Show Email

Tělo:

Véééľmi aktuálne!

"AŽ SE ZAVŘE VODA NAD DĚTMI ČESKOSLOVENSKA"

Dívám se na fotografie z protestu na Slovensku. Lidé v ulicích, davy

mladých křičících hesla proti vládě demokraticky zvoleného premiéra

Fica. Ne, nebudu Slovákům říkat, co mají dělat, to je jejich věc. Jen

mi to připomíná něco, co už jsem viděl, ukrajinský Majdan, pokusy o

převrat v Gruzii, protesty v Rumunsku. A teď Slovensko. Všechno to má

společného jmenovatele, ale nebudu tady prstem ukazovat na viníka. Jen

nahlas říkám, přátelé, pozor, tohle čeká i nás. U nás to bude jen

trochu jiné.

Dívám se na to, co vidím já, ne na to, co vidíte vy. Každý má svůj

pohled, já vidím svůj. Někdo počítá sto tisíc lidí, jiný jen pár

tisíc. Co vidím já? Vidím placený komparz, hromadu kašpárků, co křičí

cizí slogany. Ale nejsem si tím jistý, je to jen můj pohled. Počítal

jsem vlajky v tom davu. Nějaké slovenské tam byly, to ano, ale co jsem

čekal? Více slovenských. Místo toho, ukrajinské vlajky, vlajky

Evropské unie, vlajky Spojených států. Slovenské? Dvě! Jen dvě!

A teď ti lidé. Dav. Hlavně mladí, kolem dvaceti let, to by mohli být

Slováci. Ale ti starší? Ti drží ukrajinské vlajky, mají ukrajinské

stužky. Protestují ještě Slováci o Slovensku? Nebo jsou to davy

cizinců? Protože to tak vypadá. Ukrajinci, co by měli být doma, bránit

svou zemi, muži na frontě, ženy v zázemí. A místo toho? Tady, na

náměstích. Tak to vidím já.

Kde se na to berou peníze? Kdo ty akce platí? Jak je možné, že starší

generace Slováků, ti, kteří budovali základy, mlčí? Jak to, že se

nechali odstrčit? Jak jsme dopustili, že naše děti, české i slovenské,

už nemají úctu? Že nemají vlastní myšlenky? A neříkejte mi, že vaše

děti ne. Každý říká, že jeho děti jsou jiné. Ale nejsou. Podívejte se

na ty zástupy. Všichni víme, že jsme to zvorali. Vychovali jsme je

špatně.

Jak mohou dvacetileté děti, co nezažily komunismus, poučovat nás,

kteří jsme v něm žili? Co o tom vědí? Nic! Ale mají tu drzost nám

říkat, jak to bylo. Jak jsme jim to mohli dovolit?

A ta nenávist. Jak mohou tyhle děti nenávidět Rusko? Nemusí ho

milovat, nemusí omlouvat, co se stalo na Ukrajině. Ale nenávist?

Nenávist k národu, bez kterého by tady vůbec nebyli? Bez kterého by

jejich rodiče a prarodiče nepřežili? Kam jsme je to dovedli?

A teď přijde to nejhorší. Připravte se. Pokud chcete bojovat za

svobodu, budete bojovat proti vlastním dětem. Nebo vám to ještě

nedošlo? Ti, co budou stát na druhé straně barikády, nebudou cizinci.

Budou to naše děti. Všechno jsme to dopustili.

Protože co nám tu zůstalo? Ne děti praotce Čecha. Ne Češi. Vychovali

jsme Evropany s americkým přízvukem a ukrajinskou příchutí. Zkřížené

identity, směs všech možných vlivů, jen ne té naší. A teď už nejsme

pány na svém území. Češi? Vyhyneme.

Přeháním? Vůbec ne.