Show Email

Tělo:

00:00.000 --> 00:03.280] čo sa týka spoločného postupu v Ukrajine?

[00:03.280 --> 00:06.340] No vtipné je to teraz,

[00:06.340 --> 00:08.840] keď Fico vyhral voľby.

[00:08.840 --> 00:11.960] Menej vtipné by to bývalo,

[00:11.960 --> 00:14.760] keby bol vyhral voľby

[00:14.760 --> 00:17.240] progresivej Šimečka.

[00:17.240 --> 00:20.960] Samozrejme, že by sa hralo o to,

[00:20.960 --> 00:24.040] že možno, že bude len jedna vláda v Prahe.

[00:24.040 --> 00:27.200] A to Pijalova.

[00:27.200 --> 00:33.200] Fiala je v tomto spore absolútne neobjektívny,

[00:33.200 --> 00:36.200] lebo ja som si pozeral ukrajinské servere,

[00:36.200 --> 00:39.200] kde Vitalí Kličko,

[00:39.200 --> 00:42.200] to je a mér, jak ho nehovoria,

[00:42.200 --> 00:45.200] alebo starosta Kieva, povedal,

[00:45.200 --> 00:49.200] že hadam tých privatizačných aktivít

[00:49.200 --> 00:52.200] brata českého premiéra Fialu

[00:52.200 --> 00:54.200] v Kieve by stačilo,

[00:54.200 --> 00:59.200] alebo že okrem množstva budov a nehnuteľností,

[00:59.200 --> 01:01.200] ktoré vlastní v Kieve,

[01:01.200 --> 01:05.200] ešte vlastní aj množstvo nehnuteľností vo Voľini,

[01:05.200 --> 01:08.200] kde kedysi bol veľká menšina

[01:08.200 --> 01:11.200] rúských voľinských Čechov.

[01:11.200 --> 01:14.200] Takže máme odpoveď, prečo je pán Fiala taký proukrajinský.

[01:14.200 --> 01:16.200] No samozrejme.

[01:16.200 --> 01:19.200] Keď vyhrajú Rusy,

[01:19.200 --> 01:22.200] tak to bude problém s tým investovanými peniazmi

[01:22.200 --> 01:25.200] do tých nehnuteľností na Ukrajine

[01:25.200 --> 01:28.200] mať predovšetkým rodiná Fialo.

---obsah PDF---

Reakce Ruska na eskalaci války na Ukrajině ze strany USA (povolení Bidena k útočení

americkými raketami v hloubi ruského území) a možnost konečného (mírového ?) řešení.

Ve veřejném komunikačním prostoru se ze všech stran objevila celá řada komentářů

směřujících především k odhalení dalšího postupu Ruska, potažmo Vladimíra Putina. Skoro všichni

předpokládají, že jeho odpověď na napadení americkými a britskými raketami v hloubi vlastního

území bude rychlá a jednoznačná, jinak by mohlo utrpět renomé země. Zatím jsme zaznamenali

spíš testovací a demonstrativní použití Orešnika. Postup USA vnímám jako rezehrání další šachové

partie, na kterou bylo Rusko připraveno. Hra nebude ukončena hned následným ani několika

dalšími ruskými tahy. Svými dalšími kroky bude Rusko vytvářet další předpoklady k výslednému

řešení probíhajícího konfliktu a posilovat úvahy o adekvátnosti zvažovaného řešení. Stávající

komentáře hodnotím jako snahu o predikci v rámci dostatečně nerozvinuté umělé inteligence,

která ještě není připravena všechny informace, podněty a východiska hodnotit komplexně jako

člověk vybavený nejširšími vnitřními, duchovními i emočními kvalitami. Zde na straně vedení

Ruska vnímám pocit ohromné odpovědnosti i do budoucna nejen za další existenci a rozvoj Ruska,

ale i celé Země a její exploataci lidmi, současně s přihlédnutím i ke způsobu organizace života

člověka v rámci odlišných společensko ekonomických systémů a podmínek.

Putin si jistě uvědomuje, že jeho země a vlastně celý svět se ocitly v historicky výjimečném

bodu zlomu, jehož jednou z možností překonání je i totální potlačení globální negativní role

imperiálního kapitalismu, který je ze své podstaty historicky určen k zániku. Kladu si otázku:

"Nastala právě teď ta správná chvíle poslat USA spolu s Velkou Británii a dalšími západními

mocnostmi do pekel?

Nyní se ke komentářům častěji dostávají úvahy týkající se možného skončení vojenské části

konfliktu na Ukrajině. Není sporu, že Rusko ještě zdaleka nedosáhlo svých proklamovaných cílů.

Zatím vnímám, že vedle těch cílů, které na samém počátku SVO Rusko otevřeně deklarovalo,

týkajících se následného vnitropolitického života Ukrajiny, ještě důležitější roli bude hrát globálně

bezpečnostní a vojenský cíl Ruska. O tom se vlastně dosud nehovořilo. Před krátkým časem jsem

zaznamenal další do té doby pro mě neznámé informace týkající se invaze vojsk Varšavské smlouvy

do naší republiky v roce 1968. Celý rok 1968 i část roku následujícího jsem prožil v zeleném, kdy

jsem dokonce přišel do přímého kontaktu s ruskou jednotkou, která se domáhala vstupu do kasáren,

které jsem v té době jako velitel strážní služby hlídal. Tuto dobu stejně jako řadu následujích let

jsem žil v přesvědčení, že invaze byla v prvé řadě politickým krokem směřujícím k udržení

"jednoty" socialistického tábora.

Pro lepší pochopení toho, co se nyní děje na Ukrajině a možného dalšího scénáře, nabízím

detailnější pohled na to, co u nás předcházelo roku 1968. Ne nadarmo se říká, že se historie

opakuje. Byla to doba, kdy jsme sami ve věku maturantů jen okrajově zaznamenali příběh

semínkového (ječmínkového) generála Šejny, kterého vlastní kriminální aktivity přiměly až k

emigraci, dezerci, zběhnutí a vstupu do služeb CIA. To nastartovalo vnitropolitický tlak na

Novotného. Ihned poté, co Novotný, alias “Krásný Tony”, skončil nejen jako prezident, ale i

jako generální tajemník ÚV KSČ a novým generálním tajemníkem byl jmenován Alexander

Dubček, začaly v ČSLA čistky. Z vedoucích funkcí velitelů divizí a oblastních okruhů byli

1

odvoláni lidé spojení s původním mocenským křídlem prezidenta Novotného a to dokonce bez

konzultace s Moskvou.

Sovětská vojenská rozvědka o situaci u nás podala do Moskvy 11. května 1968 zprávu,

že po svržení Antonína Novotného dochází u nás ke znepokojívým změnám na úrovni armády.

Spolu s útěkem generála Šejny do USA to vyhodnotila jako infiltraci československé armády

americkým nepřítelem zevnitř. Dubčekova vláda na to nereagovala a oči veřejnosti byly upřeny

k demokratizačním procesům, jako byla svoboda slova, otevření hranic pro výjezd na západ,

československá rádia stále častěji začala pouštět americkou a západní hudbu.

Další znepokojení v Moskvě vyvolala informace z 14. června 1968, kdy ruská vojenská

rozvědka do centra hlásila, že skupiny ženistů ČSLA začaly na Šumavě na vybraných úsecích a

lesních mýtinách odstraňovat protitankové bariéry a protipěchotní zátarasy z ostnatého drátu a

ocelových křížů. Ministerstvo obrany ČSSR na to reagovalo o týden později sdělením, že na

vybraných úsecích dochází k údržbě a modernizaci zátarasů, při které jsou staré odstraňovány a

instalovány nové. Jenže za měsíc se na hranici žádné nové zátarasy neobjevily, mýtiny zůstaly

odkryty pro vstup tanků a pěchoty nepřítele, jak 20. července 1968 do Moskvy hlásila vojenská

rozvědka s tím, že "hrozí riziko vtrhnutí vojsk NATO skrze otevřené úseky železné opony na

Šumavě."

Na druhé straně hranic v NSR v té době současně probíhaly nebezpečné přesuny americké

armády, kde se formovala vojska NATO. Ruský generálmajor ve výslužbě Vladimir Bělous,

spolupracovník Střediska mezinárodní bezpečnosti Ruské akademie věd (RAV) v té souvislosti

uvedl, že USA v letech 1960-1970 shromáždily v Evropě silnou skupinu taktických jaderných

zbraní, které měly asi 7000 bojových hlavic. Jenom armáda Německa (Bundeswehr) čítala okolo

500 tisíc lidí. Od samého počátku byl Bundeswehr plně integrován do vojenské struktury

NATO a podřízen velení aliance.

V SSSR byl Bundeswehr nazýván „armádou pomsty“, protože se na jeho vytvoření

aktivně podíleli bývalí Hitlerovi generálové. Například v roce 1957 v něm sloužilo více než 10 tisíc

důstojníků, 44 generálů a admirálů, kteří bojovali v nacistických jednotkách. V červenci 1968

byly evropské síly NATO uvedeny do stavu bojové pohotovosti. Zvláštní obrněné jednotky

americké armády se přesunuly na hranice Československa v Bavorsku. Na výcvikovém

polygonu Grafenwöhr v NSR stály tanky NATO v kolonách připravené k okamžitému zásahu.

Stovky tanků byly vidět z československé strany pouhým okem. V noci z 20. na 21. srpna

dal generál Parker z velitelství NATO rozkaz k zavěšení atomových bomb do letadel. Velitelé

leteckých jednotek dostali rozkazy v zapečetěných obálkách, které měli otevřít na speciální

signál. Obsahovaly cíle pro bombardování v socialistických státech.

Generálporučík sovětské armády ve výslužbě Alfred Gaponěnko, v těch letech velitel

pluku, vzpomínal, že byl pověřen udeřit svým plukem z boku na vojska NATO, která se pod

rouškou cvičení „Černý lev“ soustředila na německém území a byla připravena k invazi do

Československa. Byly stanoveny hranice rozvinutí pluku, který měl operovat v sestavě 120.

motostřelecké divize jako rezervní pojistka vrchního velitele Sovětského svazu. Do oblasti

možných bojových operací měly být západní jednotky přesunuty přes území Polska. V hlavním

štábu NATO byla zřízena speciální skupina, která zahrnovala operační komanda. Jejich úkolem

byl „československý problém“. Čelo úderných vojsk americké armády se formovalo v Bavorsku

2

na německé straně Šumavy. Od července 1968 začal v Regensburgu (Řeznu) působit „štáb úderné

skupiny“, do něhož bylo přiděleno více než 300 důstojníků výzvědných služeb NATO a

politických poradců. Hlavní ústředí NATO dostávalo třikrát denně zprávy o situaci v

Československu. Jak bylo později upřesněno, pohybovalo se tou dobou v Československu

více než 200 specialistů z armády NATO a více než 300 lidí ze špionážních center. CIA a

Pentagon věřily, že tolik „specialistů“ bude schopno zabezpečit řízenou činnost pro 75 000

„povstalců“.

Podle amerického ministerstva zahraničí se v létě 1968 v Československu pohybovalo

asi 1500 amerických občanů. Ke dni 21. srpna 1968 se jejich počet zvýšil na 3000. Podle

amerického tisku šlo většinou o agenty CIA. Pouze v první polovině roku 1968 překročilo

československé hranice více než 368 tisíc turistů z Německa. Tak masivní příliv „milovníků

cestování“ ze sousední země neměl obdoby. V Západním Německu a Rakousku byly zřízeny

střediska pro přípravu výbušnin, pro činnost ilegálních rozhlasových stanic, cvičili se tam

špióni a sabotéři, shromažďovaly zbraně a střelivo. A již 22. srpna velitel 2. západoněmeckého

armádního sboru generálporučík Thilo nařídil vytvoření zvláštního velitelství pro koordinaci

„psychologické války“ proti Československu podle pokynů generálního inspektora

Bundeswehru. Jeho oficiálním úkolem bylo „udržovat technickou komunikaci“ s Československem.

Ve skutečnosti šlo o centrum „informační války“. Činnost velitelství vedl plukovník I. Trench,

přední západoněmecký odborník na „psychologickou” diverzi. Zkušenosti s ideologickými akcemi

získal během kontrarevolučního povstání v Maďarsku. Téměř všem členům štábu se pod krytím

„novinářů“ podařilo navštívit Československo, aby si ověřili nadcházející „psychologické operace“.

Vnitrostranický puč a odstraňování protitankových a protipěchotních zátarasů na Šumavě v Železné

oponě vyvolalo v Moskvě kritickou reakci.

Takový byl předobraz událostí z doby před 21. srpnem 1968. Na jedné straně

vnitrostranický puč komunistických aparátčíků uvnitř ÚV KSČ, kteří svrhli prezidenta republiky

skrze generála Šejnu, který se přátelil se synem Novotného. Emigrace gen. Šejny pučistům

uvnitř KSČ posloužila jako nástroj na vydírání a odstranění Antonína Novotného. Bez generála

Šejny by žádné Pražské jaro 1968 nebylo. Poté, co byl Novotný odstraněn z pozice vrchního

velitele a prezidenta, mohly začít čistky v ČSLA a rozebírání železné opony na Šumavě.

Důsledky Pražského jara roku 1968 se projevily i v roce 1989. Výše jsem naznačil jejich

dopady na vnitrostátní politiku. Je ale zřejmé, že nyní z geopolitického hlediska nejvíce rezonují

především důsledky vojenské. Ideje o socialismu s lidskou tváří byly vábničkou pro občany

Československa, kteří by v demokratických volbách pro návrat do kapitalismu v roce 1968

nehlasovali. Právě proto docházelo k puči uvnitř ÚV KSČ, protože v rámci Národní fronty a u

voleb by pro cestu ke kapitalismu lid vládě mandát v roce 1968 nedal. Proces, který přineslo

Pražské jaro, vycházel z komunistického puče uvnitř KSČ, který byl odstartován divokým

svržením prezidenta Antonína Novotného. Šlo o majdanizační proces, ale ne z ulice, nýbrž zevnitř

politbyra ÚV.

Události kolem roku 1968 ukázaly, že vojska Bundeswehru a americké armády by se

následně přes východní Slovensko dostala až na hranice Sovětského svazu.

A jaká je situace dnes? Česká brigáda AČR z Žatce je pod velením německého

Bundeswehru v rámci NATO na čáře doteku v Pobaltí, na hranici s Ruskou federací. Takže,

3

všechno je teď tak, jak bylo plánováno už před rokem 1968. Způsobit státní převraty v

socialistických zemích, připojit je k NATO a použít jejich země jako nástupní platformy pro

armády NATO k hranicím Ruska. Proto již v roce 1968 probíhaly procesy, které se dále

rozvinuly i po roce 1989. Václav Havel v prosinci 1989 prohlašoval, že není nepřítelem

socialismu. Také občanům v ulicích sliboval zachování socialismu jako Alexander Dubček v roce

1968. Jenže rok 1989 byl součástí státního převratu, o který se nejdřív pokusilo Pražské jaro

1968. V obou případech převrat spustili aparátčíci, nikoliv občané. V jejich čele byly figury,

které navenek horovaly pro socialismus, ale které byly pouze loutkami v rukou těch, kteří stáli v

pozadí. Z našeho vnitropolitického pohledu v obou případech šlo o přechod Československa z

Varšavského bloku do NATO a v obou případech byl hlavním cílem přístup NATO k hranicím

SSSR, resp. Ruské federace. V současné době americká armáda pochoduje v Estonsku k

ruským hranicím. Zatím prý jen na cvičení. U nás se na oplátku před víc jak třemi roky usídlily

(Jince) jednotky národní gardy (jinak také součást armády USA) z Nebrasky a Texasu, o nichž

vůbec nic nevíme. ani právní důvod jejich pobytu u nás.

Pro náš další vývoj po roce 1968 měla určující vliv reakce Sovětského svazu na zmíněné

přesuny jednotek NATO a Bundeswheru k našim hranicím, které v té době Rusko považovalo za

nedostatečně chráněné. To jej vedlo k posílení vlastní vojenské přítomnosti na našem území

zaměřené proti možné intervenci ze Západu.

Zkušenosti z roku 1968 ukazují na to, že přístup Sovětského svazu (Ruska) k jeho

politickým satelitům (?) byl motivován na prvním místě potřebou zajistit vlastní bezpečnost před

možnými útoky ze Západu. Historie dokládá, že nekončící expanze, či agrese Západu trvající po

celé 19. i 20. století stále prohlubovaly na straně Ruska pocit ohrožení. Jako příklad lze

připomenout málo známou událost již z konce I. WW, kdy vojenské jednotky USA napadly Rusko v

oblasti jeho Dálného východu. K tomu již USA měly připraven plán na rozdělení Ruska do čtyř

sektorů, které by si tehdejší velmoci měly mezi sebou rozdělit. Na takovou představu navázala v

posledních letech i bývalá ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová (1937-2022), která ke

konci života začala mluvit o nespravedlivém rozložení celosvětového bohatství s tím, že by si

západní země měly Rusko rozparcelovat. Že Rusko představuje pro nenažraný Západ obrovské

zdrojové lákadlo, dokumentoval začátkem 90. let i Bill Clinton, který hovořil o tom, že USA jen za

dobu Jelcinova prezidentování z Ruska " vytěžily" hodnoty v rozsahu, jestli se nepletu, cca 7

biliónů dolarů. Pro srovnání celosvětový dluh USA za posledních více jak 100 let až do současné

doby činí přes 30 biliónů dolarů.

Vzrůstající pocit ohrožení se Rusko snažilo v minulosti překonávat i za cenu toho, že

adekvátně po desítky let symetricky nereagovalo na zjevné známky ohrožení vlastní bezpečnosti a

státnosti. Nicméně rozsah americké expanze kolem celého Ruska až k jeho hranicím v podobě cca

800 vojenských základen nutně vyvolal potřebu, aby Rusko svoji globální politiku a zejména

vojenskou strategii přehodnotilo.

Jsem přesvědčen, že k vystoupení proti Ukrajině v únoru 2022 Rusko vedlo nejen

potlačování práv občanů ruské národnosti ze strany pronacistické ukrajinské exekutivy, ale

současně i potřeba posílit vlastní obranné možnosti.

Po rozpadu Varšavské smlouvy země KoZy nadále prohlubovaly svůj ekonomický, politický

i vojenský tlak na Rusko. Ve svých úvahách formulovaných před několika měsíci jsem upozorňoval

4

na odpovědnost i nevelkých zemí za růst mezinárodního napětí zesilovaného jejich nekritickým

přístupem k sílící agresivní vojenské politice a expanzi Spojených států. Tyto menší státy v podstatě

USA v jejich agresi povzbuzovaly, až se zdálo, že tak skutečně činí s cílem vyprovokovat otevřenou

vojenskou konfrontaci. Po zahájení se tyto malé země do války doslova vložily a dodávkami zbraní

do místa konfliktu válku dále protrahovaly a eskalovaly. Je jen otázkou, zda tak činily jen v zájmu

dalšího přežívání imperiálního kapitalismu, nebo jejich vedoucí představitelé jako váleční štváči

podporovali a dále rozdmýchávali válku i ve vlastním osobním zájmu. Tato možnost se ukazuje

zejména u předsedy české vlády, jehož rodina, jak ukazují opakované maily, je materiálně s

ukrajinskými nemovitými majetky v Kyjevě i na Volyni provázána (viz. připojená příloha).

Již jsem zmínil, že na straně V.V.Putina vnímám obrovskou vlasteneckou, státní i

historickou odpovědnost za všechno, co se nyní na Ukrajině děje. Jeho vlastní lid i historie budou

porovnávat a ptát se, jaké důsledky přinesla vojenská operace na Ukrajině, která byla spojena s tak

velkými oběťmi nejen v ekonomické sféře, ale zejména také v životě stovek tisíců ruských občanů.

Tuto odpovědnost musí Putin unést. Zde zásadní význam bude mít srovnání bezpečnostní situace

Ruska před rokem 2022 a po skončení konfliktu na Ukrajině. Proto jsem přesvědčen, že Rusko

nemůže konflikt skončit dříve, než budou splněny všechny úkoly, jak byly definovány v únoru

2022. Tím spíše, že trvalý a nekončící vliv nacistických přístupů a projevů stále vnášených do

života Ukrajiny ani za víc jak 30 let od skončení II. WW není zdaleka oslaben. K nim musí být

zařazena i kardinální otázka týkající se další globální bezpečnosti Ruska. To bude muset konflikt

vyhrát, aby si mohlo diktovat takové podmínky, které do,budoucna posílí jeho bezpečnost. A

základem těchto podmínek nebudou jen smluvní ujednání (kterým už Rusko z principu nemůže

věřit), ale faktický stav založený na vojenské přítomnosti ruských vojsk na území Ukrajiny trvající

do budoucna desítky let. Pokud by měly být nastoleny takové podmínky, které se nyní snaží

definovat západní politici, ty by bezpečnost Ruska do budoucna fakticky neřešily a na jeho

pokračujícím ohrožení nic nezměnily.

I když Západ nebude s takovým řešením souhlasit, může přítomnost ruských vojsk na území

Ukrajiny do budoucna paradoxně představovat určitý stabilizační moment, protože přivede satelitní

země Západu jako Polsko, Rumunsko, Česko, pobaltské země, případně i Finsko, Švédsko a Finsko

atd. k zamyšlení nad tím, co je v Evropě (a současně i v dalších světových končinách) tím

rozhodujícím, destabilizačním prvkem. Osobně jsem přesvědčen, že je to trvající přítomnost vojsk

USA. Ke škodě bezpečnosti celého světa na to bohužel zapomněl Gorbačov, který měl už v roce

1990 veřejně vystoupit se zásadním požadavkem, že Rusko svá vojska stáhne z Německa za

podmínky, že tak recipročně učiní USA. A v tom by v té chvíli určitě mohl mít velkou podporu

německého lidu, desítky let rozděleného okupačními mocnostmi. V zájmu globální bezpečnosti a

míru musí Putin napravit to, co podcenil Gorbačov.

LM, 12.12.2024

5

---EOF---