Show Email

Eduard Beneš: „Mýlil jsem se. Poznal jsem, že velké státy a velké národy ani v přítomné době s malými státy a malými národy nepočítají. Nakládají s nimi, jak se jim to právě hodí.“ Mnichovská dohoda či zrada západních demokracií jsou tradičně vykládány jako akt vedoucí ke ztrátě českého pohraničí. Ve skutečnosti si byli signatáři tohoto aktu vědomi, že tímto krokem Československu zcela znemožní jakoukoliv obranu před Německem. Darováno bylo tedy nejenom pohraničí, ale úplně všechno. Když si v březnu 1939 přišel Hitler pro zbytky českých zemí, které ležely na Brity a Francouzi hezky prostřeném stole už od Mnichova 1938, nesmírně se zaradoval získanou vojenskou kořistí. Dostal, co mu chybělo do výzbroje. Vedle stovek letadel, cca tisícovky tanků, množství děl a miliónů kusů munice získal český a moravský průmysl. R. Heydrich, který se stal říšským protektorem nad oběma historickými zeměmi, se při převzetí úřadu v Praze nechal slyšet: „Dejte českému dělníku nažrat…“ Český dělník měl totiž pracovat pro „říši“. Podobně jako o něco později ukrajinský zemědělec měl dodávat do „říše“ obilí. Britové odmítli „bojovat za vzdálenou zemi“, Francouzi se neodvážili jednat jinak, jen sovětský ministr zahraničí, Maxim Maximovič Litvinov byl jediným politikem, který po Mnichovu 1938 pronesl ve Společnosti národů ostře formulovaný protest proti přijetí Mnichovské dohody. Zástupci západních demokracií pochopitelně mlčeli. Na schůzce Beneše s poslanci, ke které došlo na Pražském hradě bezprostředně po podpisu Mnichovské dohody, 30. září ve 14 hodin, řekl prezident Beneš mimo jiné toto: „Nevěřím Francii a Anglii, neboť se bojí války a hlavně se bojí sociální revoluce. Francouzský bulvární tisk je koupen a nepěkně nám nadává. Je to debakl západní demokracie. A o něco dále Beneš dodal: „Mýlil jsem se. Poznal jsem, že velké státy a velké národy ani v přítomné době s malými státy a malými národy nepočítají. Nakládají s nimi, jak se jim to právě hodí.“ Především tyto poslední Benešovy věty by měly zůstat trvale v paměti malých národů. Především těch, jejichž „elity“ vsadily úplně všechno, doslova sto procent „národní a státní existence“ na absolutní nekritickou důvěru vůči cizí mocnostem a jejímu systému. Důvěru, jaká se neopírá o sebemenší jistotu, o jediný důkaz zachování spojenecké věrnosti. Německý Drang nach Osten ostatně Čechy nepřekvapoval. Už Palacký říkal, že české dějiny jsou zápasem s Němci. Dějiny jsou důležitým ponaučením pro přítomnost. Asi proto současný vládnoucí režim tak podporuje zapomínání na historii nebo její překrucování. Národ, který má podobnou zkušenost, jako Češi, nesmí nikdy za žádnou cenu a za žádných okolností podlehnout nekritické naivní důvěře v cizích mocností. Taková slepá nekritická důvěra se skoro vždy vymstí. Stačí se rozhlédnout kolem sebe, a člověk vidí, jak „fungují“ velmocenské zájmy. Stojí na ziscích, ke kterým potřebují udržovat a ještě více rozšiřovat svoji moc. Touží po neomezené moci, po diktátu, se kterým se demokracie neslučuje. Spojenecké závazky jsou brány v úvahu jedině, pokud nějakým způsobem vyhovují ziskům jejich vládnoucích struktur, které se otázkami práva, spravedlnosti a morálky vůbec nezabývají. Jsou to pro ně cizí slova. Moc, zisky, to je celé jejich evangelium. Ani elementární slušnost v nich není.