Show Email
Matěj Stropnický rozebírá obrannou smlouvu s USA, kterou považuje za ještě závažnější ohrožení, než byl radar v Brdech.
Sám napsal shrnutí článku: Není to smlouva o jakékoli formě obrany ČR, ale smlouva o budoucí vojenské přítomnosti USA, používání vojenských prostor a budov ČR Spojenými státy, možném vybudování vojenské základny nebo základen zcela v režii a pro cíle stanovené výhradně USA.
https://casopisargument.cz/?p=50123 (https://casopisargument.cz/?p=50123)
----------------------text odkazu-------------------------
Matěj Stropnický rozebírá „obrannou dohodu“ mezi ČR a USA, která rozhodně není o obraně České republiky, zato dává americké armádě na našem území v podstatě carte blanche.
Letos v září to bude čtrnáct let, co Barack Obama zrušil radar. Nezrušil ho samozřejmě jen tak. Záměru vybudovat v ochotné východní Evropě protiraketový štít („a za ním skrýt meč“, jak jsme tehdy dodávali) předcházely obrovské protesty domácí iniciativy Ne základnám i iniciativ amerických a v neposlední řadě i neschopnost Topolánkovy vlády smlouvu o radaru protlačit parlamentem. Radar byl jedním z podstatných granátů, který tomuto kabinetu vybouchl v ruce, připravil jej o většinu a nakonec přispěl k jeho pádu („během evropského předsednictví“, jak naopak vždycky dodávali kritici nás, kdo jsme na pádu vlády pracovali). Určitá část politických elit a zejména médií nám toto angažmá nikdy nezapomněla. Já ho dodnes považuji za největší výkon občanské společnosti u nás po roce 1989.
Nuže, radar není.
Současná vláda, která jinak vede zemi v duchu Talleyrandova „nic nezapomněli, nic se nenaučili“, chytře vyčkala, až Pražský hrad opustí Miloš Zeman a odpadnou s ním spojené možné potíže, a bleskově dojednala něco mnohem závažnějšího, než měl být radar. Něco, co se však tváří mnohem bezvýznamněji: smlouvu o obranné spolupráci ČR s USA, jak jí říkají. Ono šlo o dost formální jednání, protože Američané o tomto typu otázek mnoho nesmlouvají – chcete nás, nebo ne, pokud ano, bude to takhle. Můžete si tam opravit čárky. Smlouva je sjednána na dobu deseti let, v jejím průběhu ji lze ukončit jedině dohodou stran, poté ji může vypovědět kterákoli země i jednostranně. Tak či onak, vláda smlouvu minulý týden schválila a tu ji tedy máme.
Ještě ji čeká parlament a prezident, velké šance na to ji zastavit však, řekněme si to rovnou, nejsou. Jednak koalice nečelí skutečné, principiální, ideové opozici, ale pouze alternativní, lidové oligarchii. Ta si sice může usmyslet, že vládu s něčím potrápí, ale proč by si měla pálit prsty zrovna s touto smlouvou, moc jasné není. Vládě nahrává i ukrajinská válka; dehonestace nás, jejích kritiků, je dnes řádově jinde, než tomu bylo v době radaru – každý nesouhlas je už dnes kolaborace. Musela by se vzedmout vlna veřejných protestů… a tu čekáme už nějakou dobu z hmotnějších příčin, aniž se pořád dostavuje. Kývou i dvě mimoparlamentní vládní strany, tj. zelení a sociální demokracie, a tak je odpor slyšet jen od komunistů a SPD. A s těmi si bezpochyby liberálové leví i praví poradí hravě, aniž se vůbec budou muset namáhat si smlouvu přečíst. Přečtěme si ji tedy alespoň my.
Předně, ve smlouvě se nepíše vůbec nic o obraně Česka, ačkoli se to článek 1 snaží zachránit deklaracemi, že dohoda rozvíjí „bližší vztah v oblasti interoperability, rozvoje schopností, obranného plánování a vojenského výcviku stran za účelem posílení společného obranného úsilí“ nebo že „posílí výměnu (…) zkušeností a informací…“. Z dalšího textu je totiž zcela zřejmé, že například o české informace americké vládě nijak zvlášť nejde a rozhodně s českou stranou nehodlá sdílet ty svoje.
Ministryně Černochová má samozřejmě pravdu, když prohlašuje, že v textu smlouvy