návrh Komise uložit sankce již vestadiu prvního rozsudku. 5–Článek 5 odst.4a7 těchto rozhodnutí. "