Show Email
Článek sociologa Petra Saka "17. 11. 1989, mýtus a realita" z listopadu 2025 nabízí kritický a revizionistický pohled na události sametové revoluce. Sak v něm zpochybňuje tradiční narativ o spontánním lidovém povstání a místo toho poukazuje na vliv mocenských elit a tajných služeb. Je to ovšem překrucování dějin a faktů a typická ruská informační manipulace ve formě "odborného článku".
Petr Sak Další články autora(https://www.novarepublika.cz/author/sak)
* 17. listopad 1989(https://www.novarepublika.cz/tag/17-listopad-1989)
koloniální závislost
(https://www.novarepublika.cz/tag/kolonialni-zavislost)kráčíme k totalitě
(https://www.novarepublika.cz/tag/kracime-k-totalite)krize společnosti
(https://www.novarepublika.cz/tag/krize-spolecnosti)manipulace a lži
(https://www.novarepublika.cz/tag/manipulace-a-lzi)Výběr redakce
(https://www.novarepublika.cz/tag/vyber-redakce)
Převrat či sametová revoluce
U společenských změn takového charakteru, jako byl převrat 17.11.1989, se
obtížně hledá pravda. I po mnoha letech je zájem skutečnost neustále
rozostřovat a zamlžovat. Příčin zakrývání pravdy je celá řada. Převrat je
projevem širokého spektra zájmů řady politických a ekonomických subjektů. Na
převrat navazující politický a ekonomický vývoj je důsledkem působení těchto
zájmů a subjektů. Proto většina textů zabývajících se listopadovým převratem
měla doposud převážně charakter manipulativní propagandy.
Výjimku tvoří Analýza 17. listopadu 1989 politického vězně Miloslava
Dolejšího (2014), kterou zveřejnil brzy po listopadu. Kromě snahy o analýzu
skutečnosti obsahuje studie i řadu prognóz a míra jejich naplnění v
následném společenském vývoji vyvolává až mrazení. Sám autor se v již
„svobodném a demokratickém“ Československu stal obětí štvanice a jeho bratr,
ředitel zdravotní školy na Kladně, za to, že se bratra zastal, byl vyhozen
nejen z funkce ředitele, ale i ze školy samotné.
Události, na kterých participují zpravodajské služby, mají malou naději, že
budou „natvrdo“ odhaleny. Zpravodajské služby pracují v šeru a po skončené
události zhasínají. Než k události dojde, jejich podíl na přípravě a
realizaci je „konspirační teorií“ a po události v nastalé informační „černé
díře“ veškeré stopy zpravodajských služeb mizí a jsou překryty vytvořenou
dezinformací – mýtem. Do dneška je vražda J. F. Kennedyho překryta mýtem
osamělého střelce a za oponou mýtu byla náhlá úmrtí lidí, kteří se vyskytli
poblíž této události. Odstranění Richarda Nixona z pozice prezidenta USA
bylo překryto aférou Watergate a mýtem jak „čistá americká demokracie“
zvítězila. Teprve krátce před smrtí se zástupce ředitele CIA z té doby
přiznal, že informace novinářům poskytoval on.
Určitou nadějí by mohly být dokumenty v archivech. Ty jsou však desetiletí
nepřístupné, a když je potřeba, tak se i po padesáti letech jejich
nepřístupnost prodlouží. Avšak ani pokud se k archivním svazkům přiblížíme,
neznamená to, že jsme se přiblížili pravdě. Při diskusi na jednom semináři v
Evropském domě, která byla věnována práci s archivními svazky, JUDr.
Miroslav Polreich, jeden z našich nejvýznamnějších zpravodajců, přesvědčivě
doložil, že i svazky v archivech jsou zmanipulované a nepravdivé.
Samozřejmě, že ne všechny, ovšem problém je, že my nevíme, které
zmanipulované jsou a které ne.
Další příčinou, proč mýtus má větší cenu než pravda, a tudíž je třeba bránit
odhalení pravdy, je funkce mýtu jako měkkého nástroje ovládání lidí.
Porovnejme dvě události; srpnovou okupaci s následnou normalizací s 334
tisíci vyškrtnutými a vyloučenými z KSČ a následně diskriminovanými a
„sametovou revoluci“. Vojenská invaze a následná vojenská okupace
představují tvrdý nástroj uplatnění moci. Rozhodnutí sovětského politbyra
vycházelo z dezinformací a předpokládalo, že po vstupu vojsk velká část
obyvatelstva zásah podpoří. Ovšem pro drtivou většinu populace byl zásah
tragickou událostí, traumatizující je po zbytek života. Tato zkušenost se
stala součástí jejich podvědomí, neustále se aktivizující v mysli při
nejrůznějších podnětech a následně rezistentní vůči racionálním podnětům a
analýze. Toto psychosociální residuum v jedinci se stalo v úhrnu
společenskou bezpečnostní minou v základech politického systému
Československa, jejíž výbuch v listopadovém převratu byl nepominutelnou
složkou převratu.
Tohoto fenoménu si jsou architekti práce s masami vědomi, a proto preferují
měkkou moc, to znamená práci s vědomím lidí. Donutit lidi, aby převzali a
ztotožnili se s názory, postoji, určitou interpretací historie, a protože
obecné a abstraktní ideje velkou část lidí míjí, jsou jim implementovány
prostřednictvím osobností (idolů, VIP, vzorů), které pomocí médií
konstruují. Tito architekti moci za oponou využívají stejný princip jako
plachetnice plující proti větru či bojovník judo, který využívá sílu
protivníka. Kryptografie využívá sílu emocí a z nich vyplývající aktivity
těch, s nimiž manipuluje v jejich neprospěch a ve svůj prospěch.
Tak jako vznikají zbraňové systémy a zbraně dalších a dalších generací, tak
se také objevují nové zbraně v oblasti psychologické války a módní
terminologie v oblasti hybridní války. Efektivitou srovnatelnou s jadernými
zbraněmi, avšak bezpečnější variantou ve srovnání s jadernými zbraněmi, jsou
barevné revoluce, které vyžadují ovládání médií a jejich pomocí ovládnutí
velké skupiny populace, „spontánní“ vznik neziskové organizace, která se
stane organizátorem aktivit davu na ulici (Milion chvilek…), využití
negativních emocí ve společnosti, případně vytvoření těchto emocí (masakr a
mrtvý student na Národní třídě, mrtvý novinář), labilní situace ve
společnosti (např. kolem voleb, kdy stará moc ztrácí legitimitu a nová ji
ještě nepřevzala), implementace zpravodajských služeb do strategických
pozic, v nichž stimulují a modulují chování davu na ulici (odvedení z
Albertova na Národní třídu), připravení nových elit a mediálně módního image
hlavních představitelů (humanista Havel, který zvítězil nad komunizmem).
K zajímavým závěrům můžeme dojít při komparaci srovnatelných událostí, kdy
jedna vycházela z připraveného scénáře a druhá ne. Při demonstraci v
Barceloně za samostatnost Katalánska bylo zraněno 800 lidí a k pádu režimu
nedošlo. Katalánsko samostatnost nedostalo, naopak zvolení političtí
představitelé, kteří naplňovali dle principů demokracie vůli lidu, byli
odsouzeni k mnohaletým vězením a v Praze při mnohem slabším zásahu policie
došlo k pádu režimu. Představitelé Evropské unie opakovaně vyjadřují obavy o
demokracii v Maďarsku, Polsku, v Česku a na Slovensku, ale stav demokracie
ve Španělsku je nechává klidnými, podobně jako slovenskou prezidentku Zuzanu
Čaputovou, která charakterizuje státy V4, včetně státu, jehož je
prezidentkou, jako potížisty, ale se stavem demokracie ve Španělsku problém
nemá.
Jako příklad ovládání populace tvrdě represivními nástroji moci jsem uvedl
srpnovou okupaci, zatímco příklad dokonalého využití měkké moci je
listopadový převrat s marketingovou nálepkou „sametová revoluce“, na níž se
vázaly další nástroje psychologické manipulace (svobodu a demokracii jsme si
vycinkali klíči na náměstích…). Zatímco tvrdá moc sovětské okupace
legitimizovala odpor lidí, ať již vnější či vnitřní, implementaci do vědomí
lidí, že oni jsou subjekty revoluce (překrytí pravdy převratu mýtem
revoluce) je činí odpovědnými za vše, co z listopadové události vzešlo a
vlastně delegitimovalo odpor proti následné společenské skutečnosti. Kritik
či oponent polistopadového vývoje se tak stával starou strukturou, agentem
StB, bývalým komunistou, svazákem, chodil do Pionýra, je agentem Putina,
proruským trollem. A protože v KSČ bylo přes dva milióny členů a někteří
byli dokonce členy Lidových milicí, ještě větší počet byl v mládežnické
organizaci, agentů StB bylo více než sto tisíc, tak téměř každý měl z tohoto
pohledu máslo na hlavě. Iniciátory štvanic na selektivně vybrané občany
byli přitom často vysocí nomenklaturní kádři či agenti a důstojníci StB.
Dokonce ještě před „listopadem“ a následně probíhal boj i uvnitř StB, který
se projevil i v tom, koho svazky byly skartovány a kdo byl předhozen a
obětován a s kým se počítalo do budoucna.
Potenciální a selektivní štvanice dostala i formální podobu v lustračním
zákonu, který ve společnosti vytvořil vrstvu méněcenných druhořadých občanů.
Pokud by ještě žili, patřil by mezi ně i Alexander Dubček a přímý účastník
moskevských jednání, který nepřipojil svůj podpis pod závěrečný protokol
František Kriegel, který situaci popisuje: “Nebyl jsem připuštěn k jednání,
neznám jeho průběh, ale vyžaduje se můj podpis. Já nepodepíšu. Naše delegace
v tomto složení nemá k takovému podpisu ústavní právo. Nikdo nás
nedelegoval, a navíc někteří z nás do Moskvy nepřijeli dobrovolně, nýbrž
jako vězni.“ To jsou paradoxy. Možná, že zde jsou počátky rozdělování
společnosti.
Po listopadu zjevně, ale fakticky dávno před listopadem, dostaly strategický
význam archivy a svazky StB. V předstihu již před převratem probíhaly
selektivní skartace svazků z archivů StB. Nová elita, jejíž významnou část
tvořili disidenti, se soustředila na kontrolu nad archivy a svazky StB, což
je pochopitelné, vzhledem k tomu, že kolem dvou třetin disidentů a chartistů
byli agenti StB (Dolejší, 2014), případně dalších zpravodajských služeb.
Proto notvý ministr vnitra Richard Sacher, sám agent vojenské
kontrarozvědky, shromáždil svazky StB nové politické elity do Fondu Z (Sak,
2018), který se ztratil či stal nedostupným.
V Jihočeském kraji stál po listopadovém převratu, a své rehabilitaci, v čele
občanské prověřovací komise člověk, který byl obětí normalizačních
prověrek. Krátce po jeho jmenování se u něho objevila disidentka, tehdy ve
funkci náměstkyně ministra vnitra České republiky Petruška Šustrová (sama se
vztahem ke kraji, neboť měla v Bechyni dům…) a požadovala předání archivních
svazků „mikrofiší“ z výslechů členů Charty 77 v kraji. Po odmítnutí je
vydat, protože nedisponovala písemným pověřením ministra R. Sachera, se
vrátila v dalších dnech s pověřením, podepsaným vrchním velitelem branné
moci Václavem Havlem, ale už neuspěla, neboť mezitím pro dokumenty poslal
ministr vnitra svého kurýra.
Ne všechny svazky disidentů se podařilo skartovat, a tak občas se vynoří
kauza disidenta agenta, jako v případě zemřelé herečky Vlasty Chramostové.
Ovšem StB nad svazky, lustracemi a prověrkami neztratilo kontrolu. Problém v
řízeném procesu způsobil Cibulka se svým tzv. Cibulkovým seznamem (agentů),
který je však již také vytříděný.
Mezinárodní souvislosti
Listopadový převrat byl součástí mezinárodně politických změn vyplývajících
z rozpadu Jaltského uspořádání světa po II. světové válce. To je půdorys, na
kterém se realizovaly jednotlivé mezinárodně politické změny, a tedy i
listopadový převrat v Československu. Proměna celého východního bloku
vycházela z jednání mezi USA a SSSR a osobně mezi M. S. Gorbačovem a
americkými prezidenty Donaldem Reaganem a Georgem Bushem.
Od mládí jsem poslouchal Hlas Ameriky a na jaře 1989 jsem si všiml radikální
proměny v orientaci stanice. Zatímco do té doby byl využíván jako politický
špílmachr ten, na koho mužstvo hraje, Alexander Dubček, od jara se tímto
špílmachrem stal Václav Havel.
Počátkem roku 1990 jsem se jako pracovník Ústavu pro filosofii a sociologii
zúčastnil výzkumu nových politických elit. V rámci tohoto výzkumu jsem vedl
rozhovor s předním disidentem a blízkým spolupracovníkem Václava Havla Janem
Sternem (1924). V tomto rozhovoru řekl, že počátkem roku 1989 dostali
disidenti informaci od amerického prezidenta George Bushe, že M. S. Gorbačov
souhlasí, aby v Československu došlo ke změně režimu (politického systému).
Změna však byla plánována spíše na počátek prosince na Den lidských práv.
Sovětský svaz měl scénář politických změn v Československu, který naplňoval
prostřednictvím sovětské ambasády a KGB a tyto instituce je přenášely na StB
a vybrané jednotlivce, především ze stranického prostředí. Aktivity
disidentů spadaly, vzhledem k tomu, že zhruba dvě třetiny disidentů byly
agenty StB (Dolejší, 2014), do scénáře StB. Ilustrací těchto souvislostí je
příběh z Prognostického ústavu, kdy jeho pracovníci po páteční demonstraci
na Národní třídě připravovali petici proti zásahu policie proti
demonstrantům. Nejradikálnější se vyjadřoval a do petice vnucoval požadavek
„ať jdou komunisti do hajzlu“ pracovník, který byl agentem StB a KGB Karel
Köcher. Tuto historku vyprávěl na semináři k 17.11.1989, který se konal ve
Slovenském domě 15.10.2019 pracovník Prognostického ústavu a účastník
vytváření oné petice, pozdější ministr Jan Mládek.
O mezinárodním přesahu listopadového převratu a jeho příprav v období
předcházející převratu svědčí schůzka náčelníka StB a 1. nám. ministra
vnitra gen. Aloize Lorence, vedoucího bezpečnostního odd. ÚV KSČ Rudolfa
Hegenbarta a tajemníka ÚV KSČ s odpovědností za zahraniční politiku Josefa
Lenárta v srpnu 1989 v hotelu Paříž s představiteli některých západních
států.
V období před listopadem Sověti neformálními kanály přenášeli na budoucí
aktéry změny své představy o průběhu a cílech převratu a jaké osoby mají být
postaveny do čela. Takové svědectví podal parlamentní komisi pro vyšetřování
17.11.1989 zeť Josefa Smrkovského Jaromír Novotný (následně velvyslanec v
několika zemích). Navštívili ho dva neznámí muži a sdělili mu, že vzhledem k
tomu, kdo byl jeho tchán, věří, že splní to, oč ho požádají. Poté mu
taxativně vyjmenovali, jak má podle sovětského vedení převrat proběhnout a k
čemu má dospět. Určili, komu má toto sdělení předat, což dotyčný také
udělal (Žáček, 2013).
O roli Sovětského svazu, KGB a sovětské armády v přípravě a v průběhu
převratu a popřevratovém vývoji svědčí řada indicií. JUDr. Miroslav Polreich
na řadě seminářů a ve svých knihách píše, jak již od počátku roku 1989
jezdil do Milovic jednat s velením sovětské armády o její roli v
připravovaném převratu (Polreich, 2009).
V období před listopadem a v průběhu listopadového převratu sovětští
představitelé odmítali přijmout a jednat s československými stranickými a
státními představiteli. Např. Ladislav Adamec se v Kremlu marně dožadoval
přijetí M. S. Gorbačovem.
Jasnou pozici k převratu vyjadřoval samotný M. S. Gorbačov. „Už 20.
listopadu zaslal M. Gorbačov na velvyslanectví SSSR v Praze a velení
Ústřední skupiny sovětských vojsk vČeskoslovensku dopis, s nímž měli
sovětští představitelé obeznámit naše vedení. Byly v něm dvě hlavní teze. Za
prvé, sovětské orgány působící v Československu zabrání všemi možnými
způsoby eventuálnímu krveprolití. Kdyby bylo třeba, museli sovětští vojáci
dislokovaní v Milovicích klást dokonce odpor českým silovým strukturám, aby
se, opakuji, neprolila krev. Za druhé, dal M. S. Gorbačov pokyn
velvyslanectví SSSR, aby zastavilo veškeré kontakty s tehdejšími stranickými
a státními činiteli, navázat styky s opozičním hnutím a podpořit vládu,
která z něho vznikne a bude legitimizována v důsledku demokratických voleb“
(Petrová, 2016).
Na přelomu roku 1967 a 1968 se k probíhajícím změnám v Československu
generální tajemník ÚV KSSS L. I. Brežněv vyjádřil: „Eto vaše dělo“ a za půl
roku poslal do Československa půlmilionovou armádu. M. S. Gorbačov hlásal
konec politiky omezené suverenity socialistických zemí a nezasahování do
vnitřní a zahraniční politiky Československa. Ve skutečnosti šlo však jen o
přechod od tvrdé k měkké síle a základní politická změna v Československu se
udála podle sovětského scénáře, který byl vypracován podle dohod mezi USA a
SSSR. V obou případech vyjádření představitelů KSSS bylo pokrytecké. Navíc
SSSR stáhl svou vojenskou a další vnější sílu z Československa za situace,
kdy Sovětský svaz pro československou populaci zdiskreditoval socializmus.
To, co občanům na československé společnosti osmdesátých let vadilo, byla
sovětská okupace a stav společnosti zprostředkovaně, přes dosazené politiky,
způsobený sovětskou mocí a persofikovaně L. I. Brežněvem a M. S. Gorbačovem.
Tito dva politici a Sovětský svaz jsou zodpovědní za historickou
diskreditaci socializmu v Československu.
V Pražském jaru se drtivá většina populace ztotožňovala se sociálně
spravedlivou a demokratickou společností, tehdy nazývanou demokratickým
socializmem. Po okupaci Československa velká část populace nedokázala
rozlišit mezi invazí a okupací – aktem imperiální politiky SSSR a principy
socialistické společnosti a vyvodit, že tato invaze s následnou okupací a
normalizací je v rozporu se socializmem, a naopak se jedná o útok na
socializmus. Občané vyloučení z KSČ přišli o své exkluzivní pracovní pozice,
které do značné míry získali svou aktivitou v KSČ. Tedy jak získání pracovní
pozice, tak její ztráta mělo v nemalé míře politický charakter a bylo svým
způsobem nekorektní. Ovšem většina vyloučených si tuto nekorektnost
přiznávala pouze u ztráty pracovní pozice. S tím souvisí jejich ztotožnění
socializmu s invazí a s normalizací a odmítnutí vize socialistické
společnosti. Zde se prolíná intelektuální nedostatečnost k politické analýze
a ztotožnění socializmu s osobním prospěchem. Pokud již identifikace se
socializmem prospěch nepřinášela, tak socializmus zamítli. Svým způsobem je
tento přístup obdobný jako u jejich politických protivníků, kteří se
přihlásili k dokumentu Poučení z krizového vývoje… Obě proti sobě stojící
strany ideály a hodnoty obětovaly pragmatizmu a osobnímu prospěchu.
Součástí připravovaného scénáře listopadového převratu byl Václav Havel jako
prezident Československa. Několik let před převratem členové vládní delegace
Francie v rozhovorech s disidenty hovořili o Václavu Havlovi jako o
prezidentovi. Režisér Jiří Svoboda zveřejnil svou zkušenost, kdy několik let
před listopadem 1989, již v době probíhající perestrojky-přestavby, byl jako
člen stranické delegace v Moskvě a vysoký sovětský představitel hovořil jako
o budoucím prezidentovi o Václavu Havlovi.
Role StB
Nejpozději na jaře 1989 část StB kolem 1. nám. ministerstva vnitra gen.
Aloise Lorence „odepsalo“ stranické a státní vedení a začalo dělat politiku
na vlastní pěst. Do této politiky také patřila příprava státního převratu. V
České televizi v pořadu k výročí 17.11.1989 přiznal generál Aloiz Lorenc,
že převrat připravovalo StB od léta 1989. Příčinou osamostatnění politiky
StB od stranického vedení bylo vyhodnocení stranického a státního vedení
jako neschopného reagovat na novou krizovou vnitro i mezinárodně politickou
situaci a také osobní ambice aktérů převratu, které mohly být úspěšným
státním převratem uspokojeny. Možná však, že nejsilnější příčinou tohoto
osamotnění StB byly mezinárodní souvislosti.
O konání manifestace na Albertově 17.11. 1989 k poctě událostí a jejich
obětí, které se udály před padesáti lety se dlouze jednalo v rámci orgánů
Socialistického svazu mládeže (vysokoškolský výbor, městský výbor, ústřední
výbor) a v závěru se rozhodovalo na ÚV KSČ. Koncept manifestace z
mládežnického prostředí přenášel na ÚV KSČ Vasil Mohorita, který byl
předsedou ÚV SSM a členem sekretariátu ÚV KSČ. Díky této pozici při
rozhodování o konání manifestace prosadil stanovisko o povolení manifestace.
Manifestace byla povolena s dvěma základními podmínkami:
1. manifestace se nepřesune do centra města;
2. nedojde ke střetu policie s účastníky manifestace.
Nejen v průběhu manifestace, ale ještě před jejím zahájením bylo jasné, že
tyto podmínky splněny nebudou, ba naopak. U Národní třídy byli připraveni
příslušníci Pohotovostního pluku VB, což vyžadovalo rozhodnutí a příslušné
rozkazy řadu hodin již před vlastním zahájením manifestace. V přilehlé ulici
byl na telefonu generál KGB V. F. Gruško. Generálporučík Gruško byl podle
výpovědi gen. A. Lorence 17.11.1989 na jejich společné večeři. Při
vyšetřování událostí 17.listopadu zjistila generální prokuratura, že v
řídícím štábu na MS VB pplk. M. Danišoviče byl přítomen sovětský generál
Teslenko (generál milice-policie).
Je to i potvrzení jednoho ze závěrů Parlamentní vyšetřovací komise 17.
listopadu 1989 – Tisk č. 1236 FS ČSFR § 13, odst. b/ „vlastní zásah byl
řízen dvěma velitelskými místy, která byla odlišně instruována.“
Podle neověřené informace součástí příprav byla instrukce, že ti, kteří
nepatřili k demonstrantům, ale k opačné straně, měli mít bílý karafiát. S
bílým karafiátem se mohli bezpečně pohybovat v zóně průniku demonstrantů a
policie.
Silným argumentem pro tvrzení, že v listopadu šlo o připravovaný převrat
StB, je epizoda s mrtvým studentem. Na Národní třídě v průběhu zásahu
policie zůstal na zemi ležet mrtvý mladý člověk, který byl následně odvezen.
Petr Uhl v rozporu se zásadami žurnalistky o ověřování informací a jejich
zdrojů předal západním agenturám informaci, kterou telefonicky předala pro
něho zcela neznámá Drahomíra Dražská, že na Národní třídě byl zabit student
Martin Šmíd. „Náhodou“ otec tohoto studenta byl redaktorem Československé
televize a matka byla redaktorkou celostátního tištěného deníku Svobodné
slovo. Když informace o zabitém studentovi zasáhla formativně vědomí lidí a
společnosti a stimulovala je k posunu v chování vůči stávajícímu režimu,
bylo odhaleno, že šlo o dezinformaci a nikdo na Národní třídě nebyl zabit,
společnost již byla nevratně někde jinde.
Postupně vytvořené dvě parlamentní komise k vyšetřování událostí 17.
listopadu s odborným zázemím kolem mrtvého studenta nic neodhalily.
Dodatečně se odkrylo, že více než polovina členů těchto komisí byli agenti
StB. Studenti pedagogické fakulty si také vytvořili vyšetřovací komisi a
tato amatérská komise odhalila, že ten, kdo sehrál na Národní třídě roli
mrtvého, byl důstojník StB Ludvík Zifčák, který několik měsíců před
listopadem měl za úkol se infiltrovat do studentského hnutí a na Národní
sehrát roli mrtvého. Ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel
Žáček, v časopisu Paměť a dějiny podrobně popsal, jak se vlastně Zifčák
krátce před listopadem dostal do prostředí opozičních skupin, odkud měl
získávat informace.
Kuriozitou je, že to nebyl Zifčák, kdo jako první na jaře 1989 kontaktoval
disidenty. Byla to disidentka Anna Šabatová, manželka signatáře Charty 77 a
představitele Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných Petra Uhla, kdo
Zifčáka první oslovil. Zifčák tehdy použil jméno Milan Růžička.
Zajímavé také je, že na bruntálské bydliště agenta Růžičky upozornil Václava
Bartušku gen. A. Lorenc (při návštěvě členů studentské vyšetřovací komise v
jeho bytě…) a dokonce uvedl, že přesnou adresu snad znají v Bruntále na
poště (při dotazování studenti zjistili, že na stejnou adresu docházely i
dopisy na jméno „Ludvík Zifčák“).
Dle výpovědi samotného Zifčáka měl u sebe 17.11. letenku a bezprostředně po
splnění úkolu měl odletět do Moskvy. Protože neodletěl, před trestem, za
nesplnění rozkazu ho prý zachránil jen rozklad po převratu.
Jak z absurdního dramatu je, že klíčová pro nastartování mýtu sametové
revoluce, jejímž hlavním heslem bylo vítězství pravdy a lásky nad lží a
nenávisti, byla lež o zabití figuranta, důstojníka StB. Nebo slovy T. G.
Masaryka, že státy se udržují těmi idejemi, na kterých vznikly, tedy že
polistopadová společnost stojí na základech lži.
V nejkritičtějších minutách a hodinách, kdy se rozhodovalo nejen o
přítomnosti, ale především o budoucnosti stávajícího režimu, aktéři převratu
zahalili státní a stranické vedení do informačního stínu. Generální tajemník
M. Jakeš byl telefonicky ubezpečován, že vše je v pořádku, nic mimořádného
se nestalo a neděje (Jakeš, 2019). Zatímco směrem k M. Jakešovi byla vyslána
tato informace, v knize rozhovorů s K. Lovašem říká gen. A. Lorenc, že
rodině do Bratislavy sděloval: „Na víkend nepřijedu, v Praze je státní
převrat“ (Lovaš, Lorenz, 2014).
V pátek večer se vracel z Moskvy tajemník ÚV KSČ Jan Fojtík a zcela
nestandardně na něho čekal na letišti důstojník ministerstva vnitra a
ubezpečoval ho, že je vše v pořádku a může jet rovnou na Orlík (rekreační
zařízení).
To, že se převrat uskutečnil po dohodě SSSR a USA a pod dohledem sovětských
orgánů neznamená, že v převratu nebyli aktivní příslušníci dalších
zpravodajských služeb, naopak, je to velmi pravděpodobné, protože Praha,
jako již mnohokrát v historii, byla průsečíkem zájmu řady států. Také měli
řadu svých agentů mezi československými občany, zvláště mezi těmi, kteří
působili služebně v zahraničí. Proto také Jozef Mlynárik v parlamentu
vystoupil proti záměru lustrovat aktivitu nových poslanců i v cizích
zpravodajských službách a návrh poslance Miloslava Ransdorfa „lustrovat“
spolupráci se všemi zpravodajskými službami, byl zamítnut. Naopak
českoslovenští agenti v zahraničí byli cizím zpravodajským službám
prozrazeni.
Role KSČ a veřejnosti
Charakterizujme další prvky, které byly součástí události, tedy
listopadového převratu. Komunistická strana byla řízena na principu
demokratického centralizmu. Neuvědomovaným handicapem byla v ústavě
zakotvená vedoucí úloha strany, což zákonitě muselo vést k politické
degeneraci. Vedení strany mělo nepřiměřeně velkou moc, což znamenalo
systémově rigidnost a těžkopádnost pro její transformaci. Když se v roce
1989 začalo pro nadcházející sjezd připravovat zrušení vedoucí úlohy KSČ,
bylo již pozdě.
Stav komunistické strany měl silné historické konotace. Její vedení se
formovalo pod přímým tlakem Sovětského svazu a půlmilionové armády v
Československu v konfrontaci s procesy Pražského jara, s nimiž se
ztotožňovala, a v nichž byla aktivní většina společnosti. Nejen ve
vrcholných orgánech komunistické strany, ale v celé řídící struktuře
československé společnosti byli komunisté, kteří se z pohledu nové politické
situace v Pražském jaru zkompromitovali a byli nahrazeni v průměru o
generaci mladší vrstvou. Celá tato generace politiků a manažerů se do nových
pozic nedostala v klasické politické soutěži a manažeři jako vyústění
odborné kariéry, ale ve velké míře pasivitou a přitakáním. Byla to vrstva,
která jak strukturou osobnosti, tak chováním odpovídá charakteristice
deprivantů dle Františka Koukolíka (1996).
Nesouhlasím, že všichni členové KSČ a SSM byli pouze kariéristé, avšak ve
vyšších patrech politiky, zvláště v SSM, jak doložil i polistopadový vývoj,
byl mimořádně velký podíl kariéristů a pragmatiků bez jakýchkoliv ideálů a
duchovních hodnot. Tito vysocí funkcionáři SSM jsou vyhraněnými
reprezentanty „normalizační generace“ „s typickou generační výbavou
pragmatizmu a sociální adaptability (Sak, 2016, 2019). Záležitostí pro
případovou studii je Vasil Mohorita, listopadový předseda ÚV SSM, člen
sekretariátu ÚV KSČ a polistopadový první tajemník ÚV KSČ, který se již
několik let vyhlašuje za celoživotního bojovníka proti komunizmu.
Moc celého československého managementu, politického i ekonomického, sice
nominálně vycházela z voleb, ale fakticky jejich moc pocházela od sovětského
politbyra. Udržení moci a mocenský vzestup byl proto logicky spojen
především s uspokojováním nositele moci, tedy se sovětskými představiteli.
Politický boj v rámci jevů a procesů souvisejících s českou společností byl
proto druhotný.
Politické kompetence se u této generace politiků systémově nerozvíjely a
dokonce stagnovaly. Navíc celá generace stárla, aniž byla kontinuálně
nahrazována příslušníky mladší generace. V druhé polovině osmdesátých let
již v Československu vládla gerontokracie, která se bála mladé generace a
mladých lidí. Odclonění politického vedení od reálných politických procesů a
aktivit vedlo k atrofii politických kompetencí, schopností politické
analýzy, formování politických vizí a koncepcí a jejich realizace. V době
převratu vedení KSČ bylo na tak nízké úrovni, že vlastně ani nebylo schopné
v reálném čase chápat vyvíjející se události převratu, tím méně na ně
reagovat. Křiklavým příkladem je zvolení Karla Urbánka generálním tajemníkem
KSČ. Politika, který by byl snad schopen řídit menší okresní město, a to
ještě v klidné situaci. Jako krizový politik byl naprosto neschopný a
způsob, jakým Miloš Jakeš ve své knize (Jakeš, 2018) obhajuje tuto volbu
formálními znaky K. Urbánka dokládá, že vedení KSČ bylo zcela mimo chápání
situace. Československý politický management představoval sněhuláka, jehož
strukturu drží mráz („Mráz přichází z Kremlu“), v tomto případě moc
Sovětského svazu. Jakmile mráz povolil, sovětské politbyro přestalo držet
vedení KSČ, vedení se rozložilo jak sněhulák na jarním slunci.
Jedině zásluhou Gustáva Husáka toto vedení vydrželo tak dlouho. Gustáv Husák
je vnímán jako hlavní symbol normalizace se všemi negativními konotacemi.
Myslím si, že je mu poněkud křivděno. Vzpomínám, jak v rozhovoru na jaře
1968 mi profesor M. Disman, všeobecně respektovaný sociolog první generace
revitalizované sociologie, říkal, že v Československu jsou jen dva politici,
Zdeněk Mlynář a Gustáv Husák. G. Husák nenapsal zvací dopis a nepatřil až do
srpnové invaze ke konzervativnímu křídlu ve straně. Mohu jen spekulovat, ale
domnívám se, že posrpnový Gustáv Husák je kombinací osobních mocenských
ambicí a pragmatického vyhodnocení situace. Sověti jako s poinvazním lídrem
počítali s Vasilem Bilakem, avšak jednak situace v Československu se
vyvinula jinak, než počítali, a dále se prokázalo, že Vasil Bilak není
schopen situaci zvládnout. Naopak v těžké krizové situaci se jako velký hráč
ukázal Gustáv Husák (Macháček, 2017).
Davy na ulici a jejich revoluční aktivita v ulicích připomínaly Formanovy
filmy s herci naturščiky, kteří hrají tak dobře, protože nevědí, že to, co
dělají, není skutečnost, ale divadlo. Nejlepší herci jsou ti, kteří nevědí,
že jsou herci. Tyto davy, které hrály revoluci, dodaly události převratu
autenticitu. Scénář a převrat zakryly závojem „máji“, iluzí skutečnosti.
Řada z nich dodnes nepochopila svou roli v tehdejších událostech. Po tom, co
se do převratu zapojila i média, dostávaly neustále nové a nové dávky
psychologické drogy, jak jsou úžasní, tvoří historii, porazily komunizmus.
Současně již tehdy jim naimplementovali emoce viny a studu vůči disidentům,
kteří jsou ti praví hrdinové.
Celý tým propagandistů, psychologů, marketingových odborníků a dalších
profesí odvedl mistrovské dílo, z výchozí názorové pozice odvedl postupně
lidi k jiným hodnotám, názorům, postojům. Když porovnáme současnost s
proklamacemi Václava Havla a dalších „osobností“ převratu na náměstích v
listopadu až lednu, tak vidíme něco zcela rozdílného. Výzkumy veřejného
mínění v listopadu a v prosinci 1989 ukázaly, že drtivá většina si přeje
socializmus. Pro kapitalizmus bylo ve výzkumech pouze 4–7 %. Proto také
Václav Havel říkal, že ho nepřátelé pomlouvají, že je proti socializmu.
Tehdy také ještě chtěl rozpustit nejen Varšavskou smlouvu, ale i NATO.
Statečnost občanů bojujících proti komunistickému režimu v listopadovém
převratu je možné vidět dvojím způsobem. Jednak se jedná zřejmě o část
disidentů, kteří věděli, že represivní složky, kromě divadla na Národní
třídě, jsou paralyzované a za disidenty stojí moc Sovětského svazu spolu s
USA a vlastně celého západního světa a dále občané, kteří se domnívali, že s
někým bojují.
Motivaci a chování lidí v převratu a po převratu nelze vysvětlit jedním
modelem.
– Jeden typ chování je pragmaticky racionální. V Čechách je hluboce založen
politický způsob chování šachisty. Češi sledují vývoj na šachovnici, nemění
postupně chování a pak náhle, když přehodnotí situaci, ze dne na den změní
své chování o180 stupňů ve snaze nezůstat na straně poražených.
– Vliv médií, propagandy a vlastního sociálního pole. Nechtějí se odlišit od
svého sociálního pole a nálad ve společnosti a plynule přizpůsobují své
chování, takže jsou stále součástí většiny. Jedná se o typ chování, který
David Riesman (1968) charakterizuje gyroskopem.
– Chování mění ze strachu, jsou vnímavější vůči podnětům znamenajícím
ohrožení.
– Chování vyplývá z vyhodnocení situace jako chaotické, mocenská struktura
se hroutí, nově se rozdávají karty a je možné vylepšit svou sociální pozici,
udělat kariéru, získat funkci, ukrást – zprivatizovat majetek. To je typ,
který prochází režimy. Po rozpadu Rakouska Uherska se z rakouských udavačů a
tajných stávají vlastenečtí udavači a tajní, kteří se v 2. republice
orientují na německý nacizmus a po válce bojují s Němci a nalepí se na
komunistickou stranu. V normalizaci jsou v prověrkových komisích a po
listopadu chtějí zakázat komunistickou stranu.
– Skupina idealistů, která chce oživit hodnoty, ideje, myšlenky, cíle a
normy Pražského jara a obecné lidské hodnoty (Polreich, Petránek). Lidé této
orientace jsou z veřejného prostoru postupně vytěsňováni. Překážejí dokonce
i mrtví, a proto, když tragicky zahyne na silnici mimořádná osobnost JUDr.
Miroslav Polreich, „normalizační“ Česká televize jeho úmrtí ve vysílání ani
jednou nezmíní.
– Malá skupina, která nebyla zformována šedesátými léty a Pražským jarem,
ale jejich sociální osobnost se utváří rozvojem vnitřního duchovního
potenciálu a pod vlivem rodiny a jiných primárních skupin. Jejich mravní a
duchovní hodnoty potlačují pud sebezáchovy, což jim brání zůstat na vítězné
straně, protože, jak víme z historie, vítězná strana „loupí, pálí, vraždí,
znásilňuje a odhazuje již nepotřebná hesla a ideály“.
Prognostický ústav
Exkluzivní pozici měl v osmdesátých letech v systému Prognostický ústav
ČSAV. Vznikl na popud sovětského vedení a sovětská podpora trvala po celou
dobu jeho existence, zatímco vedení KSČ k němu a jeho produktům mělo
rezervovaný postoj. Jeho exkluzivitu lze doložit srovnáním např. s podobným
ústavem ČSAV. Zatímco v počtem pracovníků více než dvojnásobném Ústavu pro
filosofii a sociologii ČSAV nemělo osobní plat více než pět pracovníků, v
Prognostickém ústavu to bylo kolem čtyřiceti. Podobně to bylo s lidmi
vyškrtnutými a vyloučenými ze strany, jejichž zaměstnání na exponovaných
pracovištích bylo velmi obtížné. V ÚFS to bylo několik jedinců a v
Prognostickém ústavu opět kolem čtyřiceti. Pracovníkem ústavu se stal také
Karel Köcher, nejznámější československý špion působící v USA a po odhalení
v USA vězněný. V roce 1986 byl na berlínském mostě Glienicker Brücke vyměněn
za sovětského špiona Natana Ščaranského. Výjimečný byl i ředitel, který
ústav vybudoval a řídil týmy, které byly nositeli hlavních výstupů. Prof.
Valter Komárek byl intelektuálně mimořádná osobnost, s velkým politickým
rozhledem a kompetencemi. Mimořádná byla i jeho osobní historie. Od
padesátých let byl u všeho zásadního, co se v Československu v ekonomice,
řízení a politice dělo, s přesahem do zahraničí. Mimo jiné byl vyslán na
Kubu, kde několik let dělal poradce Che Guevarovi. Jeho zahraniční angažmá
překonával snad jen František Kriegel. V listopadu, kdy se s představiteli
státu a KSČ v Kremlu již nikdo nebavil, odjel Valter Komárek do Moskvy.
Funkce Prognostického ústavu vyvrcholila personálně v polistopadovém období,
tedy v tom nejzásadnějším, kdy se nastavovala trajektorie vývoje společnosti
na desetiletí. Členy vlády se stalo několik pracovníků Prognostického ústavu
(Komárek, Klaus, Dyba, Dlouhý, Ježek, Mládek), zatímco z jiných ústavů ČSAV
se členem vlády nestal ani jediný. Ti, kteří nevytvořili novou vládní
exekutivu, např. pracovníci Prognostického ústavu M. Ransdorf nebo J. Dolejš
se stali čelnými politiky opoziční KSČM (poslanci…). Nedlouho poté
Prognostický ústav v roce 1993 zanikl.
Otázka moci
Dodateční propagandisté a interpreti společenských příčin převratu
vyzdvihují jako to, co vadilo lidem na předlistopadové společnosti,
nedostatek banánů a popravu Milady Horákové. Někdy se dodává ještě vybavení
společnosti auty a novou technologií, jako byly počítače. Podstatnější
rozpor mezi občanem a společností bylo však uplatňování moci komunistického
politického systému, který byl v rozporu s komunistickými a socialistickými
principy. Reálná politická moc byla v rozporu s výchozími principy
vycházející z vize socialistické a komunistické společnosti, s hodnotami a
idejemi, stejně jako je římskokatolická církev svou praxí a historií v
rozporu s učením Ježíše. Oba tyto rozpory český národ nejen reflektoval, ale
také prožil a vnesl do historie lidstva úsilí o jejich překonání a v obou
případech za tento pokus tvrdě zaplatil. V obou případech tyto snahy nebyly
omezeny egem jedince či národním egoismem, ale měly civilizační rozměr. Jan
Hus a husitství předznamenalo reformaci a Pražské jaro s demokratickým
socializmem či socializmem s lidskou tváří, i když bylo naposledy převratem
StB v listopadu 1989 zadupáno, snad ještě jiskérkami doutná pod povrchem a
při vhodných sociálních, ekonomických a duchovních podmínkách se může stát
podnětem při řešení civilizační krize.
Klíčovým tématem listopadových událostí, tak jako všech převratů a revolucí,
byla otázka moci. Tento fakt je naprosto zjevný, co však již není tak
zjevné, je struktura moci, vůči níž se populace vymezovala a reflexe moci a
její struktury. Zcela běžným důsledkem revolucí a převratů je v konečném
důsledku pro manipulované aktéry událostí poškození jejích zájmů. Ač velká
část „revolucionářů“ si strukturovanost moci, proti níž se vymezuje,
neuvědomovala, reálně vyvíjela proti ní aktivity. V listopadové struktuře
moci, proti níž se česká populace vymezovala, rozlišuji čtyři roviny:
1. moc Sovětského svazu uplatňovaná prostřednictvím mocenské elity
dosazené v normalizaci;
2. moc české normalizační politické elity, především aparátu strany;
3. moc multigenerační stranické elity vládnoucí od února 1948 do
listopadu 1989;
4. obecná moc politické elity, která se vůči občanům projevuje v každém
dosavadním politickém systému.
První republika, západní politický systém, monarchie, diktatury, ve všech
těchto systémech vystupuje moc proti člověku a naplňuje myšlenku G. W. F.
Hegla o vztahu „pána a raba“. Valná část populace si tuto obecnost moci
neuvědomovala a domnívala se, že výkon této moci je spojen pouze s
komunistickým režimem. Je pravda, tlak moci po listopadu byl oslaben, což
však mělo svou funkci. Rozkradení státního majetku bylo snazší v chaosu a
stavu sociální anomie. Vynucování práva nebylo žádoucí. Právo se mělo
opožďovat za ekonomikou. Listopadové představy české společnosti o zániku
mocenských azimutů moci a občana byly naivní a v tomto smyslu není nikde
vidět světélko na konci tunelu.
Jedná se o jednu z forem odcizení, o kterém píše Karel Marx, o odcizení od
moci. K jeho vizi komunistické společnosti patří také překonání tohoto
odcizení a nastolení vlády občanů sobě. To předpokládá zánik politických
stran, státu a jeho represivních složek.
Aniž by tato skutečnost byla reflektována, postupně se vymezování vůči moci
diferencovalo do těchto čtyř skupin moci, případně do jejich kombinace. Tyto
druhy moci vyjadřovaly také odlišně zájmy, a proto jak se ve společnosti
vyvíjela politická situace a byly podle ní nastolovány odlišné zájmy, stále
více jdoucí do minulosti; normalizace, srpnová invaze, únor 1948, před únor
1948 (Schwarzenberg, Walderode, Havel), první republika, Rakousko-Uhersko
(Lichtenštejn), reformy Josefa II, Bílá hora (církev), tak každý další krok
vyžadoval další útoky na mocenské jištění těchto kroků. V současnosti
situace pokročila již tak daleko, že ani národní stát či národ nemá třicet
let po převratu jistou existenci. Německá kancléřka vyzývá, stejně jako
Adolf Hitler v minulosti, abychom se vzdali státní suverenity a politiků a
úředníků opět ochotných se zaprodat je více než dost.
Babiš, průsečík společenských procesů, sociálních a politických jevů
Útoky na Andreje Babiše vzhledem k jeho členství v KSČ a údajné spolupráci s
StB vzhledem k širšímu společenskému a historickému kontextu mají
jednoznačně účelový a selektivní charakter. Česko již mělo premiéra, který
byl před listopadem členem KSČ a agentem StB, avšak na rozdíl od A. Babiše
neměl mandát vzešlý z voleb, ale pouze mandát vzešlý z libovůle Václava
Havla, tím premiérem byl Josef Tošovský. Tehdy se žádné protesty, petice ani
manifestace nekonaly. Proč asi?
Prezident republiky gen. Petr Pavel (alias Pávek) na loňské oslavě 17.
listopadu v Praze na Národní třídě.
Morální vydírání a manipulace, efektivní nástroj ovládání lidí
Jeden z nástrojů měkké moci je morální vydírání. Z historie je dobře známo.
Katolická církev dva tisíce let vyvíjí morální tlak na každého člověka
imperativem, že Ježíš se za něho nechal ukřižovat a z toho vyplývá tlak na
sebereflexi každého člověka, jejímž žádaným výsledkem je pocit nízkosti,
mravní nedostatečnosti a nesplatitelného dluhu člověka vůči Ježíši
zastupovanému na zemi katolickou církví, která proto může požadovat cokoliv,
a přesto člověk zůstává dlužníkem.
Tento mechanizmus je uplatňován v české společnosti tři desetiletí. Ovšem
ten, s kým je poměřován český občan, není Ježíš, ale disidenti a chartisté.
Zatímco v příběhu katolické církve je člověk zatížen prvotním dědičným
hříchem, tedy něčím, co se událo dávno před tím, než se on narodil, současný
člověk je morálně zatížen tím, že žil v „komunizmu“. (V komunizmu samozřejmě
nežil, protože v Československu žádný komunizmus nebyl).
Předpokládá se, že vzhledem k tomu, že se občan nechoval jako disidenti, tak
se za sebe a za své chování stydí. V lepším případě se pro něho hledají
polehčující okolnosti jako v případě nedávno zemřelého Karla Gotta. Ten, kdo
chce dělat kariéru, kdo chce patřit do smečky, musí tento příběh vyznávat.
Případnou ilustrací tohoto příběhu je výpověď geniálního konformního
kariéristy prof. Cyrila Höschla, který v rozhlasovém pořadu Jak to vidí (C.
Höschl), vzápětí po pohřbu Karla Gotta z výšin vysokoškolského profesora
pronesl, že lidé měli rádi Karla Gotta, protože jim pomáhal vyrovnat se se
studem, který mají z kolaborace s „komunizmem“ vzhledem k disentu, protože
proti komunizmu nebojovali.
Ovšem když vedle sebe postavíme běžného občana a disidenta, u koho z nich je
větší pravděpodobnost, že byl stalinistou a agentem StB. Samozřejmě, že
větší pravděpodobnost je u disidenta. Kdo se tedy tady má stydět? Mají se
stydět učitelé, že naučili tisíce dětí číst a psát, porodníci, že přivedli
na svět tisíce dětí, zdravotníci, že dětská úmrtnost byla v Československu
jedna z nejnižších na světě, popeláři, že udržovali města čistá, zemědělci,
že zajišťovali české populaci soběstačnost kvalitními potravinami, komunista
Otta Pavel či Bohumil Hrabal, že ve státních nakladatelstvích vydávali
vynikající literaturu, která obohacovala vnitřní svět statisíců lidí,
komunista Emil Zátopek, že reprezentoval Československo způsobem, že se stal
jedním z největších atletů všech dob, tvůrci naší expozice na Světové
výstavě Expo 58 za vytvoření výstavy, kterou ohromili celý svět. Tito lidé,
to je ta sůl země ze Solženicynovy „Matrjoniny chalupy“.
Mají se stydět vzhledem k disidentům, kteří pořádali mejdany a orgie a žili
v oparu alkoholu? (V pořadu věnovaném Českou televizí Petrovi Hapkovi, říká
Petr Hapka, že s Václavem Havlem jezdil na orgie pořádané na Hradčanech
Jiřím Muchou. Rád řídil auta Václava Havla, protože měl vždy ta nejlepší. On
řídil a vzadu Václav Havel souložil, pak se vyměnili).
Ač Václav Havel dával světu na odiv, jaké má úžasné manželství a úžasnou
manželku Olgu, měl souběžně dvě trvalé milenky. Po propuštění z vězení nešel
za manželkou, ale za milenkou. Kromě s dvěma trvalými milenkami spal vedle
toho ještě s kdekým (Žantovský, 2014). Když přivedl milenku do jiného stavu,
napsal jí, že půjde na potrat a ať to bere sportovně, nebude první ani
poslední. Když s ní měl jít před interrupční komisi, napsal jí, že nemůže,
protože mu přivezou dříví (Vodňanská, 2018). Takto u Václava Havla vítězila
pravda a láska nad lží a nenávistí.
O způsobu, jakým vykonával prezidentský úřad, dokonale vypověděla v České
televizi Madeleine Albrightová. „Spolupracovalo se mi s ním výborně, já mu
zatelefonovala, co má udělat, a on to udělal“. Tak kdo se má stydět? Když se
připravovalo bombardování Jugoslávie, tak Václav Havel Orwelův newspeak
převedl z literatury do reality a aby lidstvu vysvětlil, jak má bombardování
vnímat, nazval ho humanitárním. Když USA na základě vylhaného zdůvodnění
napadlo vojensky Irák, ministr obrany USA Colin Powell se za útok omlouval a
další američtí politici agresi označovali dodatečně za chybu, Václav Havel
podepsal dopis, který k napadení Iráku vyzýval. Mrtvých Iráčanů bylo přes
milion a dva miliony jich ztratilo domov. Země je dodnes rozvrácena, s
nestabilními vládními strukturami Tak kdo se má stydět?
V televizní debatě bezprostředně po 17.11.1989 Václav Havel z obrazovky
sděloval nechuť k majetku a odmítal možnost, že by nějaký převzal. Pokud by
se nějaký majetek k němu dostal, tak by ho rozdal kamarádům. V roce 1992 V.
Havel restituoval Lucernu a ač odmítal mluvit s komunisty, tak Chemapolu
Václava Junka, agenta StB a člena ÚV KSČ, prodal v roce 1997 Lucernu za
umělou, nadhodnocenou cenu 200 milionů Kč. Chemapol byl v té době ve
finančních potížích a Lucernu na nic nepotřeboval. Po bankrotu Chemapolu
zaplatili Václavu Havlovi Lucernu daňoví poplatníci. Zanedlouho Václav Junek
prodal Lucernu za výrazně nižší cenu 145 mil. Kč Dagmar Havlové. Klasický
mafiánský podvod. Kdo se tedy má stydět?
V prosinci 1989 se jednalo o funkci prezidenta. V úvahu přicházel Václav
Havel a Alexander Dubček. Václav Havel se ostýchal, že to sice nechce dělat,
ale obětuje se a do voleb, do léta to vezme. Při osobním jednání obou
kandidátů Václav Havel slíbil, že když Alexander Dubček odstoupí z
kandidatury, tak ho podpoří při volbě prezidentem za půl roku. Za půl roku
neskončil, a naopak využil změny státnosti a ústavy k pokračování ve funkci
až do roku 2003. Při jedné volbě dokonce na den volby zavřeli do vězení
poslance Miroslava Sládka, jehož hlas chyběl, a po volbě opět pustili. Tak
kdo se má stydět?
Když šlo o kamarády Václav Havel neváhal využívat amnestie a abolice, jako
např. otcovrahovi Martinu Odložilovi či Martě Chadimové, která pomocí
podvodů chtěla restituovat několik barokních paláců na Malé Straně. Tak kdo
se má stydět?
Václav Havel kritizoval Eduarda Beneše za to, že neuchoval Československo.
Eduard Beneš však byl v mimořádně těžké situaci. Československo bylo zrazeno
a vydáno svými spojenci Hitlerovi. Sudety, které byly budovány jako pevnost
proti nástupu Německa, byly obsazeny Německem. Po roce 1989 bylo
Československo v nejlepší mezinárodní situaci ve své historii. Ze všech
stran mu byla vyjadřována podpora a nabídka spolupráce. A tehdy, kdy byl
Václav Havel ve stejné funkci jako Eduard Beneš, avšak s daleko větším
vlivem, došlo k rozbití Československa. Dědictví Masaryka, Štefánika, Beneše
a dalších mužů 28. října, zahraničních a domácích odbojářů, kteří v boji za
osvobození vlasti položili životy bylo pošlapáno, a to v době, kdy jsme se
holedbali svou demokratičností neústavním a nedemokratickým způsobem. Tak
kdo se má stydět?
Česká společnost se začne měnit k lepšímu až kariéristé (velmi často
dřívější nomenklaturní komunisté a spolupracovníci StB, často se „selektivně
poskytovanou omluvou) typu prof. C. Höschla přestanou disidenty adorovat a
sdílet příběh morálního vzoru disidentů, protože to nebudou považovat pro
svou kariéru za výhodné.
Druhá normalizace
V životě je běžné, že to, co je protikladné, teze a antiteze se sloučí v
syntéze. Vyšetřovatel a vyšetřovaný, dobyvatel a původní obyvatelstvo
vytvoří zvláštní sociální entitu. Podobně je to s normalizační elitou a
disidenty, kteří se vymezovali vůči normalizační elitě až s ní svým způsobem
splynuli. Běžný občan žil v normalizaci do značné míry mimo politický systém
a normalizační politika a ideologie v jeho mentálním a sociálním poli byly
zcela okrajové, zatímco disidenti měli tak intenzivní kontakt až skončili s
mocenskou elitou v jakémsi klinči. A když mluví o dědictví normalizace v
nás, mluví především o sobě.
Vzápětí po převratu se stejně jako po sovětské invazi konaly prověrky, které
se stejně jako na počátku sedmdesátých let staly vítaným nástrojem
odstranění kolegů v konkurenčním boji, v němž lidé přicházeli o zaměstnání.
To, co bylo kritizované v předchozí společnosti, to znamená obsazování
funkcí na základě známostí, nepotismu, klientelizmu a „rudé knížky“ se
vrátilo. Funkce dostávali kamarádi z disentu a z mejdanů. Zvláště na funkci
ministra vnitra se stalo normou, že ministr nesmí mít vysokoškolské
vzdělání, a tak se střídali pasáci krav s taxikáři. Opět se udávalo a
kádrovalo. Udávání ve společnosti dokonce narůstá, valí se jako sněhová
lavina a nabaluje. Stává se jakousi módou, vznikají udavačské skupiny např.
elfové. Samozřejmě, že udavači a udávání existovalo vždy, dokonce již ve
starověku, ale dělo se skrytě a bylo považováno za něco špinavého. V naší
společnosti je tendence udělat z udávání společensky prestižní činnost. Čím
to je? Spadla naše společnost mravně již tak nízko, že se na samém dně
potkala s činnostmi jako je udávání? Také existuje varianta, že za
vzestupem udávání a navazujících aktivit, včetně mazání na internetu, jsou
zpravodajské služby a navazující neziskové organizace.
22.10. byl pořad 90´ ČT24 věnován výzkumu, v němž respondenti srovnávali,
kdy bylo lépe, zda za socializmu či v současnosti. Poměrně značná část
respondentů hodnotila lépe socializmus. Šéfredaktorka magazínu Paměť národa
Markéta Bernatt-Reszczyńská tento výsledek interpretovala jako důsledek, že
se lidé nevyrovnali s minulostí, protože komunizmus je stejně hnusný jako
nacizmus a Němci se s nacizmem vyrovnali. U této reprezentantky střední
generace je patrný převod totalitarizmu z minulé do současné společnosti.
Každý má právo na svůj názor a nelze ho kádrovat z pozice toho jediného
správného názoru. Jak Markéta Bernatt-Reszczyńská dospěla k přesvědčení, že
právě ona je nositelem pravdy. Byla na hoře Sinaj a Jahve jí sdělil tuto
pravdu? Každý může mít svá vlastní kritéria pro hodnocení společnosti. Každý
člověk je jedinečná individualita, s různou úrovní inteligence, mravní a
duchovní vyspělosti a z toho vyplývají i očekávání od společnosti a vlastní
kritéria hodnocení společnosti. Jediné, co mohu, je s druhým člověkem
nesouhlasit, ale nemohu ho dehonestovat a ponižovat. Pokud se to děje, tak
je to nástroj totalitarizmu, kdy lidem vnucuji ten jediný správný názor.
Pro hodnocení Markéty Bernatt-Reszczyńské může být hlavním kritériem
hodnocení společnosti snadnost cestování, dostupnost pornografie na
internetu nebo v divadle, a pro jiného dostupnost bydlení, kdy pro seniora
nebyl v dřívější společnosti problém zaplatit z důchodu nájemné ani v Praze,
zatímco dnes nestačí na nájem ani celý důchod. Ztotožnit nacizmus s
komunizmem je již čirým projevem nevzdělanosti a neschopnosti sociální
analýzy, nehledě na to, že komunizmus nikde nebyl, natož v Československu.
Přítomný sociolog Petr Soukup vysvětloval v besedě názory respondentů tím,
že jsou občané pod tlakem falešných zpráv (fake news). Jsou však data o 900
tisíci lidech v exekuci, o více než polovině zadlužené populace, částky za
nájem bytu v Praze, čísla o dětech, jejichž rodiče nemají na teplý oběd,
výše důchodů, neumožňující seniorům důstojný život fake news? Potom je Česká
televize největším šiřitelem fake news. Vysvětlení je jednoduší, ze
sociologů se stali šiřitelé propagandy.
Pochopení převratu
V listopadu 1989 a v následném období i v důsledku toho, že se aktivně
zúčastnili některých událostí, velká část společnosti žila v přesvědčení, že
v Československu spontánně vznikla revoluce a lidé si vynutili společenskou
změnu podle svých představ. U mnoha z nich, zvláště v prvních dnech a
týdnech, můžeme mluvit o euforii či až o jakémsi změněném stavu vědomí.
Samozřejmě již tehdy existovali lidé, kteří mýtu revoluce nepodlehli a ve
větší či menší míře se v poznání blížili skutečnosti. Naopak mnoho lidí,
právě proto, že byli účastníky, tak tato skutečnost jim až do současnosti
brání v nadhledu a vhledu od mýtu k pravdivé reflexi.
Tak jak to po revolucích bývá, po roce, po dvou se začalo mluvit o ukradené,
ztracené revoluci nebo se používala fráze „proto jsme klíči necinkali“.
Ovšem žádná revoluce ukradená nebyla, pouze si účastníci davových událostí
na ulici z listopadu 1989 začali uvědomovat, že nová společenská skutečnost
neodpovídá jejich představám a tomu, co aktéři převratu na náměstích
slibovali. Již nebylo možné realitu skrývat a stále výrazněji se ukazovaly
obrysy nové skutečnosti, která byla realizací scénářů převratu. O to více
Česká televize s umanutostí psychopata neustále znova a znova opakuje příběh
„sametové revoluce“.
Je třeba přiznat, že prozřít skrze již dopředu připravený a dále znova a
znova konstruovaný mýtus „sametové revoluce“ není vůbec snadné. Příčin je
několik. Je normální, že ze společenské události neznáme všechny jevy, které
ji tvoří. Na základě těch jevů, které známe, si dotváříme celý příběh, celou
událost. Tento způsob poznání pomocí konstrukce události doplněním známých
jevů nejen selhává, ale přímo člověka mate.
Událost 17.11. si představme jako promítnutou na plátno, ovšem není promítán
jeden diapozitiv, ale na sebe je poskládáno a promítáno několik diapozitivů
– realizovaných scénářů. Na plátně vidíme různé děje, jevy, které však na
sebe nenavazují, ale vytvářejí jakousi surrealistickou skutečnost,
metarealitu. Jedinec, který se snaží ze tří jevů dotvořit a pochopit událost
se dostane do úzkých, protože každý jev je realizací jiného scénáře a patří
do jiného příběhu, má jinou logiku. Představme si divadelní jeviště, na
kterém se souběžně hraje několik představení podle několika scénářů. Jak
může na jevišti propletená představení divák rozebrat a poskládat podle
logiky několika představení? A to je situace 17.11.1989.
Máme zde scénář oficiálních struktur, které povolily manifestaci na
Albertově.
Máme zde scénář části stranického vedení, které chtělo odstranit stávající
stranické vedení.
Máme zde nejsilnější a hlavní scénář podle zadání gorbačovského vedení SSRR,
realizovaný částí StB a ministerstva vnitra.
Máme zde scénář studentských struktur.
Máme zde předpokládané scénáře dalších zpravodajských služeb.
Máme zde sice spontánní, ale agenty StB modulované chování davu.
Scénáře se ve větší či menší míře realizují, narážejí na sebe, vzájemně se
ovlivňují a vytvářejí metarealitu, v níž jsou rozvolněně obsaženy všechny
scénáře. Rozvolněně protože dav se nechová jako vojenský útvar podle
rozkazu, ale narušuje rigiditu a strukturu všech scénářů. S vývojem událostí
a vyčerpáváním potenciálu jednotlivých scénářů dochází k jejich slévání do
jednoho proudu skutečnosti. Lze předpokládat, že v průběhu samotného
převratu málokterý z aktérů znal celou skutečnost v rozpětí všech scénářů.
V poznávání listopadového převratu existuje také vedle metareality několika
realizovaných scénářů také fenomén „cibule“ – vrstev reflexe převratu. Po
tom, co jeden mýtus je odkryt a přestává být pro manipulaci davů účinný,
odkrývá se další vrstva, další mýtus.
Pochopení listopadového převratu ztěžuje také mechanizmus poznávání
skutečnosti. Svět kolem sebe nevnímáme pouze smysly, ale do značné míry také
myslí, která s daty dodanými smysly pracuje. Na základě našich zkušeností si
vytváříme v mysli vlastní svět a při vnímání toho vnějšího světa ho
porovnáváme s tím naším vnitřním. Pokud vnímaná skutečnost je v rozporu s
naším vnitřním světem, mysl vytváří bariéry k jejímu přijetí. To se netýká
pouze přírodní reality a souvislosti mezi přírodními jevy, ale také sociální
skutečnosti a souvislosti mezi sociálními jevy. Jestliže měli lidé ve vědomí
uloženo, že StB a disidenti jsou něco protikladného, neslučitelného,
nepřátelského, tak jim to brání přijmout myšlenku o společně uskutečněném
převratu. Ještě méně akceptovatelná je skutečnost převratu realizovaného
disidenty spolu s StB, jehož přípravu spolufinancoval Geoge Soros.
Bez metodologického východiska, že realita 17.11. je projevem několika
scénářů, nelze listopadový převrat pochopit. Navíc média, především Česká
televize, a zpravodajské služby do současnosti neustále oživují mýtus
sametové revoluce. Jakou mají generace narozené po převratu a neznající
realitu čtyřiceti předlistopadových let a celý život vystavené masivní
propagandě prozřít mýtem „sametové revoluce“?
Jak souvisí listopadový převrat se současností? Listopadová hesla a vize
aktérů „sametové revoluce“ jsou vyprázdněna a realita je stále více opakem těchto vizí, a stále více lidí tento rozpor vnímá. Reflexe tohoto rozporu je největším současným problémem mocenské a ekonomické elity a jejich dalšího drancování a parazitování na české společnosti. U nových generací je problém řešen masivní propagandou, čemuž napomáhají sociální sítě a závislosti na internetu, vedoucí k potlačení nejen kritického, ale myšlení vůbec. Jejich názory a postoje jsou ve velké míře produktem sdílení a podpory (lajkování). Pokusem potlačit vliv kritického myšlení starších generací ve společnosti je výzva komisařky Evropské komise Věry Jourové, aby mladí kontrolovali své rodiče a prarodiče při jejich četbě na internetu a vysvětlovali jim co čtou (samozřejmě tím jediným správným názorem).
Problémem manipulace je kategorie svobody a demokracie. Doposud novým generacím bylo úspěšně implementováno, že na rozdíl od předchozí společnosti, žijí ve svobodné a demokratické společnosti a mají proto velké štěstí. Ovšem každá společnost