Show Email

Tělo:

Poslední generace

Pokud se neudělá něco zásadního proti dosavadním trendům, jsme poslední generací. Další

už nepřijdou, protože nastane konec světa. Nechceme být poslední generací, proto musíme

burcovat.

Všichni cítíme, že jde o jistou marketingovou zkratku, o nadsázku, o symboliku. Má v sobě

ale racionální jádro. Jsme v jistém bodě zlomu a mnohá data o tom svědčí. Zničující trendy nás

dlouho nechávaly chladnými, až mezitím nabyly fatálních a apokalyptických rozměrů. Zažíváme

projevy změn už nevratných, nebo můžeme na poslední chvíli ještě něco udělat?

Jsem v tomto smyslu spíše skeptikem. Podle mne jsme již za bodem zlomu a už pojedeme

pořád jenom z kopce. Až do pekel. A poslední generací opravdu jsme, a to v mnohých ohledech.

Místo burcování je dnes čas už jen na určitou rekapitulaci. Chtělo by se říci testament, ale komu by

byl určen, když jsme poslední generací, že.

Ano. To podle všeho jsme. Jsme poslední generací, která umí číst knihy. Která potřebuje

číst knihy. Generací, které nestačí po internetu posbírané střípky, ale která si potřebuje otáčet jednu

papírovou stránku za druhou.

Jsme poslední generací, která považuje gramatiku za důležitou věc. Poslední generací,

jejíž příslušníci se zastydí, když udělají chybu v psaném projevu. Poslední generací, která chce (a

mnohým se to i daří) mluvit a psát hezky česky.

Jsme poslední generací, která udrží pozornost déle než dvě minuty, která rozumí

mluvenému i psanému projevu, která umí dokončit souvislou větu, která umí vyjádřit myšlenku, jež

má začátek a konec i nějaký smysl. Jsme poslední generací, která se dorozumívá prostřednictvím

vět a ne pouze citoslovci a halekáním. Nebo možná poslední generací, která se vůbec dorozumívá.

Jsme poslední generací, která ví, že se má dávat ve dveřích přednost starším, že je třeba

staršího pustit si sednout, že je nutno staršího pozdravit jako prvního. A že se vůbec má zdravit a

přát lidem dobrý den. Že to je krásný vynález a ozdoba dne, takový hezký pozdrav.

Jsme poslední generací, která má potřebu se mezi sebou vídat, mluvit spolu, podat si

ruku, vzájemně se obejmout, dát si pusu, poplácat se po rameni, připít si. Poslední generací, pro

kterou slovo „přítel“ znamená blízkého člověka, na kterého je spolehnutí, kterého máme rádi a který

nám pomůže, ne anonymní kdosi někde na fejsbuku.

Jsme poslední generací, pro kterou má slovo sdílení silný a emotivní obsah. Sdílí se

osud či utrpení, sdílí se dobré i zlé ve společném životě. Sdílí se úcta ke ctnostem, sdílí se oddanost

ideálům. Ne že sdílení znamená si něco za úplatu vypůjčit nebo rozeslat fotku svého oběda cizím

lidem.

Jsme poslední generací, která má cosi jako obecný společenský přehled. Můžeme se

spolu bavit o věcech z dějin nebo zeměpisu a rozumíme si. Umíme zařadit zásadní historické

události i velké osobnosti světových dějin.

Že si na totéž naříkaly všechny generace? Ale jistě. Že se ale nyní děje něco kvalitativně

zásadnějšího než dříve? To je velmi pravděpodobné. Tento týden se na toto téma sešli odborníci na

sociometrii, sociologii a na patologické společenské jevy na semináři konaném na půdě Poslanecké

sněmovny.

A předkládali data. Citován byl například věhlasný sociální psycholog zabývající se

studiem morálky a sociálních emocí Johnatan Haidt. Ten je na základě studia dat z mnoha zemí

světa přesvědčen, že dnešní zlomový posun u mladé generace ve schopnostech ohledně vzdělání a

chování je reálným a měřitelným jevem.

Jedno z jeho čísel, která na semináři zazněla, bylo, že od roku 2010 se u teenagerů USA,

Británie, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu výskyt mentálních depresí zvýšil o 145 procent

(dívky) a o 161 procent (chlapci). Haidt to dává do souvislostí s rokem 2012, kdy v jedné ohromné

vlně zasáhla moderní svět záplava levných „chytrých“ telefonů, které mohli rodiče najednou běžně

kupovat svým dětem.

Průzkumy hovoří, že téměř ihned se ve všech standardizovaných testech skokově snížil

IQ u mládeže v mnoha zemích světa. Skokově narostl počet psychických poruch, nastala

měřitelná zlomová ztráta pocitu spokojenosti a štěstí u mladých, skokově narostl počet

sebepoškozování a sebevražd mladých. Jako trpký dovětek zaznělo i konstatování, že každý rok

spáchá sebevraždu více lidí, než jich zahyne ve válkách, vraždách a teroristických činech

dohromady.

Kupodivu se tyto zlomy v datech objevují zrovna v době, kdy odezněly sociální dopady

velké světové finanční krize z let 2008 – 2009 a životní úroveň ve zkoumaných zemích zase začala

růst. Také platí, že v Evropě míra výskytu sociálně patologických jevů vzrostla výrazněji v zemích

severně od Alp (tedy i u nás) než ve Středomoří. Souvisí to s životní úrovní, náboženstvím

(protestanti kontra katolíci), nebo způsobem života? Ne, počasí za tím nehledejme, na Severu bylo

škaredě vždy a na Jihu hezky, zatímco zde jde o změny posledních deseti let.

Nároky ve školách klesají, zkoušení je přežitkem, vědět něco o světě kolem je zbytečné

„to si přece najdu na netu“. Plytkost a povrchnost potřeb, vztahů, cílů, neochota o něco usilovat,

něco obětovat, to nejsou nářky dědků a babek na odpis, to jsou data a fakta.

Poslední generace. Jsme poslední generace, která cítí nějakou zodpovědnost. Reálnou,

konkrétní, ne fanaticko pseudonáboženskou. Generace, která zná cenu věcí, která se upřímně bojí o

své blízké a má o ně starost a chce o ně pečovat.

Nic z toho už tu nebude. Opravdové emoce budou nahrazeny kýčovitou pózou. Mluvení

bude nahrazeno blekotáním. Myšlení tupostí. Čtení lajkováním. Práce přiživováním se. Poctivé dílo

virtuální náhražkou. Krása vyzývavou obscenitou.

A víte co? Třeba to vůbec není zlá zpráva. Generace před námi by nepřežily bez silných

svalů. Lidskou sílu nahradilo nářadí, domácí zvířectvo, mechanizace, automatizace. Atrofování

hrubé síly tak nikomu nevadilo. Tedy kromě těch, kterým chybí adrenalin a kteří cítí nutnost zpotit

se občas i jinak než na sluníčku.

Tak na co dnes inteligence, vzdělání, všeobecný přehled, umění komunikace? Nač to v

době, kdy to vše za příští generaci zvládnou chytré krabičky? Rozum už nebude třeba, jako už dnes

nejsou tolik nutné svaly. Takže je vlastně všechno v pořádku.

Nebo není? Nebo pocit být příslušníkem poslední generace není žádnou výhrou? Pokud se

neudělá něco zásadního proti dosavadním trendům, jsme poslední generací. Další už nepřijdou,

protože přijde konec světa.

Ladislav Jakl, 21. září 2023