Show Email

Tělo:

ROZESÍLEJTE 

  > Ahoj, před půldruhou hodinou jsem na hranici Itálie a Rakouska viděl na

vlastní oči ohromné zástupy imigrantů. Ačkoliv mám hodně solidarity s lidmi,

kteří se nacházejí v těžké životní situaci, musím říci, že to, co jsem

viděl, ve mně budí hrůzu. Ta obrovská masa lidí – omlouvám se, že to takhle

píšu – to je jako divoká zvěř. Nadávají, házejí lahve, jídlo, a hlasitě

křičí: „Chceme do Německa.“ Copak Německo je nějaký ráj?

Viděl jsem, jak obklíčili auto nějaké staré Italky, vytáhli ji za vlasy ven

a chtěli tím autem odjet. Autokar, ve kterém jsem se nacházel, se pokusili

rozhoupat. Házeli na nás výkaly, bušili do dveří, aby řidič otevřel, plivali

na okna. Ptám se proč? Jak se mají tito „lidé“ asimilovat v Německu?

Chvílemi jsem si připadal jako ve válce. Soucítím s těmi lidmi, ale kdyby

dorazili do Polska – nemyslím, že by u nás našli pochopení. Stáli jsme na

hranici tři hodiny a stejně nás nakonec obrátili. Celá naše skupina byla v

policejním kordonu odvezena zpátky do Itálie. Autobus je poničený, pomazaný

fekáliemi, poškrábaný, okna rozbitá. A tohle nám má demograficky pomoci?

Tyhle obrovské, neuvěřitelné zástupy „divochů“? S nimi pomalu žen a několik

větších dětí – ale naprosto převažovali mladí agresivní muži.

Ještě včera, když jsem četl zprávy na internetu, jsem je podvědomě litoval,

trápil mě jejich osud, a dneska po tom, co jsem viděl, se jednoduše bojím a

zároveň mám radost, že si nevybrali naši vlast jako cíl své cesty.

My Poláci jednoduše nejsme připraveni přijmout tyto lidi – ani kulturně, ani

finančně. Nevím, jestli je vůbec někdo připraven. Do EU kráčí patologie,

jakou jsme až dosud neviděli. A omlouvám se, jestli jsem tím někoho urazi l.

Dod &aa cute;m ještě, že přijela auta s humanitární pomocí – hlavně s jídlem

a vodou – a oni ta auta většinou převrátili. Rakušané hlásili z megafonů, že

souhlasí s tím, aby byli puštěni přes hranice &a mp;n das h; chtěli je

zaregistrovat a pustit dále – ale oni tomu nerozuměli. Ničemu nerozuměli.

A to na tom bylo nejděsivější. V těch několika tisícovkách lidí nikdo

nerozuměl italsky, anglicky, německy, rusky ani španělsky… Vládlo právo

silnějšího.

Bojovali o souhlas jít dál, a ten souhlas už měli, ale nerozuměli ani tomu,

že ho mají! Francouzskému autokaru pootvírali zavazadlové prostory –

všechno, co tam bylo, okamžitě rozkradli, část věcí se válela po zemi. Ještě

nikdy za svůj krátký život jsem neviděl takové scény a mám dojem, že to je

teprve začátek. Nakonec dodávám, že má smysl pomáhat, ale ne za každou cenu.

Ale kdo to zastaví?