Show Email

Tělo:

Úvod a vysvětlení...

Už několik lidí se mě v posledních měsících ptalo, proč jsem dostal zákaz

publikování, který přerostl v úplnou blokaci zde na Facebooku, a proč se

moje jméno najednou objevilo i mimo sociální sítě. Pravda je prostá. Důvodem

byl tento článek. Text, který podle někoho překročil hranice a podle jiných

jen pojmenoval věci pravými jmény.

Jak dlouho tady vydrží tentokrát, je otázka. Zda se cenzor opět rozhodne

přitáhnout šrouby a poslat mě na virtuální index zakázaných autorů, uvidíme.

Pokud jste ho už v minulosti četli, patříte mezi ty, kteří stihli původní

verzi, než ji algoritmy pohřbily. Pokud ne, právě teď máte možnost udělat si

vlastní názor.

**********************************************************************

Dva různé příběhy pod rudým praporem

Často se do mě lidé obouvají, proč mi tolik vadí Petr Pavel a proč mi naopak

nevadí Kateřina Konečná. Proč prý jednoho označuji za soudruha, zatímco

druhou nechávám být, i když se ke komunismu hlásí otevřeně.

A protože nechci jen mávnout rukou a protože si myslím, že má smysl o těchto

věcech mluvit bez hysterie i bez zbytečných nálepek, připravil jsem si pro

vás své subjektivní srovnání.

Možná i proto, že jsem s Petrem Pavlem kdysi sloužil v Prostějově. Ne u

stejné jednotky a nikdy pod jeho přímým velením, ale přesto si myslím, že o

něm něco vím. A možná i proto v tom vidím rozdíl, který nedokážu

přehlédnout.

Naopak Kateřinu Konečnou jsem nikdy nepotkal, což mě, na rozdíl od prvního

jmenovaného, docela mrzí. Klidně bych to vyměnil, ale takový je život.

O Petru Pavlovi, soudruh, který nikdy nezapomněl

Když se řekne jméno Petr Pavel, mnohým se dnes vybaví obraz generála, muže s

přísným pohledem, který ve svých projevech mluví o demokracii, svobodě a

hodnotách západní civilizace. Jenže pod touto pečlivě budovanou maskou se

skrývá příběh, který začal už dávno před listopadem 1989, v prostředí, které

bylo doslova prosycené ideologií rudé hvězdy a úctou ke straně jako k jediné

všemocné autoritě.

Narodil se do rodiny, kde o loajalitě k režimu nikdo nepochyboval. Jeho otec

byl důstojníkem ozbrojených složek, přesvědčeným komunistou a věrným sluhou

tehdejší moci. Pro malého Petra tak bylo od prvních kroků přirozené, že

jedinou cestou k úspěchu a uznání je pevná víra v socialismus, oddanost

Sovětskému svazu a obdiv k vůdcům, jejichž portréty visely na zdech kasáren

i školních tříd.

V tomto prostředí, kde se partajní příkazy neřešily, ale prostě plnily, a

kde každé odchýlení od oficiální linie znamenalo společenskou i profesní

smrt, vyrůstal a budoval si vztah ke světu, který byl pevně rozdělen na nás,

tedy na správné, věrné socialistickému zřízení, a na ty druhé,

imperialistické nepřátele, o nichž slyšel od mala.

Nebyl proto překvapením jeho vstup do KSČ, kterým potvrdil, že je nejen

synem oddaného soudruha, ale i sám přesvědčeným budovatelem lepších zítřků.

Tehdy už byl vychován v přesvědčení, že strana je modla, k níž je třeba

vzhlížet s oddaností hraničící s náboženskou vírou, a že budování kariéry

bez pevné opory v partajních strukturách je pouhým snem naivních hlupáků.

V roce 1989 byl důstojníkem v hodnosti kapitána, který měl za sebou nejen

stranické školení, ale i přípravu pro vojenskou rozvědku. Ta příprava nebyla

obyčejným kurzem, ale elitním školením přímo v Moskvě, pod vedením GRU. Do

takového výcviku se dostali jen ti, kteří byli nejen odborně schopní, ale

především politicky prověření a naprosto loajální. Nebyla to běžná vojenská

škola, ale místo, kde z budoucích důstojníků dělali lidi připravené sloužit

režimu bez otázek, ochotné hájit zájmy Moskvy a bojovat proti nepříteli

socialismu na všech frontách.

Vedle něj stála jeho manželka, důstojnice s vysokou hodností, která působila

v armádě jako kádrovačka a politručka. Měla na starosti ideologickou výchovu

vojáků, jejich kádrové hodnocení a zajištění toho, aby v ozbrojených

složkách nebylo místo pro nikoho, kdo by jen náznakem pochyboval o vedení

strany. Jejich manželství tak nebylo jen soukromou záležitostí, ale i

svazkem dvou ideově pevně ukotvených soudruhů, kteří táhli za jeden provaz a

byli připraveni bránit režim před jakýmkoli nepřítelem.

A pak přišel listopad 1989, kdy se svět obrátil vzhůru nohama a železná

opona padla. Ti, kteří dokázali rychle měnit barvy a rétoriku, mohli

pokračovat v kariéře i pod novou vládou, novými prapory a v nových

uniformách. Petr Pavel to zvládl mistrně, přetavil svou minulost do příběhu

o oddanosti státu, nyní už demokratickému, a postupně se vypracoval až na

post náčelníka Generálního štábu Armády České republiky.

Jenže při pohledu na jeho životní dráhu, od raného dětství přes stranické

schůze, moskevské školení špionáže až po manželku, která sloužila režimu se

stejnou oddaností a vysokou hodností, vyvstává otázka, co by se stalo, kdyby

k pádu železné opony nikdy nedošlo. Odpověď je bolestivě zřejmá. Z Petra

Pavla by pravděpodobně vyrostl jeden z pilířů represivního aparátu

komunistického státu, vysoce postavený důstojník, loajální Moskvě,

připravený s úsměvem a rozkazem na rtech bránit režim před všemi vnitřními i

vnějšími nepřáteli.

Protože tak byl vychován, k tomu byl veden, a v tom našel smysl své

existence.

O Kateřině Konečné, soudružka nového střihu

Když se řekne jméno Kateřina Konečná, nelze přehlédnout, že jde o političku,

která se nikdy netajila svou příslušností k Komunistické straně Čech a

Moravy. Pochází z rodiny, kde byli oba rodiče členy KSČ a zastávali poměrně

vysoké funkce, takže prostředí levicových idejí znala od malička.

Narodila se v roce 1981, a když se v listopadu 1989 hroutil režim, byla

malou sedmiletou holčičkou, která sotva chápala, co se kolem děje. Není tedy

spravedlivé a ani smysluplné vkládat jí do rukou odpovědnost za temné

stránky totalitní éry, cenzuru, procesy a represe, které si většina její

generace pamatuje maximálně z vyprávění.

Její příběh je jiný. Do KSČM vstoupila v době, kdy už to rozhodně nebyla

vládnoucí strana s neomezenou mocí, ale spíše okrajová politická síla, která

se snažila hledat místo v demokratickém systému. Bylo jí osmnáct let, když

se rozhodla zapojit do stranické politiky, a od té doby si budovala kariéru

krok za krokem, postupně, bez velkých skandálů, bez výrazných excesů a bez

agresivní rétoriky, kterou se vyznačovali někteří její předchůdci.

Na rozdíl od mnohých jiných komunistických funkcionářů minulosti nelze o

Kateřině Konečné říci, že by byla součástí represivního aparátu nebo

profitovala z moci strany v době, kdy ta vládla pevnou rukou. Její politická

dráha začala až hluboko v éře svobodných voleb a otevřeného parlamentu. A

ačkoliv mnohé její názory zůstávají pro část společnosti kontroverzní, nelze

jí upřít, že hájí své postoje otevřeně a bez skrývání.

Dnes, jako europoslankyně a předsedkyně KSČM, mluví o ochraně slabších, o

férovějších podmínkách pro zaměstnance, o dostupném bydlení, ale zároveň

otevřeně přiznává, že komunismus dvacátého století přinesl i chyby a křivdy,

které nehodlá omlouvat. V tom je odlišná od generace starých soudruhů,

komunismus pro ni není synonymem diktatury, ale vizí spravedlivější

společnosti, v níž stát nenechá slabší na pospas trhu a bezohledným

korporacím.

To samozřejmě neznamená, že její politické postoje jsou univerzálně

přijímané nebo že by neměly budit kritiku. Je na voličích, aby rozhodli, zda

KSČM a její předsedkyně mají místo v dnešní politice. Ale přesto bychom ji

neměli posuzovat optikou doby, kterou ona sama nikdy nezažila a na jejíž

chod jako dítě nemohla mít žádný vliv.

Srovnání, dva různé příběhy, dva různé světy

A tady je ten zásadní rozdíl, který prostě nelze přehlédnout a který

považuji za důležité pojmenovat nahlas.

Na jedné straně stojí mladá žena, která po revoluci, v době, kdy se od KSČM

všichni odvraceli a kdy se tato strana stala synonymem pro ostudu a

minulost, do ní vědomě vstoupila s nadějí, že jí dá nový směr, demokratický

obsah a že v ní bude hájit sociální témata, která prostě nikam nezmizela.

Byla ochotná nést stigma, čelit posměchu, a svůj politický život začala v

době, kdy už tato strana neměla moc zavírat lidi, zakazovat noviny nebo

posílat udavače mezi sousedy.

A proti ní stojí muž, který v době, kdy komunistický režim mučil, zavíral,

cenzuroval a drtil své odpůrce, vědomě vstoupil do strany, protože přesně

věděl, co mu to přinese. Vědomě se stal její součástí, vystoupal v armádní

hierarchii, prošel školením špionáže v Moskvě, elitním kurzem, který byl

symbolem loajality a ochoty chránit režim proti komukoliv, kdo by jen ceknul

o svobodě. Byl kovaný, přesvědčený, ideově profilovaný soudruh, který s

rudou hvězdou na helmě byl připraven bránit režim do posledního dechu.

A to, že dnes změnil rétoriku, vyměnil kabát a tváří se jako symbol svobody

a demokracie, není omluva. Protože nelze srovnávat holku, která dala vše do

toho, aby se KSČM stala běžnou demokratickou stranou, s kovaným agentem

vycvičeným v Moskvě u GRU, který z kariérismu a přesvědčení sloužil režimu,

jenž šlapal lidem po krku.

Tohle prostě není a nikdy nebude stejné.

A můžou se na mě všichni zlobit, ale tohle je pro mě ten hlavní rozdíl. A

proto mi vadí jeden a druhá ne.

Daniel Danndys Krajča