Show Email

Tělo:

---přepis přílohy---

Miroslav Dolejší

ANALÝZA

17. listopadu 1989

2

© Miroslav Dolejší, Praha 1990

Vydalo: www.spiknuti-proti-cirkvi-a-lidstvu.com

3

Miroslav Dolejší

ANALÝZA

17. listopadu 1989

4

5

Obsah

Úvodní slovo editora ................................................................................................6

I. VÝCHODISKA ....................................................................................................8

1 Charta 77 .............................................................................................................9

2 Převrat 17. 11. 1989 ...........................................................................................13

3 Občanské fórum .................................................................................................15

4 Komunistická strana ...........................................................................................18

II. SJEDNOCENÍ EVROPY ..................................................................................19

1 Československo a Evropa ..................................................................................20

2 Mezinárodní souvislosti sjednocení ...................................................................23

3 Stav země ...........................................................................................................27

4 Obecné podmínky ..............................................................................................34

III. LIMITY MOŽNOSTÍ .....................................................................................36

6

Úvodní slovo editora

Od jejího napsání nás dělí dvacet let a je vcelku pochopitelné, že mnohá jména či

události nebudou již mladším lidem nic říkat; spíše je zarážející, že je tomu tak i v případě naprosté většiny příslušníků střední a starší generace, tedy přímých pamětníků.

Vysvětlení zarážejícího fenoménu spočívá v rámcové směrnici – a především v její

dlouhodobé systematické mediální realizaci – „Protokolů sionských mudrců“,

vypěstovat v generacích „gójů“ chorobnou touhu po „novinkách“ všeho druhu, tedy i

informací, přičemž každá „novinka“ vytlačuje z paměti dřívější poznatek i zkušenost.

Proto nebude od věci alespoň stručné doplňující vysvětlení.

Zveřejnění „Analýzy“ Miroslava Dolejšího, která je nesporně jedním z nejdůležitějších brilantních politických dokumentů novější doby, šokovalo jak skryté, tak i viditelné exponenty paralelních „převratů“ ve všech zemích tzv. východního bloku včetně

nic netušící veřejnosti. V dlouhodobě připravované a rozjeté mašinérii to hlasitě

zaskřípalo a dolehlo až kamsi na druhou stranu oceánu. Pamětníci mohou potvrdit a

z tehdejšího tisku i televizních relací lze spolehlivě doložit, že publikování „Analýzy“

vyvolalo u sil v pozadí i jejich dosazených satrapů z řad tzv. disentu doslova záchvaty

zběsilosti. Miroslav Dolejší, který jako skutečný politický vězeň protrpěl v režimních

kriminálech a uranových lágrech osmnáct a půl roku, kde onemocněl rakovinou kůže,

byl médii sice zcela nelogicky, ale zato propagandisticky účinně označován za agenta

StB, KGB, provokatéra, blázna atd. Přesto asi tím nejlepším důkazem strachu tajných

světových grémií New Age z odhalení skutečností za tzv. převratem 17. listopadu

1989 je skutečnost, že mu bylo nabídnuto čtvrt milionu švýcarských franků a

dlouhodobé léčení v luxusním zahraničním sanatoriu podle vlastního výběru za pouhé

veřejné prohlášení, že není autorem „Analýzy“!

„Není pro nás nic nebezpečnější, než osobní iniciativa. Když je vybavena tvořivou silou ducha, je mocnější než milion těch, mezi které jsme zaseli rozkol. Výchovu Nežidů musíme řídit tak, aby jim beznadějně klesly ruce do klína před úlohou, jež vyžaduje osobní rozhodnutí.“ (Protokoly sionských mudrců, 5,16.)

Podlou pomlouvačnou kampaň proti M. Dolejšímu tehdy na vyšší pokyn rozpoutala

klika pod osobním vedením židovského zednáře V. Havla. Je smutné, že se do ní nechali zatáhnout i někteří lidé z Konfederace politických vězňů. Tak například Z. Kessler tehdy prohlásil, že „pod Dolejším bouchne bomba“, čímž narážel na chystané zveřejnění padělaného dokumentu o údajné Dolejšího spolupráci se StB. Kessler byl jako

bratr zednářské lóže „Dobrovský“ za svou špinavou práci odměněn postem předsedy

Ústavního soudu, přestože jako bývalý podnikový právník k tomu neměl ani minimální předpoklady.

Bohužel, široká veřejnost, krátkozrace tak nadšená „pádem totality“ a vyhlídkou na

„demokracii“, se tehdy jako i dnes neřídila vlastním rozumem a nechala se chtivě unášet lákadly rychlého blahobytu, která jim nový režim tak velkoryse servíroval.

Autor v „Analýze“ zdůrazňuje „Obrodu“ (tj. Klub reformovaných komunistů z roku

1968) jako politicky nejvýznamnější složku Charty 77 a Občanského fóra. Jinde o tom

říká:

„Židé, kteří koncipovali rok 1968, byli rovněž iniciátory převzetí moci v roce

1989 – E. Goldstücker, J. Pelikán, P. Kohout, L. Vaculík, J. Hájek, A. J. Liehm,

O. Šik, Č. Císař, Z. Mlynář a další.“

7

Z prvních 217 signatářů Charty 77 bylo 78 Židů. Charta 77 vznikla z impulsu výhradně židovské zednářské lóže B’nai B’rith z Basileje. Ještě máme v dobré paměti i

proslulý Havlův výrok z prosince 1989, že „přijme presidentský úřad, pokud mu bude

stát po boku statečný Slovák Alexander Dubček…“

M. Dolejší dále zmiňuje zaměstnance Prognostického ústavu Československé akademie věd Klause, Komárka, Dlouhého, Klímovou, Ježka a další příslušníky „vyvoleného národa“, bez výjimky odpovědné za destrukci státu a vyrabování národního majetku pod záminkou zavedení demokracie, liberalizace a volného trhu! Výsledky může

vidět každý sám! Naše země vtažená do EU se stala kolonií mezinárodního Židovstva!

Je samozřejmé, že autor ve své „Analýze“, navíc původně určené pouze pro potřebu

tehdejší Konfederace politických vězňů, mohl v pasáži o mezinárodních souvislostech

„převratu 1989“ jen stručně naznačit celkový obraz skutečného pozadí a cílů sil v pozadí za „Novým světovým řádem“.

„Stínový box“ dvou poválečných supervelmocí, SSSR a USA, zdánlivý antagonismus socialismu a kapitalismu, splnil svůj účel tím, že rozdělil svět, exploatoval nezměrná území i počty obyvatel a odstranil heterogenitu z počátku 20. století. Nyní je

jako nepotřebný odvolán. Po určitém období experimentování se sovětským bolševismem se nakonec skrytá stínová vláda světa rozhodla pro „demokracii“ jako nejúčinnější dočasný prostředek k dosažení cíle, kterým je přes sjednocenou Evropu instalovat

univerzální židovskou světovládu.

Proto je pozorná četba předkládaného dokumentu jedním z nezbytných předpokladů

k pochopení nejen „událostí“ ze 17. listopadu 1989 a jejich protagonistů, ale i toho, co

mu předcházelo, a především, jaké důsledky z toho pro nás vyplynuly a které nás ještě

očekávají.

Zbývá ještě dodat, že předkládaná studie je zcela autentická a M. Dolejším autorizovaná na rozdíl od mnoha internetových i tištěných verzí, jež jsou zkomolené, neúplné nebo jsou do nich svévolně vkládána (přidána) jména rozvětvených rodin

chartistů, která v originále nejsou – nebo je naopak úplně vypuštěna zmínka, že všechny tyto rozvětvené rodiny jsou Židé. Ať už jde v takových případech pouze o nelegitimní snahu prosadit vlastní „tvořivost“, nebo o cílený záměr, vždy je výsledkem

zdiskreditování „Analýzy“ v očích čtenáře.

Jaroslav Voříšek

8

I.

VÝCHODISKA

Základní mystifikací je tvrzení, že 17. 11. 1989 došlo v Československu ke

spontánní revoluci obyvatelstva proti vládě KSČ. Tento politický převrat byl připravován přibližně od června 1988, přičemž situace k němu byly vypracovány už

od prověrek v KSČ 1969-70 a založením Charty 77. Tento závěr dokládají tato

fakta:

1. K převratům došlo ve všech komunistických státech Evropy synchronizovaně

v průběhu sedmi měsíců. Z hlediska sociologického a psychologického je vyloučeno,

aby tyto převraty byly uskutečněny spontánně, neorganizovaným obyvatelstvem, proti

téměř neomezené moci komunistických vlád těchto zemí, zajišťovaných vojensky a

bezpečnostně druhou největší mocností světa – SSSR.

2. Výsledkem všech těchto převratů je ponechání moci v rukou komunistických

stran – více nebo méně skrytě (přejmenování stran, taktické úpravy programů, atd.).

3. Disidentská hnutí ve všech těchto státech, jejichž členové převzali úlohu dekorace v podílu na moci, byla založena a řízena komunisty, kteří v minulosti odešli z řad

svých stran, byli pak formálně pronásledováni či krátce vězněni, což bylo taktické

zaměření k jejich osobní popularizaci, prováděné převážně západním rozhlasem a tiskem.

4. Politickým těžištěm účelů těchto převratů je realizace nové koncepce uspořádání

mocenských poměrů v Evropě, jejímž počátkem je sjednocení Evropy, počínající sjednocováním Německa. Politické převraty v komunistických státech Evropy byly směrovány k podpoře tohoto sjednocování Německa a byly s ním synchronizovány.

5. Forma a průběh politických převratů v Evropě byly pravděpodobně předmětem

dohody Reagan-Gorbačov, uskutečněné v červnu 1987 při Reaganově návštěvě v Moskvě. Od té doby se výrazně projevovaly organizace příprav na převraty ve všech komunistických státech Evropy (formování disidentských skupin v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku a jejich propagandistická příprava ze Západu, zintenzivnění protestních

akcí proti vládám, atd.).

6. Zřetelnou součástí těchto dohod byla ujednání o využití komunistických oligarchií k udržení pořádku a k zachování vlivu komunistického mezinárodního hnutí v mocenských strukturách po převratech. K tomu účelu vznikla kooperace mezi KGB a

CIA, jejichž společné komise převraty řídily a schvalovaly personální sestavy nových

vlád.

7. Prohlášení všech popřevratových vlád o národním porozumění nebylo aktem humanity, nýbrž politickým převratem vyvolanou potřebou rehabilitace komunistů k jejich účasti na moci. Bylo diktováno dohodami SSSR – USA (KGB – CIA). Za tím

účelem už 12 let před tím byla politicky iniciována koncepce lidských práv a prosazen

její význam, o nějž se pak dohody velmocí spolehlivě opíraly. Účast disidentů v tzv.

hnutí za lidská práva pak ospravedlňovala jejich smířlivost ke komunistům a kooperaci

na moci, která je ve skutečnosti nesrovnatelně větší, než je viditelně patrné.

8. Politický převrat v Československu ani politika vlády Václava Havla nejsou

v žádném případě autonomní záležitostí Československa, nýbrž součástí kontextuální

9

politiky SSSR – USA pro Evropu. Každý jiný předpoklad pro analýzu a výklad této

politiky byl neúspěšný.

1.

Charta 77

Z prvních 217 signatářů Charty 77 z 1. 1. 1977 bylo 156 bývalých komunistů,

mezi nimiž se nalézají jména osob, výrazně zkompromitovaných přímou nebo nepřímou účastí na teroru komunistů v padesátých letech jako ku příkladu: František Kriegl, Ladislav Lis, Ludmila Jankovcová, Gertruda Sekaninová-Čakrtová,

Jiří Hájek, Miloš Hájek, Oldřich Hromádka, Karel Šiktanc, Ludvík Vaculík,

Pavel Kohout, Jarmila Taussigová, Jaroslav Šabata, Luděk Pachman, atd.

Ze zpravodajské analytiky prověrek v KSČ v letech 1969-1970 vyplývá, že přibližně 800 funkcionářů KSČ bylo formou vyloučení z KSČ převedeno do tzv. zálohy,

tj. pro použití v takových situacích, jaká vznikla po založení Charty 77, po 17. 11.

1989 a pro další situace, které jsou projektovány jako varianty.

Z téže zpravodajské analytiky vyplývá, že přibližně 1 120 komunistů emigrovalo do

zahraničí s posláním působit v politické opozici a se zpravodajským určením. Do této

doby bylo aktivizováno pouze asi 260 těchto osob, ostatní zůstávají stále v záloze.

Část těchto osob je možné identifikovat podle privilegií, kterých se jim dostávalo od

vlád hostitelských zemí ihned po jejich příchodu do emigrace: politický asyl dostávaly

okamžitě a bez průtahů, ihned po té si přes čs. konzuláty zařídily vystěhovalecký pas a

mnozí z nich navštěvovali bez komplikací Československo, dostali zaměstnání v exponovaných institucích hostitelských států, jejich děti studovaly na prominentních universitách, atd. Všichni významní komunisté dostávali okamžitě profesury (Goldstücker, Šik, Sviták, Pelikán) na universitách a významné politické funkce. Pro spolupráci na této opoziční variantě byly získány některé starší instituce (Rada svobodného

Československa v USA, Česká akademie pro vědy a umění v USA, některé krajanské

spolky a organizace, atd.) a některé osoby z poúnorové emigrace (Tigrid aj.), zejména

pak kolem radia Hlas Ameriky, Svobodná Evropa a BBC.

Tito lidé organizovali v zahraničí malé nátlakové skupiny (lobby), které si postupně

vytvářely kontakty na mezinárodní organizace a vlády států, vypracovávaly situace pro

reagenci oficiální politiky, zakládaly nakladatelství a vydavatelství, nadace, organizovaly sběr finančních prostředků, atd. Patronaci nad těmito skupinami měly vlády, diplomatické sbory a mezinárodní organizace západních spojenců USA. Celá činnost byla

současně pod částečnou kontrolou KGB. V Československu byli KGB vybráni lidé

z vedení ÚV KSČ, kteří byli o záměrech a některých akcích informováni (od r. 1987 to

bylo 13. odd. ÚV KSČ). Od r. 1987 byl koordinací činnosti těchto skupin v zahraničí

s Chartou 77 pověřen Rudolf Hegenbart.

Finanční prostředky pro činnost Charty 77 a pro soukromou potřebu Charty 77, zejména jejich vůdců, shromažďoval v Nadaci Charty 77 ve Stockholmu zeť akademika

Arnošta Kolmanna, František Janouch. Finanční prostředky pocházely především od

židovských mecenášů z mezinárodního PEN-klubu, Rotary-klubu, Jewish Agency,

Guggenheimovy nadace v USA, B’nai B’rith, Masarykovy nadace při Masarykově

muzeu v Izraeli, židovských odborových svazů zejména v USA, Švédsku, atd. Nadace

10

Charty 77 založila 6 vlastních literárních nadací (Cena J. Seiferta, Jiřího Lederera, Fr.

Kriegla, atd.), jejich prostřednictvím udělovala ceny za literaturu vybraným členům

Charty za účelem jejich popularizace a propagace. Ze stejných zdrojů byla vyplácena

tzv. stipendia. Nadace Charty měla prostřednictvím zednářských lóží v Evropě i USA

vliv i na některé tradiční literární nadace, jejich prostřednictvím pak dosahovala udělování mezinárodních cen těm signatářům Charty 77, kteří byli predestinováni pro

budoucnost k politickým funkcím (Havel, Dienstbier, Battěk, Němcová, Palouš, Uhl,

Šabata, atd.).

V období 1980-1989 bylo prostřednictvím Nadace Charty vyplaceno cca 376 tisíc

US dolarů na činnost Charty 77 v Československu a cca 1,341 mil. US dolarů pro

osobní potřebu vedoucích členů Charty. Tato částka nezahrnuje peníze, vyplacené za

literární a jiné ceny. Na osobní konta v zahraničí byla vedoucím osobám Charty převedena souhrnná částka 6 milionů US dolarů. Tato konta (osobní) jsou spravována advokátními kancelářemi v zahraničí, které zastupují jednotlivé funkcionáře Charty 77.

V lednu 1990 obdržel Janouch jako jeden z prvních registraci od FMV a od února

1990 jsou finanční prostředky distribuovány pro Československo prostřednictvím této

kanceláře. Z nich jsou rovněž financovány a odměňovány některé činnosti OF a jeho

vedoucích funkcionářů.

Charta 77 byla od svého založení v roce 1977 koncipována jako zednářská lóže.

Funkce mluvčího je převzata ze Sionistické organizace. Aby nemohla být jako ilegální

organizace stíhána podle zákona, odesílala všechna svá prohlášení a stanoviska státním

úřadům. Ve svém prohlášení z 1. 1. 1977 konstatuje, že nechce škodit komunistickému

režimu, ale chce s ním vést konstruktivní dialog, což koresponduje s komunistickým

zaměřením vedoucích funkcionářů Charty a s dohodami, které byly o jejím vzniku a

působnosti uzavřeny. Reakce, která byla proti Chartě 77 vedena ze strany ÚV KSČ,

měla za účel na Chartu upozorňovat a popularizovat ji u protikomunisticky smýšlející

části občanské veřejnosti. Hlavní část její popularizace převzaly vysílačky Svobodná

Evropa, Hlas Ameriky a BBC.

Přibližně od r. 1974 byla v Československu konstituována nová báze KGB, která

dnes zahrnuje asi 7 až 8 tisíc občanů Československa, jež nejsou v žádných evidencích

StB, KGB, ministerstva zahraničí, atd. Jediným viditelným výrazem této báze je skupina prominentních reprezentantů Charty 77, dnes převážně zastávající nejvyšší státní

úřady.

Celou dobu své existence působila Charta 77 se souhlasem a pod kontrolou

Státní bezpečnosti a KGB. Přesto, že materiály, vydávané nepřetržitě vedoucím

VONS Petrem Uhlem (tzv. Informace o Chartě 77) byly evidentně ve smyslu

zákona protizákonné (min. podle § 112 tr. zákona: poškozování zájmů republiky

v cizině), nebylo proti vydavatelům nikdy zakročeno, jak v každém jiném případě

bez výjimky odpovídalo praxi StB. Je mimo jakoukoli pochybnost, že kdyby činnost Charty 77 nebyla žádoucí, byla by taková skupina lidí zlikvidována během

24 hodin a nikdo ve veřejnosti by se o její činnosti ani nedozvěděl, jak to bylo

zcela běžné ve všech ostatních případech lidí a skupin, likvidovaných za činnost

proti státu, nebo pouze za své osobní postoje proti režimu. Charta však bez jakéhokoli omezení vydávala knihy, prohlášení, poskytovala interview Svobodné

Evropě, Hlasu Ameriky a BBC, v posledních měsících před převratem její členo-

11

vé dokonce cestovali do zahraničí (Jiří Hájek, Dana Němcová, aj.), kde vedli politické rozhovory.

Uvnitř Charty 77, VONS a ostatních jejích odnoží, působila rozsáhlá agentura StB.

Na bázi II. a IX. správy FMV to však byla činnost víceméně kontrolní (v rámci objektové kontrarozvědky), nikoli řídící. Řízení Charty 77 bylo prováděno velmi komplikovaným způsobem, který dovoloval jeho kontrolu ze strany USA. Hlavní řídící funkci

pro Chartu 77 vykonávaly osoby z báze KGB. Hlavní kontaktní osobou byl vedoucí

13. oddělení ÚV KSČ R. Hegenbart, který současně řídil protiopatření FMV. Hegenbart byl přímo angažován na přípravu převratu od srpna 1988, na jeho provedení 17.

11. 1989 a dodnes jako kontakt působí prostřednictvím plk. StB Vostárka (býv. Náčelník kanceláře FMV Vejnara) a pplk. Krásy na řízení činnosti KC OF, zejména pak

jeho personální politiky (schvalování osob pro vládu, poslance FS, zahraniční službu,

jiné politické strany, atd.). Směr kontaktu: Ladislav Lis, Oldřich Hromádka, Zdeněk

Jičínský, Jaroslav Šabata, Petr Kučera a kancelář presidenta republiky, zejména některé poradce).

Přijímání členů (signatářů) Charty 77 skončilo dnem 17. 11. 1989, kdy počet signatářů dosáhl cca 1 900 občanů. Naprostá většina z nich podepsala Chartu ze vzdoru

proti režimu, aniž měla nejmenší tušení o charakteru a poslání této tajuplné organizace.

Chartu 77 řídilo přibližně 70 až 85 lidí, jejich jádrem bylo 42 mluvčích, kteří se

za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali. Tato skupina osob byla vytvořena

několika rodinami, navzájem spoutanými rodinnými, příbuzenskými a podobnými svazky (zájmové a finanční nevyjímaje). Jsou to především rodiny: Havlových,

Dienstbierových, Šabatových, Němcových, Paloušových, Hromádkových, Rumlových, Marvanových, Šternových, atd. Všechny tyto rozvětvené rodiny jsou komunisté nebo jejich potomci, svobodní zednáři a jejich potomci, a Židé. Nyní přibližně 180 členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel, zaujalo pozice v nejvyšších

státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu.

Tato skupina občanů Československa byla pro své dnešní poslání schválena pověřenými orgány SSSR a USA (prostřednictvím StB-KGB-CIA-Mossad). Souhlas vyslovovaly také jiné mezinárodní organizace.

Charta 77 nedosáhla během svého 13tiletého působení žádného politického vlivu,

protože to nebylo žádoucí. Příprava politických převratů v Evropě, včetně Československa, byla svěřena profesionálním organizacím, které k tomu měly k disposici všechny potřebné prostředky. Posláním Charty 77 bylo soustředění vhodných osob, které

by po převzetí moci po fingovaných převratech zajistily kontinuitu se zaměřením Světového komunistického hnutí, jehož součástí jsou i komunistické strany všeho typu a

všech taktických modifikací programů. Jejich hlavním posláním je zakrytí této dlouhodobé orientace a v důsledku toho působí k likvidaci jedné fáze bolševismu: stalinismu

– tedy období, kdy se světový bolševismus v Rusku vymkl mezinárodní kontrole.

Občasné odsuzování a věznění členů Charty 77 a jí založených odnoží mělo výchovný (kázeňský, disciplinární) a propagační význam. Věznění členové Charty 77 se

tímto způsobem učili podřizovat se kázni, jestliže to okolnosti vyžadují, a současně jim

bylo jejich uvěznění (nebo pouhé zadržení na několik hodin) podnětem k obrovské

mezinárodní propagační kampani, vedené zahraničními vysílačkami a později i diplomatickým personálem amerických spojenců. Československo se tímto způsobem seznamovalo s lidmi, o nichž by bývalo v listopadu 1989 nevědělo vůbec nic, anebo by

12

pro něj byli nepřijatelní, pokud by byla dána přednost k seznámení s nimi prostřednictvím zpráv a informací z jejich nejbližšího okolí. Organizovaná reklama a propagace

jejich osob upravila jejich obrazy v legendy a učinila z nich hrdiny, mučedníky, veliké

spisovatele, myslitele, politiky a demokracii oddané státníky. K tomu účelu byly zřízeny nejrůznější literární ceny, udělovány čestné doktoráty na západních universitách,

atp. V podstatě je tento postup metodou hollywoodské tvorby star, která se uplatňuje

od počátku 20. století – kdokoli může být populární, kdo je intenzivně po nějakou

dobu propagován všemocnou reklamou. Je to otázka účelu a nákladů, nikoli otázka

kvality člověka.

Agenturní činností StB proti Chartě 77 se zabývalo na FMV celkem asi 43 důstojníků StB. Rozsah této činnosti není vyčerpán pouze seznamem akcí proti Chartě

a VONS, ale zahrnuje také činnost oddělení StB pro boj proti sionismu, judaismu, svobodnému zednářstvu, Státnímu židovskému museu (tzv. kontrarozvědná ochrana) a židovstvu. Z těchto útvarů, které podléhaly většinou přímo KGB (mezinárodní koordinace), byly registrovány zahraniční signály (dispozice) pro činnost Charty. Současně

byla registrována kooperace s ostatními disidentskými skupinami, zejména v Polsku,

NDR, Maďarsku a SSSR.

Každý z těchto důstojníků StB řídil agenturu uvnitř Charty 77 v počtu 5 až 7 TS

(tajných spolupracovníků). Osobní charakteristiky vůdců Charty 77 (včetně VONS a

ostatních tzv. nezávislých iniciativ) jsou vesměs nepříznivé. Psychiatrické analytiky

konstatují v mnoha případech osobní rozvrácenost, v některých případech drogy (Jirous a pod.).

Když se ministr vnitra dr. Sacher dostal v únoru a v březnu do styku s některými materiály, týkajícími se činnosti Charty 77 a osobních charakteristik některých jejích vůdců, vzniklo akutní nebezpečí odhalení spojení mezi Chartou 77

a vedením komunistického státu. President Havel nechal jmenovat vládou Jana

Rumla náměstkem FMV. Po šesti týdnech jeho působení na FMV se ztratilo přes

15 tisíc OS (Osobních svazků, tj. osobních materiálů občanů, kteří byli z jakýchkoliv důvodů předmětem zájmu StB). President si současně vynutil předání některých osobních materiálů, které byly z FMV předány Chartě (Uhl, Urban).

Je nejvýš pravděpodobné, že nejdůležitější materiály, týkající se Charty a jejích prominentů, byly z FMV odstraněny ještě před 17. 11. 1989. Kupř. magnetofonové kazety

s nahrávkami jednání mluvčích Charty, jejího vedení, jednání s některými zahraničními diplomaty apod., které vedení Charty předávalo StB, zmizely (záznamy o jejich

existenci v osobních materiálech důstojníků StB byly patrně přehlédnuty). Rovněž

byly odstraněny osobní materiály vůdců Charty 77: V. Havla, I. Havla, J. Dienstbiera,

Zuzany Dienstbierové, Petra Uhla, Jar. Šabaty, A. Šabatové, L. Hejdánka, V. Bendy,

J. Gruntoráda, M. Palouše, R. Palouše, Kantůrka, E. Kantůrkové, Vl. Chramostové,

M. Kubišové, Zd. Jičínského, M. Motejla, dr. Danisze, Zd. Rychetského, P. Pitharta,

J. Urbana, P. Kučery, J. Hájka, M. Hájka, A. Marvanové, P. Šustrové, J. Rumla, R.

Slánského, W. Komárka, M. Zemana, V. Klause, atd.

Dále byly odstraněny všechny materiály z listopadu 1989 z jednání tzv. rozhodujících politických sil o převzetí moci v zemi. Rovněž byly odstraněny objektové svazky „Obroda“ (Klub reformovaných komunistů z roku 1968 – politicky nejvýznamnější

složka Charty 77 a dosud v OF). Dále zmizely objektové svazky zpravodajských agentur v zahraničí o objektech politické opozice v zahraničí – Pelikánovy „Listy“, Tigri-

13

dovo nakladatelství „Svědectví“, Škvoreckého nakladatelství v Torontu, objektové

svazky „Rada svobodného Československa“, nakladatelství A. J. Liehma, atd. Rovněž

byly odstraněny objektové svazky Schwarzenberského paláce ve Vídni.

Existuje velmi mnoho dalších důkazů o expozituře Charty a jejím spojení s konspirativní komunistickou mocí. Většina z nich však není vhodná ke zveřejnění pro rizika

s tím spojená. Rozsah ostatních by zdaleka překročil únosný rámec této zprávy.

2.

Převrat 17. 11. 1989

Zpráva Komise FS pro vyšetřování událostí 17. 11. 1989 byla prohlášena za utajenou a nebyla zveřejněna. Důsledky šetření se promítly do odsouzení několika bezvýznamných policistů k několikaměsíčním trestům. Vyšetřování bylo zaměřeno pouze na

násilnosti na Národní třídě, bylo zmanipulováno a záměrně se vyhýbalo vyšetření politického pozadí převratu. Podobný osud postihl Nezávislou vyšetřovací skupinu studentů, která vznikla jako reakce na evidentní manipulování vyšetřovací komise FS.

Důsledkem tohoto stavu věcí byly rychle a všeobecně se rozšířivší pochybnosti

o nejapné legendě sametové revoluce, jak ji dosud urputně hlásá president a vláda

Charty 77. President rovněž nedodržel svůj veřejně daný slib, že budou zveřejněny

všechny záznamy o jednání s Adamcovou vládou a následně jednání tzv. rozhodujících

politických sil (dodnes není známo, kdo je tímto pojmem označen).

S odstupem měsíců se však stalo zřejmým, že masakr na Národní třídě byl předem

připraven a že byl koncipován jako signál k zahájení převratu. Po něm byla iniciativa

okamžitě předána Chartě 77 – to dokazuje, že v přípravách existovala spolupráce (mimo mnoha dalších důkazů). Charta převzala iniciativu rozšířením sdělení sl. Dražské

o smrti studenta, která se ukázala být desinformací. Tento kritický bod spojení Charty

77 a zasvěcené části ÚV KSČ nebyl dosud objasněn a tvoří jedno z ústředních politických tajemství.

Když byly tyto pochybnosti občanů spolehlivě zaregistrovány, natočila BBC

pořad o událostech 17. 11. 1989, v němž je legenda korigována a vyúsťuje v tvrzení, že to byl nepodařený vnitrostranický převrat, který měl pouze odstranit

Jakešovo vedení, ale který se vymkl z rukou. Na základě této predikce vystoupil

jeden z předních mužů Charty Jiří Ruml s požadavkem, aby vyšetřování 17. listopadu bylo obnoveno. Nebezpečí, které v sobě takový požadavek skrývá, spočívá

v tom, že komise bude sestavena opět z lidí Charty 77, kteří budou dokazovat

tvrzení pořadu BBC, které je pokládáno za přijatelnou politickou verzi, korigující nesmyslnou báchorku o sametové revoluci.

Stejným cílem však bude zakrytí každého spojení Charty s komunisty a kontinuity

komunistické vlády – Chartě vyhovuje být považována za něco jiného, než čím ve skutečnosti je. Je nepochybné, že kdyby byla zveřejněna pravda, Havel a jeho vláda

Charty 77 by musela padnout. To je však nepřijatelné pro zahraniční sponzory, kteří

Chartu vypracovávali 13 let a nemají za ni přijatelnou náhradu, se kterou by mohli

souhlasit také Rusové. Vláda Havlovy Charty musí být tedy udržena.

Z provedené analýzy lze vybrat skutečnosti, které chronologicky seřazeny, poskytují následující sled událostí: poradce presidenta USA John Whitehead na podzim 1988

14

po své 12tidenní cestě po Východní Evropě shledal, že politická situace dovoluje

zahájení příprav k převratům. Pro Československo (Chartu 77) to znamenalo pokyn

k vystoupení ze sebe samé a její členové postupně založili řadu skupin, nazývaných

nezávislými iniciativami: SPUSA (Společnost přátel USA), HOS (Hnutí za občanskou

svobodu), DI (Demokratickou iniciativu), Obrodu (svaz bývalých komunistů z roku

1968), atd. Všechny tyto skupiny pracovaly pod vedením Charty 77. Cílem bylo vyvolání dojmu početního zvětšení opozice vůči vládě, i když to byl dojem pouze optický,

ale potřebný pro zahraniční propagandu.

Politicky nosnou byla pouze Obroda. V ÚV KSČ byla vytvořena skupina UrbánekMohorita, která byla Hegenbartem pověřena jednáním s Obrodou. Účelem byla spolupráce na kompromitaci Jakeše a jeho odchod z vlády. Hegenbart byl v této činnosti

řízen KGB. Byl natočen film z Jakešova kompromitujícího vystoupení v západočeském kraji, KGB rozmnožila jeho videokazety a v zahraničí se prodávaly za 20 DM.

Současně prováděl Hegenbart izolaci Jakeše, který nebyl zasvěcen do událostí, aby byl

v případě zahájení operace eliminován nežádoucí zásah. Hegenbart byl rovněž rozhodujícím mužem, který v červenci a srpnu 1989 řídil stanovisko ÚV a vlády k exodu

východních Němců ze západoněmeckého velvyslanectví. V rámci spolupráce Hegenbart-Obroda vycestoval také Jiří Hájek těsně před převratem do Rakouska k projednání

některých podrobností, souvisejících s datem a technikou převratu. Den 17. 11. byl

zvolen jako nejvhodnější vzhledem k tomu, že je Mezinárodním svátkem studentstva a

zaručuje tedy mezinárodní odezvu, a dále proto, že to byl poslední termín s aspirací na

mezinárodní odezvu před schůzkou Gorbačov-Bush na Maltě, kde měl být projednán

další postup velmocí při řízení sjednocování Německa, což předpokládalo také politickou změnu v Československu.

Ze zprávy, zveřejněné Nezávislou vyšetřovací skupinou studentů, je dostatečně známo, jak bylo zmanipulováno jednání Pražské vysokoškolské rady za účasti Vasila Mohority k přípravě manifestace. Ke skutečnostem, které jsou už veřejně známy o průběhu masakru na Národní třídě, lze připojit:

a) Přibližně dvě hodiny před příchodem průvodu na Národní třídu byl zastaven provoz tramvají v obou směrech. Dopravní podnik tedy musel dostat takový příkaz už asi

tři hodiny před tím. Současně byla Národní třída téměř vyklizena (liduprázdná).

b) Pohotovostní oddíly SNB byly v pohotovosti v Mikulandské ulici a v Konviktské

už 3 hodiny před příchodem průvodu na Národní třídu.

c) Asi jednu hodinu před příchodem průvodu byly uzamčeny všechny domovní dveře domů od Pernštýna až k Národnímu divadlu.

d) Zásahová četa ÚRNA (Útvar rychlého nasazení), která byla ve 3. pohotovostním

sledu (její členové byli doma u rodin, ale museli být k dispozici u telefonu), dostala

v 10.30 h. telefonický rozkaz k okamžitému návratu do útvaru (tedy 8 hodin před nasazením), tj. asi 4 hodiny před zahájením manifestace. Po příchodu k útvaru jim byla nařízena pohotovost. Když četa nastoupila v maskovaných uniformách a čepicích, byl

jim vydán rozkaz k nasazení červených baretů, které jsou součástí vycházkové uniformy. V 11.30 h. byla četa převezena autobusem do Bartolomějské ulice k soustředění. Od 13.45 probíhala jejich instruktáž třemi důstojníky StB v civilu o jejich zákroku u Národního divadla – tedy v době, kdy manifestace začínala ve vzdálenosti asi

3 km. Zásahové četě byl na zvětšeném obraze podrobně vyložen uzávěr u Národního

divadla včetně nasazení automobilu se zábranami. Byla instruována, že důstojníci StB

15

jim budou ukazovat vytypované osoby v průvodu, které jsou pak povinni vytáhnout a

zadržet.

ÚRNA je cvičena pro bleskovou akci, nikoli pro pořádkovou policejní službu. Plk.

Bečvář, který vydal rozkaz k jejich nasazení, musel vědět, jak tato složka bude reagovat. Musel rovněž vědět, že její nasazení je neadekvátní, protože podle zákona a vnitřních předpisů FMV je ÚRNA nasazována pouze při bezprostředním ohrožení životů,

při organizovaném a ozbrojeném odporu. Nic takového se na Národní třídě nedalo

očekávat. Plk. Bečvář byl do funkce dosazen právě Hegenbartem a je pravděpodobné,

že protipředpisový rozkaz k nasazení ÚRNA nevydal z vlastního rozhodnutí. Zde kdesi mohou spočívat příčiny, proč se zastřelil.

e) V odpoledních hodinách 17. 11. 1989 opustilo Prahu celé vedení Charty 77 včetně rodin. V Praze zůstali pouze Uhl, Benda, Němcová. Patrně existovalo jisté nebezpečí jejich pozatýkání v případě, že by se Hegenbartovi nepodařilo okamžitě paralyzovat akce a rozhodnutí většiny vedoucích ÚV KSČ a FMV, kteří nebyli do charakteru

operace zasvěceni. Chartisté se však všichni vrátili už v sobotu v poledne zpět do

Prahy. V té době a během neděle se Hegenbartovi podařilo definitivně odstranit nebezpečí zákroku Lidových milicí, které Jakeš mobilizoval.

Cílem operace nebylo pouze odstranění Jakeše, ale ústup komunistů do předem připravených pozic, jejichž dislokace a krytí bylo předmětem dojednávání s Obrodou od

ledna 1989. Od téže doby (po zatčení Václava Havla) byli Hegenbartem mobilizováni

herci, zpěváci aj. k podpisovým akcím za jeho propuštění. Všichni iniciátoři byli komunisté.

Ze seznamu studentů, kteří připravovali manifestaci a později se chopili organizování studentstva, vyplývá, že jde výlučně o děti prominentních rodičů. 86 %

těchto studentů mělo rodiče ve vysokých funkcích v KSČ, FMV, diplomatických

službách, v kategorii generálních ředitelů, vysokoškolských profesorů, atd. Existují důkazy o instruování těchto dětí jejich rodiči. Existují rovněž důkazy o tom,

že už od června 1989 byla vypracovávána hesla, jako „Nejsme jako oni“, „Nechceme násilí“, atd. a formy jejich uplatňování při demonstracích tak, aby nedošlo k fyzickému napadání komunistů (to byla jedna z podmínek dohody o předání moci) a záruky za ni převzali sami komunisté prostřednictvím studentů a

Občanského fóra.

3.

Občanské fórum

Koncepce OF byla dohodnuta asi půl roku před převratem a schválena Hegenbartem. Na jeho prohlášení Havlem v Realistickém divadle sváželi pověření důstojníci

StB svými soukromými vozy všechny hlavní členy Charty 77. Uvolnění divadel fingováním protestních stávek organizovala StB prostřednictvím svých agentů mezi herci a

základními organizacemi KSČ v divadlech.

Vedením OF byli pověřeni výhradně kmenoví členové Charty 77. Kvalifikovaný

zpravodajský odhad předpokládá, že pro nasazení v OF bylo uvolněno přibližně 1 100

lidí z nové báze KGB. Agentura StB byla nasazena celá (v Chartě 77), i když posléze

došlo k řadě průvalů, z nichž některé byly účelové (Danisz apod.).

16

Občanské fórum si zachovalo horizontální organizaci Charty, protože to nejlépe vyhovovalo možnostem průniků (politických, zpravodajských, finančních, kontrolních)

a potřebám infiltrace všech ostatních politických stran, klubů, organizací a spolků,

vznikajících ve vazbě na OF, tedy v podstatě na početně multiplikovanou Chartu 77.

Nejsilnější pozici v OF si udržuje Obroda, která je stále jeho rozhodující složkou.

Zajišťuje kooperaci s KSČ a koordinaci v oblasti personální politiky ve vládě, diplomatickém sboru, FS a obou národních radách, republikových vládách a ve sféře komunální (O. Černík). Všechna rozhodující místa v oblasti veřejné moci, rozhlase, televizi,

tisku, průmyslových podnicích, školství, zdravotnictví, soudech, prokuratuře, apod.,

jsou obsazována komunisty (tzv. bývalými).

Proto je výchozím bodem historie a politiky rok 1968. Je předkládán jako

prvotní počátek dnešní demokratické politiky a jeho aktéři jsou tak předurčováni

k převzetí veškeré moci. Tento politický akt, podporovaný Západem, má rehabilitovat hromadné nasazení tzv. bývalých komunistů. Jde o schéma, které je uplatňováno ve všech komunistických státech Evropy. V Československu je však nejzřetelnější vzhledem k počtu komunistů vyloučených v roce 1968 z KSČ – jejich

značný počet si nevynucuje přejmenování KSČ, ani změnu programu, protože

tato organizace má jako svoji veřejnou variantu OF.

Po 17. 11. 1989 se k zakladatelům a provozovatelům OF připojili zaměstnanci

Prognostického ústavu ČSAV, z nichž mnozí zaujali nejdůležitější funkce v národním

hospodářství. Pověření tohoto ústavu vyplývá z faktu, že zpracovával nynější hospodářskou reformu už od roku 1987, kdy si vláda objednala na impuls z Moskvy tzv.

Prognózu rozvoje národního hospodářství ČSSR. Část nákladů na její vypracování

byla refundována RVHP (stejně postupovaly ostatní komunistické vlády v Evropě).

Tato studie nebyla prognózou, nýbrž variantou současné reformy, při níž byla paralelně vypracována a v zahraničí odsouhlasena koncepce hospodářské činnosti po převratu. V rámci prací na této studii vycestovalo na stáže asi 40 pracovníků, kteří vedli

konzultace s bankami, průmyslovými koncerny a poradenskými službami v USA,

Francii, SRN, Velké Británii a Itálii. Po dokončení a odevzdání studie navrhoval ministr vnitra Kincl experty zatknout a odsoudit pro jejich styky v zahraničí, které se vymykaly rozmezí jejich studijního poslání. Hegenbart jeho úsilí zastavil a po převratu se

z ústavu do vedení státu dostali Komárek, Klaus, Dlouhý, Zeman, Klímová, aj.

V rámci dohod o kontinuitě moci komunistické oligarchie byla činnost OF od

počátku až k volbám vedena k likvidaci jakékoli potenciální opozice, která by

mohla relativně vzniknout.

OF bylo pod kontrolou komunistů stejně jako samotná KSČ a ostatní klasické politické strany – bylo však nutné zabránit vzniku jakékoli nezávislé organizace, která by

tuto hegemonii mohla dříve nebo později ohrozit. Proto bylo v období únor-duben rozbito studentské hnutí a vyřazeno z jakékoli politické konkurence a učiněno zcela pasivním. Když se před volbami ukázalo relativní nebezpečí na straně KDU, byly

jeho volební šance zlikvidovány akcí proti Bartončíkovi, v níž se osobně angažoval V. Havel nejen výroky z rozhovoru s Bartončíkem, ale zejména tím, že vzal

pod svoji osobní ochranu Jana Rumla, který útok vedl. Ihned po volbách byla

torpedována Čs. strana socialistická akcí Melantrich, v níž se rovněž osobně angažoval Havel zasláním dopisu o svobodě slova. Vzápětí na to byla roztržena Republikánská strana, v očekávání je destrukce Lidové strany. Tím OF zcela ovládlo

17

vnitropolitickou situaci a destruovalo jakoukoliv opozici. Akce byly provedeny zcela

profesionálně a vylučují, že by jejich autory mohli být diletanti z OF. Kromě toho forma jejich provedení nutně předpokládá dokonalou a disciplinovanou organizaci s federálním rozměrem. Důkazem její existence je rovněž volba Vasila Mohority místopředsedou FS naprostou většinou hlasů, když KSČ má pouze 14 % mandátů ve FS. Podobných důkazů o dokonale fungující kooperaci mezi KSČ a ostatními tzv. opozičními

organizacemi (někdy vysloveně protikomunistickými) existuje celá řada.

Přibližně od března 1990, kdy se v KC OF začal objevovat vliv mimopražských OF,

který nekorespondoval s cíli chartistů, začalo docházet k silné názorové diferenciaci,

která pokračuje a nabývá na ostrosti. OF politicky nepřežilo své volební vítězství. Příznaky se projevily už při sestavování federální vlády, která byla v základních ministerstvech sestavena Havlem už 3 týdny před volbami. Po akci Bartončík se v jejím důsledku projevil strach mnoha funkcionářů a sestavení vlády se protáhlo o 10 dní déle,

než president předpokládal.

Bude-li názorová diferenciace pokračovat, stává se nejistým, že vláda dosáhne vždy

požadované většiny hlasů pro své návrhy ve FS. Tento fakt vytváří předpoklad pro

parlamentní krizi, zejména při hlasování o zákonech (všechny tři ústavy), jejichž přijetí vyžaduje dvě třetiny hlasů. Nezvládnutí takové situace by si mohlo vynutit vypsání

nových mimořádných parlamentních voleb, v nichž by OF nezískalo už tak výraznou

většinu. Rozptýlení hlasů pro ostatní strany by vytvořilo situaci, v níž by žádná strana

nedominovala tak výrazně, aby byla schopna sestavit novou vládu, která by měla naději v takto roztříštěném FS prosadit jakýkoliv zákon či opatření. Pak by musela následovat autoritativní opatření presidenta. Ta by mohla mít reálnou naději na úspěch jenom

tehdy, jestliže by měl v té době (1-1,5 roku) ještě tolik popularity jako nyní, což je

však nepravděpodobné, a v takovém případě by následovala celospolečenská krize a

politický pat.

Podobné tendence se však projevují s různým fázovým posuvem ve všech bývalých

komunistických státech Evropy a jejich intenzita bude vzrůstat s hospodářskou a sociální devastací. Nelze vyloučit, že vytvoření podmínek pro vnitropolitický pat ve všech

státech Východní Evropy je cílem řídících velmocí, protože by vedl k silným sociálním nepokojům, možná povstáním, které by byly sjednocené Evropě na Západě

vhodnou záminkou k vojenskému obsazení v zájmu míru v Evropě a k nadiktování východoevropské konfederace, řízené západní Evropou, USA a SSSR.

Reálnost takové varianty politického a hospodářského vývoje se objevuje ve způsobech zamýšleného konstituování OF v průběhu následujících dvou let jako jediné autoritativní organizace ve státě.

Jedním z projevů této snahy je vytváření presidentské vlády. Souvislosti s ostatní

Evropou jsou naznačovány expoziturou presidentových poradců ze zahraničí, kteří ho

řídí (Schwarzenberg, Šik, oba Pelikánové, Fischl, Kohout, Povolný, atd.).

18

4.

Komunistická strana

V polovině roku 1988 bylo informováno o přípravě politického převratu v Československu 12 lidí z nejvyššího orgánu KSČ. V říjnu 1989 se tento počet zvětšil přibližně na 90 lidí, z nichž většina nebyla přímo z aparátu KSČ.

Naprostá většina členů KSČ byla převratem a ztrátou své moci překvapena a označovala postup svého vedení za zradu. Od února do dubna 1990 nastalo v řadách členů

KSČ znatelné uklidnění informovaností, kterou jim zprostředkovalo vedení až na úroveň okresních výborů.

Došlo k všeobecnému pochopení faktu, že moc 1,5 milionu členů KSČ, 250 tisíc

mužů plně vyzbrojené armády, 60 tisíc mužů FMV, 150 tisíc ozbrojených členů Lidových milicí a půl milionu občanů sympatizujících s režimem, nebyla poražena, a že

události jsou taktickou formou změn, jinak v krátké době neproveditelných.

Pokusy malých lokalizovaných skupin komunistů, které se z neznalosti chtěly postavit na odpor, i když nikoli ihned veřejný, byly na zákrok vedení strany odloženy.

Informace o připravovaném převratu StB byly rozšiřovány OF záměrně k vytvoření

atmosféry, umožňující snazší zvládnutí veřejnosti a k získání sympatií.

V prosinci 1989 byli všichni rozhodující funkcionáři KSČ, armády, LM a FMV

přesně informováni o situaci a jejím smyslu. Latentní pohotovost byla udržována pouze do března 1990, kdy byla situace stabilizována zákonem č. 15/90 z 23. 1. 1990,

který zaručoval KSČ veškerou právní ochranu, garantovanou novou vládou. Veřejnost

se proti zákonu nepostavila na odpor a situace byla zvládnuta.

Nikdo z vedoucích funkcionářů starého ani nového vedení KSČ nepomýšlel na převrat, protože předání zjevné moci a ústup do ústraní bylo direktivou moskevského vedení Světového komunistického hnutí. Stalo se zcela zřejmým, že Moskva by žádný

pokus o zpětné převzetí moci KSČ nepodpořila, naopak, postavila by se proti němu.

Ve stejném smyslu byly vydány rozkazy jednotkám sovětské armády na území Československa, k nimž byli už počátkem listopadu 1989 vysláni důstojníci Rudé armády se

zvláštním posláním.

Charta 77 v čele s Václavem Havlem dodržela s podporou zakonspirované části StB

všechny dohody o průběhu převzetí moci i o další neveřejné spolupráci s KSČ (zprostředkováno Obrodou). Za účelem mezinárodní kontroly dodržení těchto dohod se

Československo stalo od listopadu 1989 zpravodajsky a kontrarozvědně otevřenou zemí.

Dohody byly rovněž precizně dodrženy ze strany KSČ. Indiferentní a zmanipulované obyvatelstvo Československa nezpůsobilo svým vystoupením (neplánovaným a

neorganizovaným) žádné komplikace. Reakce proti setrvávání komunistů ve všech

oblastech veřejného a politického života země jsou zatím stále pod kontrolou Havlovy

vlády a aparátu bývalé moci. Rovněž byly zvládnuty reakce proti nástupu komunistů

z padesátých let.

Volby v červnu byly zmanipulovány především difuzí voličů do množství plánovitě

vytvořených indiferentních politických stran a rozptylem voličského potenciálu. Sestavením pořadníku kandidátů bylo zajištěno zvolení předem vybraných a schválených

osob. Všechny politické strany byly infiltrovány předem připravenou organizací osob,

sestavenou ve spolupráci s StB. Mezinárodní kontrola byla zajištěna expoziturou emi-

19

grantů (kupř. Škutina v ČSS, Pachman, Ströbinger v ČSL, Horák v ČSSD, atd.; stejně

tak byl obsazen Havlův štáb a vedení OF).

Komunisté si podrželi veškerou moc ve státě. Pozice jejich odpůrců, pokud v naprosto dezorientované veřejnosti existují, jsou politicky bezvýznamné a tedy zanedbatelné. Charta 77, transformovaná v OF, je jejich spojencem, který na sebe vzal pouze

úlohu krytí.

Zveřejnění symbiózy SSSR-USA, pečlivě skrývané téměř 100 let, určuje novou dimenzi politického zápasu. Bez jejího definování není pravděpodobný úspěch účasti na

něm.

II.

SJEDNOCENÍ EVROPY

Jedním z nejvýznamnějších atributů politiky Václava Havla je úsilí směřující

k podpoře sjednocovací politiky v Evropě. Muž, který nerozumí politice jednoho

malého státu, se stal vykladačem koncepcí politiky kontinentu.

Sjednocení Evropy není a nemůže být záležitostí mechanickou, protože všechny

takové pokusy v minulosti skončily nezdarem a katastrofami. Evropská krize současnosti, po dvou světových válkách a 45 let trvající rusko-americké okupaci, je v podstatě psychické povahy. Oběma světovým válkám se patrně nebylo možné vyhnout,

avšak státnická vedení mohla zabránit tomu, aby cíle válek utonuly v paroxysmu mas a

v manipulaci neevropských manažerů. Politická demokracie se 72 let ukazovala v Evropě neschopná vládnout svými politickými problémy a státními úkoly. Proto by už

nyní neměla být demokracie posuzována aprioristicky nebo ideově, není-li opodstatněna schopností evropských vůdců. Je nejvýš pravděpodobné, že za několik desetiletí

se bude v Evropě vládnout podle zásad naprosto se lišících od parlamentní demokracie

a tento fakt by neměl být už nyní pouštěn ze zřetele a ignorován (přirozeně, že alternativou není myšlena diktatura v žádné podobě).

Z geopolitického hlediska bude mít základní vliv na utváření Evropy vyplynutí Ruska z rámce Evropy a jeho participace s USA na ovlivňování poměrů na kontinentě.

Z tohoto hlediska jsou Havlovy výroky o míru a morálce nekonsekventní.

Dvoutisícileté dědictví Evropy je nyní ohrožováno z jedné strany vášněmi davů manipulovaných neevropskými zájmy, a na druhé straně lidskou leností, spotřebitelskou

mentalitou a zbabělostí, vyhýbající se vypětí sil a obětem k dokonání díla svrchované,

nezávislé Evropy. Československá účast na koncipování evropského sjednocování by

si měla být vědoma mimo jiné také toho, že každé neúměrné oslabení vojenské síly

Evropy poskytne mimořádnou prémii politice násilí. Evropa nesmí zůstat bezmocná

proti nebezpečí zvenčí, cílem politiky světového míru nemůže být pouhé konsolidování státního systému mírovými smlouvami nebo jakoukoli vojenskou kontrolou, prováděnou neevropskými velmocemi. Je nutné nahradit statický mírový program dynamickým. Revize stávající koncepce prostého pacifického pojetí míru je proveditelná

pouze za předpokladu reálné politické organizace Evropy. Otázka bezpečnosti souvisí

bezprostředně s vládním problémem Evropy, a je to problém aktuální. Účast Československa na jeho řešení je mimo jiné také otázkou vlastní odvahy k přiznání se ke znalosti vlastních politických dějin, 72 let soustavně zkreslovaných legendami.

20

1.

Československo a Evropa

Před vypuknutím 1. světové války dlužily Spojené státy Evropě 50 milionů dolarů.

Když v roce 1918 válka skončila, dlužila Evropa Spojeným státům 10,5 miliardy dolarů v tehdejší hodnotě. Americký průnik na evropský kontinent byl současně počátkem snah o sjednocení a pacifikaci Evropy.

Cílem 1. světové války bylo rozbití velkých mocenských států a zničení jejich vlivu

v Evropě: Rakousko-Uherska, Německa, Ruska a Turecka. V těchto státech vládli dědiční monarchové, kteří byli současně hlavními oporami náboženských idejí a církví.

Jejich likvidace byla základní podmínkou k nástupu amerického mezinárodního kapitálu a jeho politické projekce: internacionalizace, bolševizace a odstranění velmocenského postavení Evropy (v zámoří kolonie) ve světě a její podřízení kosmopolitním neevropským cílům.

K tomu účelu byla programově aplikována idea ateismu a idea národnostní. Současně tak byla prakticky likvidována hospodářská a politická moc aristokracie (většinou

křesťanské) a církví.

V dějinách Evropy po pádu Říma až do doby osvícenecké a francouzské revoluce

převládala idea náboženská, která měla ohromnou moc a vliv na osudy Evropy. Po

francouzské revoluci však vznikla národnostní idea, vzbuzená touto revolucí, která

měla rozbít mocné státní útvary, rozkouskovat Evropu, zničit moc šlechty a církví.

Před francouzskou revolucí národnostní idea neexistovala, národy jí nepřikládaly žádný význam. O osudu národů rozhodovaly panovnické sňatky, dědické nároky dynastií,

nebo válečná vítězství či porážky. Napoleon Bonaparte nakládal zcela libovolně s územím jednotlivých národů a vyvolal v Evropě národnostní myšlenky. Evropské náboženské myšlení bylo rozvráceno ideami přirozených lidských práv, svobody, lidské a

občanské rovnosti, a národnostní idea se tak stala jedním z dalších prostředků postupné pacifikace Evropy.

Filosofický základ poskytl národnostní ideji v Německu Herder a od té chvíle se jí

dostávalo všeobecné propagace, jejímž následkem bylo rychlé pronikání této ideje do

všech evropských zemí bez ohledu na jejich historické hranice, zájmy dynastií, plány

státníků, diplomatů a církví. Svým posláním to byla idea revoluční od samého počátku

– likvidace stávajícího politického a mocenského stavu. V propagačním tvaru usilovala tato idea o přetvoření Evropy na takových základech, aby se každému národu,

i nepočetnému, dostalo samostatnosti. Souběžně s národnostní ideou byla zcela účelově a programově použita idea liberalismu, po níž pak následovaly ideály demokracie

a socialismu. Všechny směřovaly k destrukci evropského myšlení.

Význam, který národnostní ideji připisoval americký president Wilson, vyjádřil na

konci své řeči z 8. ledna 1918, když řekl:

„Je to zásada spravedlnosti pro všechny národy a kmeny a jejich právo žít vespolek

ve stejných podmínkách svobody a bezpečnosti, ať jsou silné nebo slabé.“ Na základě

mírové smlouvy (1919 a 1920) vznikla ČSR, bylo osamostatněno Polsko, utvořeno

království S.H.S. (dnešní Jugoslávie), k Dánsku byla připojena severní polovina Šlesvicka, Francii vráceno Alsasko-Lotrinsko, k Rumunsku připojena Bessarábie, Sedmihradsko a část Banátu, k Itálii přivtěleny Tyroly, Terst, atd. Předtím byly utvořeny

jako samostatné státy Finsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva. Toto přerozdělení bylo

21

v Evropě uskutečněno s odvoláním na národnostní ideu, avšak důvodem k němu byly

mocenské zájmy a záměry s Evropou, zejména ze strany USA. Vzdor tomu prohlásil

Wilson 11. února 1918 v americkém kongresu: „Národy a země nesmějí již být dále

předávány z nadvlády do nadvlády jako nějaké zboží nebo kostky ve hře. Určité vymezené požadavky národnostní musí být v mezích možností uspokojeny, aby nebyl

pokoj Evropy a celého světa rušen.“

Když se záhy ukázalo, že toto rozdělení Evropy bylo předehrou k bolševickým

revolucím, které měly Evropu znovu sjednotit v bolševickou internacionální mocnost

pod vládou komunistického Ruska, vystoupila propaganda národnostní ideje s výkladem, že principy svobody a sebeurčení národů nelze plně uskutečnit do všech důsledků, jednak vzhledem k promíšenosti národů, zvětšující se směrem na Východ,

a jednak vzhledem k nutnosti respektování zeměpisných a hospodářských podmínek.

Jejich nerespektování by znamenalo učinit nové národní státy neschopnými života,

čímž se zdůrazňovala nutnost podřízení jedněch národů druhým, tedy rehabilitace

stavu, který v Evropě existoval už před jejím rozdrobením. Všechny státy v Evropě

měly tedy dále a znovu národnostní menšiny, často početně i jinak významné, zejména

když tyto minority měly za sebou velký a mocný stát národa, k němuž příslušely. Národnostní idea se přetvořila z vnitřní závislosti států v otázku mezinárodní a tak byla

manipulace soustředěna do pravomoci mezinárodních společností (Společnost národů,

od roku 1945 OSN) a stala se prostředkem mezinárodní politické manipulace. Problémy, které byly dříve přehledné v rámci velkých států, staly se nepřehlednými v rámci

nenárodnostních, cizích, mezinárodních institucí.

Československý stát bez jakéhokoli raison d'étre byl experimentem uměle vytvořeného státu na přání Velké Čtyřky. Nebyl založen ani na principu sebeurčení, ani na

principu národnostním (žilo v něm 46,81 % Čechů a Slováků, ostatní obyvatelstvo bylo jiných národností). Byl vytvořen jako klín, zabraňující styku Německa s Rakouskem, což bylo symbolicky vyjádřeno státní vlajkou. Československo nebylo zbudováno pro vojenskou nebo politickou sílu, nýbrž k docílení hospodářského úspěchu, a proto dostalo hlavní přírodní zdroje a průmyslové bohatství starého Rakouska a bohatý díl

přírodních zdrojů Uher, a proto, hýčkáno Francií, Spojenými státy a Anglií jako instrument jejich politického vlivu v Evropě, se velice záhy stalo nejvíce prosperující zemí

střední Evropy. Bylo s to odvrátit balkanizaci střední Evropy a zájem velmocí se k němu upínal vzhledem k tomu, co se od něho očekávalo v budoucnu: Československo

mělo největší možnosti a hrozilo mu největší nebezpečí. Obchodně a průmyslově vyvinuté obyvatelstvo mělo rozšířit po východní Evropě síť obchodních tepen, které by

daly život vyčerpaným národům, politikou těsné spolupráce mělo ulehčit utrpení sousedů a stát se vůdcem v rozvoji střední Evropy. Tyto záměry byly v současné době

pouze modifikovány, jejich podstata se však nezměnila. T. G. Masaryk byl s tímto posláním ČSR srozuměn a není zajisté náhodou, že V. Havel byl v Izraeli prohlášen Masarykovým pokračovatelem.

Poměr Čechů a Slováků byl v roce 1918 pro velmoci zcela zanedbatelný a nezajímavý. Jejich hlavní myšlenkou, jež vedla k rozhodnutí mírové konference při zřizování ČSR, bylo zřídit vysoce vyvinutý soběstačný průmyslový stát bez ohledu na zásadu národnostní. Naopak při zřizování Rakouska a Uher se nehledělo k hospodářským potřebám, ale k tomu, aby byli soukmenovci pod jednou střechou, rozdíl byl

v tom, že v případě ČSR šlo o přátele vítězů, v druhém případě o jejich nepřátele.

22

Mír St. Germainský, Wilsonových 14 bodů a Versailleský kongres daly vzniknout

novým státním útvarům, nemajícím regulující princip tradice, špatně odolávajících

bolševické propagandě a s nepatrnou nebo žádnou dějinnou závažností. Československo nemělo nikdy velkou, mocnou šlechtu ani vlastní vlivnou buržoazii, a proto celé

jeho politické dějiny jsou poznamenány plebejstvím jeho politiků i obyvatelstva. Politický vliv klasických velmocí v Evropě byl však anulován a bylo započato s prováděním koncepcí na sjednocování Evropy, které z ní mělo učinit podřízený kontinent

(Vanderlipův návrh na banku Spojených států evropských, Panevropa R. CoudenhoveKalergiho, Briandův návrh evropské konfederace, atd.). Evropa měla být dále zbavena

kolonií, což bylo zapotřebí k rozpoutání okupačního úsilí v Asii, Africe a Latinské

Americe ze strany kosmopolitní finanční moci. Hitlerova vzpoura nacistickým Německem tyto záměry pozdržela a současně usnadnila jejich řešení po porážce Německa,

kdy následovalo nové přerozdělení světových mocenských pozic a v Evropě pak 45 let

okupace, po jejímž ukončení se nyní opět přistupuje k nové formě podřízenosti

Evropy.

Autoři sjednocovacích koncepcí pro Evropu, Rusové a Američané, usilují o mechanické sjednocení už přes 70 let a usilují o ně ve svém velmocenském zájmu. Ukazuje

se však naprosto nesporně, že ryze politické řešení problému reorganizace Evropy pod

zorným úhlem politické účelnosti, je nemožné. Každý pokus vybudovat nový kontinentální či dokonce světový, mezinárodní řád se zřetelem jen na cíle a zájmy světových velmocí nemůže skončit jinak než chaosem. Imanentní slabinou všech spolků

států bylo a bude nedostatek úzkého právního a mravního spojení mezi organizací

spolkové moci a jednotlivými lidmi, nazývanými zjednodušeně lidem. Přes všechnu

obrovskou finanční a vojenskou moc sjednocovatelů Evropy jsou možnosti všech tvůrců velkých, integrovaných politických systémů, velmi omezené. I kdyby se formálně

podařilo postavit ve smyslu logické a právní architektury ladnou budovu právního

sjednocení evropských národů, nepanoval by v ní onen duch podřízení a sebeobětování, onen sociálně charismatický prvek, bez něhož i stát sám se stává neoduševněným

a mechanickým leviatanem. Právní a mocenská technika nemůže tento problém rozřešit. Ani na začátku 21. století by vláda Sjednocené Evropy neměla komu panovat,

protože by neměla své vlastní poddané.

Tradiční evropské státy (Francie, Německo, Itálie, Rakousko apod.) jsou si tohoto

problému vědomy. Není si toho vědoma reprezentace Československa. Nasazení internacionálních poradců presidenta, izolace jeho kabinetu na Hradě, konstrukce osobní

moci a autoritářské výkonné organizace pod Hradem, vzbuzují přirozenou nedůvěru

Evropy, z níž plynou nebezpečí vážných rizik pro stát. Václav Havel se stává pro Evropu nepřijatelným tím, že na sebe vzal úlohu mluvčího cizích, neevropských sjednocovacích koncepcí.

Naprostá většina Evropanů pociťuje potřebu oprostit úsilí o duchovní a kulturní

solidaritu lidstva podivností pacifismu, internacionalismu a kosmopolitismu, které Evropu vnitřně ničí a kazí a jejichž hlasatelem se stal V. Havel. Duchovní jednota Evropy

stojí nad, ale i mimo politické boje a nad i mimo fakt, že existují války. Klást požadavek, že se Evropané musí vzdát svého bojovného ducha, že se musí podřídit pacifickému míru v zájmu světa, aby bylo dosaženo duchovní a kulturní beztvarosti, může

být pouze axiomatem nesmyslné logiky, odporující smyslu evropských dějin. Ještě

osudnějším axiomatem je vnucovaná domněnka, že je nutné vzdát se silného a vy-

23

hraněného svérázu národů a nahradit jej bezbarvou, stereotypní duchovní jednotou

Evropy nebo zdánlivou jednotou politickou, vojenskou a hospodářskou, jak o to usiloval bolševický internacionalismus a americký kosmopolitismus posledních 45 let.

Naopak: jen Evropa sestávající ze silných, svérázných a sebevědomých národních jednotek s jasně vyhraněným charakterem může prospět vytvoření vysoké společné duchovnosti, která, stejně jako nebyla zničena posledními dvěma světovými válkami a

téměř půlstoletou okupací, nebude zničena ani jinými válkami a okupacemi, kterým

snad bude ještě Evropa v budoucnosti podrobena.

Ve své dlouhé minulosti mohla Evropa, beze sporu právě svým mnohotvárným složením, tak dlouho udržet světovládu, přičemž hegemonie přecházela ponenáhlu z jednoho národa na druhý tím, že každý národ podle jakési imanentní posloupnosti přebíral vedení, dala tato mnohotvárnost evropskému duchu veliký přínos myšlenek, tradic,

novou duchovní sílu. Mocná síla Evropy tkví v tom, že měla vždycky národy vyznačující se větší zkušeností, větší zralostí a vedle toho mladší a vitálnější národy. Posloupnost těchto národů v přebírání vedoucího mocenského postavení stála Evropu mnoho

krve, ale právě tou sílila velká evropská civilizace.

Není důvodu předpokládat, že budoucnost se bude příliš lišit od minulosti, nesměřuje-li Evropa ke své zkáze. Neuvědomí-li si president a vláda Československa tyto

skutečnosti včas, riskuje, že imanentní vývoj Evropy Československo smete.

2.

Mezinárodní souvislosti sjednocení

Antagonismus socialismu a kapitalismu, SSSR a USA, splnil svůj účel tím, že rozdělil svět, exploatoval nezměrná území a počty obyvatel a odstranil heterogeni