Show Email

Tělo:

Stojí to za přečtení ! Je to tak pravdivé a smutné .

Nikdy jsem se nesetkal s tak otřesnými případy násilí dětí, říká Max

Kašparů.

Má za sebou 45 let praxe dětského psychiatra, ale dnešní společnost ho

neustále překvapuje. A často i negativně.

„Nikdy jsem se nesetkal s tak otřesnými případy násilí ze strany dětí jako v

této době,“ říká Max Kašparů, držitel největšího počtu vysokoškolských

titulů v České republice.

Začali jsme nový rok, vánoční smířlivost vyvanula, vše opět vklouzlo do

starých kolejí.

Jaký jev ve společnosti vás nejvíce zaujal na přelomu těchto let, který

řadíte k těm nejdůležitějším? „Samozřejmě pokračující rozpad hodnot, jakými

jsou slušnost nebo stud za zlé jednání. A také rozdělená a stále více

rozdělovaná společnost,“ říká psychiatr a teolog Max Kašparů.

Kdo a co společnost rozděluje?

Takzvaných rozdělovačů je více, ale důležití jsou dva. Jednak je to ona

stará známá rozdělovací příčina – ekonomické rozdíly. Na jedné straně velmi

bohaté a pořád bohatší skupiny lidí a na straně druhé chudé a chudnoucí jiné

skupiny. Je to patrné už ve školách, šikana nemajetných není nijakou

výjimkou. A víme z minulosti, že kdykoli se tyto dvě skupiny dostaly do

konfliktu, nikdy to neskončilo dobře. Potom je tady ale ještě horší,

plíživější, a tím pádem nebezpečnější rozdělování. Je záměrné, umělé a velmi

promyšlené. Často se ho dopouštějí politici, ale k hlavním jeho strůjcům

patří samozvaní intelektuálové.

Jak se to jejich rozdělování konkrétně projevuje?

Předně dělí lidi na chytré – k těm počítají sami sebe a všechny, kdo mají

stejné či podobné politické, světonázorové a ideologické názory – a na ty

ostatní, hloupé. Rozdělují tak už podle bydliště. Na nás, kdo žijeme na

venkově a volíme jiné strany než oni, se dívají jako na méněcenné a podřadné

lidi. Objevily se už i názory, že by každý občan neměl mít právo volit.

Mělo by to být prý dovoleno jen tomu, kdo má určité vzdělání, tudíž patří

mezi intelektuály. Oni se pasují do role jakýchsi pionýrů nového života,

nového životního stylu a považují se za majitele pravdy. Přičemž jsou to

obyčejní novodobí kádrováci. Nálepkují těmi nejhoršími nálepkami každého,

kdo si myslí něco jiného než oni, a obzvlášť rádi sahají až k extrémním

nálepkám. Třeba člověka, který se prohlásí za vlastence, označí jako

extremistu, xenofoba, nacistu… a zdá se, že si už nejenže neuvědomují svou

agresivitu, ale především asi ani netuší, jak právě oni ze všech nejvíc

rozdělují společnost a zasévají do ní nesvár, spory a nenávist. Mnohem více

než všichni ti, které označují těmi svými extrémními nálepkami.

Z čeho to pramení? Je to pohrdání lidmi, kteří se dívají na svět jinak?

Vychází to z pýchy. Křesťanství učí, že nejtěžší ze všech hříchů je pýcha. Z

pýchy vycházejí všechny ostatní hříchy. Všechno zlo vychází z pýchy. A

tohle je pýcha na svůj domnělý intelekt. Teď mě napadá, vy se šesti

doktoráty a jednou profesurou se nepokládáte za intelektuála? Chraň mě toho

Bůh, abych se považoval za intelektuála. Jsem vesnický člověk, žiji mezi

lidmi, kteří mají své obyčejné starosti a někdy velké starosti, a nemám čas

filozofovat o takových věcech, kvůli kterým intelektuálové nálepkují své

spoluobčany. Vadí mi na nich třeba i to, že se sice pokládají za

intelektuály, ale přitom s vámi nesoupeří myšlenkově, kdepak. Své názory

prohlásí rovnou za jedinou pravdu, ostatní názory označí za dezinformace,

nebo fake news, oponenty zesměšní. Nastaví pravidla tzv. korektnosti.

Explicitně sice nepopírají svobodu slova, ale implicitně propagují náhubek

politické korektnosti. Opravdu silně mi připomínají ony komunistické

kádrováky.

Učitelé jako živý terč. Děti jsou agresivnější, školy hlásí urážky i násilí

To je smutné, třicet let po listopadu ’89… Samozřejmě. Je to také jeden z

důsledků rozpadu hodnot, které držely společnost pohromadě stovky, některé i

tisíce let. Nic například už není ostuda, jakýkoli stud se z lidí úplně

vytratil.

Všechno je relativní. Na jedné straně stále více zákonů a novelizace už

novelizovaných zákonů, že se v té houštině paragrafů nevyznají pomalu ani

právníci, na straně druhé nepochopitelná benevolence až bezhraničnost ve

výchově dětí. Ty proměny, do kterých se dostáváme, jsou silně vidět právě na

dětech. Víte, kdybych pracoval v oblasti dětské psychiatrie půl roku nebo

rok, tak bych se neodvážil srovnání, které teď udělám. Ale mám za sebou 45

let praxe, skoro půl století v ordinaci dětského psychiatra. Vím, že děti

byly vždy zlobivé, moji spolužáci zlobili, já jsem zlobil, skoro každé dítě

někdy zlobí. Ale bylo to takové obyčejné, klukovské zlobení. Dnes se ovšem

více a více setkávám s případy, které už nejsou zdaleka obyčejným zlobením,

ale agresí, která někdy bere dech. Na obhajobu takového jednání máme ovšem

vymyšlenou mantru, které se říká ADHD.

Například?

Třeba nedávno jsem dostal na stůl případ, kdy dcera na základní škole řekla

tátovi: „Hele, chci abys mi koupil to a to.“ Táta jí odpověděl, že jí to

nekoupí – jednoduše proto, že na to nemá peníze. A dcera na něj vyrukovala:

„Tak já půjdu na sociálku a řeknu, že jsi mě pohlavně zneužíval. To si piš,

dají za pravdu mně a ne tobě. A i kdyby se někdy zjistilo, že to nebyla

pravda, tak tu ostudu už z tebe nikdo nikdy nesundá.“ To je něco děsivého.

Nikdy jsem se nesetkal s tak otřesnými případy agrese dětí jako v této době,

ale i s tím, jak mladí nakládají někdy se starými lidmi. Jako by se z mnoha

lidí už od dětství vytrácela láska, jako by byly zapomenuty pojmy a ctnosti

jako čest, noblesa, elegance, ušlechtilost, rytířství – a pravdivost. Zlo

se vždy opírá o lež.

Vzpomínám si, jak jsem šel před třiceti lety v listopadových dnech do Chrámu

svatého Víta, kde měl kázání stařičký pan kardinál František Tomášek. Celá

Praha byla polepená papíry, plakáty, nikde na nich nechyběla slova o

svobodě. A pan kardinál svobodu ve svém projevu zmínil snad jen jednou, až

mě napadlo: „Proč ten starý, dobrý muž nemluví více o té svobodě?“ A pak mi

to došlo. To, co pan kardinál Tomášek v onom kázání stále opakoval, bylo

slovo – pravda. Protože to byl moudrý muž, věděl, že svoboda bez pravdy není

možná. A my dnes žijeme ve lži, se lží, obklopeni lhaním a došli jsme už

tak daleko, že občas nalháváme i sami sobě.

Děti se to ale nemohou naučit nikde jinde než od rodičů…Jistě. Řešil jsem

třeba případ žáka osmé třídy, který tvrdě fyzicky napadl učitelku. Jeho otec

ho obhajoval s tím, že syn to údajně udělal proto, že nesouhlasil s

názorem, který paní učitelka vyslovila. A synek na to má prý právo, protože

teprve hledá formu vyjádření svých názorů. To, že ten žák nenapadl názor

paní učitelky, ale rovnou ji, je pro dnešní dobu vlastně zcela typické. To

je ostatně také jeden ze zvyků lidí, kteří rozdělují společnost, jak jsme o

tom hovořili před chvílí. Rostoucí agresivitu potvrzují i statistiky, nejen

útoky dětí na učitele, ale také rodičů vůči učitelům. Na konci loňského roku

byl zveřejněn průzkum, podle kterého se skoro v osmi procentech mateřských

škol objevila agresivita žáka vůči učiteli.

Čím to je? Co děláme špatně? Už v mateřských školách?

To je hrozné číslo. A trápí mě to hodně, protože děti mám moc rád. Použil

bych tady takový příměr k rybníku, leč vypovídá podle mě o podstatě

problému. Představte si rybník, ve kterém je stále více nemocných ryb,

některé už umírají. Majitel zavolá odborníka, ten ryby zkoumá, pitvá, bádá a

pak mu poradí, aby do rybníka nasypal deset pytlů nějaké chemikálie.

Majitel to udělá, ale stav ryb se pořád zhoršuje. Zavolá tedy jiného experta

a ten opět zkoumá ryby a pak poradí nasypat do rybníka jinou chemikálii. Ani

ta ale nepomůže. Všimne si toho starý sedlák, zajde za majitelem a řekne mu:

„Nic do toho rybníka nesypte. Vypusťte špinavou vodu, vybagrujte bahno a

hlavně vyházejte všechno to smetí, ten odpad, který do rybníka nepatří. Pak

napusťte čistou vodu a ryby budou v pořádku. “No a my jsme v podobné

situaci. Stále zkoumáme děti, zjišťujeme, že jsou agresivnější, že se mění

tak nebo onak. Děláme statistiky, výzkumy pedagogické, psychologické,

sociologické. Ale to prostředí, ve kterém děti žijí, tu vodu, která je

otrávená kdejakým ideologickým odpadem, tu nezkoumáme vůbec. Jenže to je to

nejdůležitější. Vždyť už mezi rodiči navzájem je spousta agresivity.

Slušnost je pokládána za hloupou slabost. Pýcha roste až do nebes a říká se

tomu zdravé sebevědomí. Společnost je agresivní, televize, počítačové hry –

agresivita je všude. Ta se projevuje často ve formě šikany. Navíc do škol

pronikají drogy. A k tomu rodiče, z nichž někteří hájí svá dítka doslova za

každou cenu a vůbec netuší, jak jim tím škodí. Mnohdy nemají ani ochotu

naslouchat, protože jejich René je prostě dokonalý, on není hloupý, ale

škola ho špatně učí, on nezlobí, ale jsou na něj uplatňovány nekvalitní

výchovné metody.

Učitel je pod tlakem agresivních dětí, kterých se už bojí, má strach je

někdy i napomenout, je pod tlakem rodičů, ředitele i svých kolegů. Čili ze

čtyř stran je pod tlakem.

A co slyšíme jako řešení? „Problémy budeme dále monitorovat a v krátkém

časovém horizontu přijmeme účinná opatření.“ Nebo že problémy ve školství se

budou řešit zvýšením platů učitelů. Rozhodně jsem pro to, aby učitelé měli

vysoké platy, ale prosím vás, to nijak nezmění naše děti. Ano, kantorům

zvednu plat o deset tisíc, ale děti budou agresivní a zlé nadále. To je však

náš ustálený zvyk – na morální díry dáváme technické záplaty, v tomto

případě finanční záplatu.

Co s tím?

Tak, jak to popisujete, to vidím trochu beznadějně. Pokud to vidíte jen

trochu beznadějně, pak vám závidím. Já to vidím hodně beznadějně.

Proč?

K tomu, aby se začala atmosféra a vůbec život ve společnosti měnit k

lepšímu, aby se vyčistila ona voda ve špinavém rybníku, by mohly vést dvě

cesty. Jedné ale nevěřím a druhé se velmi obávám.

Které nevěříte?

Muselo by se od základu změnit v tom našem rybníce příliš mnoho věcí. A tomu

nevěřím, že toho bude někdo schopen, ač by byl i ochoten. Pořád se mluví o

tom, že změnu přinesou nové paragrafy a nějaké finanční balíčky. Ale jak

říkal jeden anglický politik – čím více je zákonů, tím menší je úcta k

právu. Dále můžeme pozorovat negativní jevy ve společnosti, která ztratila

cit pro vnímání přirozených věcí a bezostyšně za normu vydává už kdejakou

zvrácenost. To destruuje mezilidské vztahy, šíří se jak napětí, tak

bezradnost a chaos. Ztratili jsme vertikálu. Pojmy jako čisté svědomí nebo

zdravý selský rozum už nejsou v našem slovníku. Je to vidět třeba z toho,

jak na každou oblast života už musíme mít nějakou odbornou poradnu. A dále

drogy, nové a nové ideologie, které se vůbec neskrývají s tím, že chtějí

znovu ovládat společnost. To všechno je jen zlomek toho, co nás zatěžuje. A

nevěřím, že to někdo změní.

Takže to vypadá na tu druhou cestu, které se obáváte. Ta je jaká? Jednoduše

kolaps společnosti. Očistný kolaps, který nás přinutí se zase vrátit k

lidské přirozenosti, být normální a zbavit se iluzí. Aspoň těch nejhorších.

Ne proto, že bychom po kolapsu byli chytřejší, ale proto, že nám nic jiného

nezbude, pokud budeme chtít přežít. Najít k oné horizontále také vertikálu.

Jenže aby nás to vrátilo zpět k naší přirozenosti a zbavilo iluzí – aspoň

většiny těch nejhorších – pak by to musel být pořádně tvrdý, bolestný

kolaps. Proto se ho obávám.

Max Kašparů, Psychiatr

Doc. ThDr. PhDr. MUDr. et Dr. Jaroslav Maxmilián Kašparů, PhD. Dr.h.c., m.

prof. je vysokoškolský pedagog, psychiatr, pedopsychiatr, soudní expert,

teolog, řeckokatolický duchovní, spisovatel a esperantista. Je držitel

největšího počtu vysokoškolských titulů v České republice. Jméno Maxmilián

mu bylo uděleno v roce 1984 opatem Želivského kláštera Bohumilem Vítem

Tajovským při tajném vstupu do sekulárního řádu želivských premonstrátů.