Show Email
V mailu má být úryvek ze Solženicynovi knihy. Rozebírá se zde vztah Západu k Ukrajině, ten údajně těží z ruské rozpolcenosti. NATO dlouhodobě využívá ukrajinský nacionalismus k rozvrácení Ruska.
Doněcké oblasti a Krym nikdy k Ukrajině před Leninem nepatřily a tak historicky není nárok na jejich držení Ukrajinci, ti jsou hamižní a na úkor Ruska rozšířili své území. Na něm potlačují vše ruské od zákonú po jazyk. Rusifikovaní Ukrajinci jsou považováni za "pátou kolonu". Je zde také utlačována pravoslavná církev, která podléhá moskevské patriarchii.
Něco od Solženicina o Ukrajině
A takovéto protiruské stanovisko Ukrajiny je právě to, co potřebují Spojené
státy. Ukrajinské vládnoucí kruhy jak za Kravčuka, tak za Kučmy úslužně
hrají do ruky americkému cíly oslabit Rusko. Takže rychle došlo i na „
zvláštní vztahy Ukrajiny s NATO i na manévry amerického válečného loďstva v
Černém moři v roce 1997. Mimoděk to připomíná Parvusův plán z roku 1915
využít ukrajinský nacionalismus k úspěšnému vyvrácení Ruska.
Naše rozdrobení, které tak těší nynější politický svět, se na všech třech
slovanských národech bolestně a dlouhodobě projeví a dnešní taktická
vstřícnost vůči Ukrajině ze strany vzdáleného Západu nebude trvat věčně,
nýbrž jen do té doby, kdy přestane být nutná.
Ukrajinci ze západní Ukrajiny, po celá staletí odtržení od zbytku země,
bohužel využili zmatku jednadevadesátého roku a nejistoty ukrajinských
vůdců, stydlivě spěchajících umýt se od komunismu přistoupením k vypjatému
„protimoskalství“, k tomu, aby vykreslili a celé Ukrajině vštípili falešnou
historickou cestu – ne prostě nezávislost, ne přirozené rozvíjení státu a
kultury ve vlastním přirozeném etnickém objemu, nýbrž udržet si co nejvíce,
co nejvíce území a obyvatelstva a vypadat jako „mocnost“, málem největší v
Evropě. A nová Ukrajina zrušila veškeré sovětské zákonodárné dědictví,
jenom ten jeden dárek, falešné a vymyšlené hranice, přijala. (Když
Chmelnickij připojoval Ukrajinu k Rusku, činilo její území jen pětinu
dnešního.)
V samostatném rozvoji dej Bůh Ukrajině veškeré úspěchy. Chybou, která ji
zatěžuje, je právě to neúměrné rozšíření o území, která před Leninem nikdy
nebyla ukrajinská – dvě doněcké oblasti, celý jižní pruh Novoruska
(Melitopol, Cherson, Oděsa) a Krym.
Právě proto, že mám pocit toho nejbližšího příbuzenství s Ukrajinou a mám ji
rád, nepřeji jí „velmocenský vývoj“, stejně jako ho nepřeji Rusku. (Na
stejnou nesplnitelnost kulturních úkolů narazí i „mocenský“ Kazachstán. Už
nyní si ukrajinské vládnoucí kruhy zvolily cestu zesíleného útlaku ruského
jazyka. Nejen že mu upřely pozici druhého státního jazyka, nýbrž energicky
ho vytlačují z rozhlasového vysílání, televize i tisku. Desetinásobně
zvyšují ceny subskripce na ruské publikace. Jeden za druhým jsou lidé
propouštěni z funkcí za to, že neovládají ukrajinštinu. Na vysokých školách
všechno od přijímací zkoušky až po diplomní projekt probíhá jen ukrajinsky.
A když člověku chybí terminologie, musí si nějak poradit. Z osnov základní
školy je ruština někde vyloučena úplně, jinde je omezena na nepovinný „cizí
jazyk“. Zcela byly vyškrtnuty dějiny ruského státu a z literárních osnov
téměř celá ruská klasika. Zaznívají obvinění jako „ruské lingvistické agrese
“ a „rusofikovaní Ukrajinci – pátá kolona“.
Takhle to začíná, ne metodickým povznášením ukrajinské kultury, nýbrž
potlačováním ruské. Došlo až k pokusům o jazykový útěk před sebou samými –
přejít v ukrajinštině na latinku by byl výsměch celým ukrajinským dějinám. A
vytrvale je utiskována ukrajinská pravoslavná církev, která zůstala věrná
moskevské patriarchii a k níž patří 70% ukrajinských pravoslavných.