Show Email

Tělo:

---přepis přílohy---

S rodinou do Kyjeva

(7.-12. srpna 2022)

Rozhodnutí

Vzhledem k tomu, že na dovolenou u moře letos nezbylo, vynořila se myšlenka jet alespoň

na kratší výlet do zahraničí. Co takhle do Moskvy, ať se na věc podíváme z druhé strany,

navrhl syn. Dobrý nápad, těžké řešení. To už spíš Kyjev, nadhodil jsem já. A pak jsem si

vzpomněl na všechny ty billboardy vyvěšené po Praze, které nabízejí autobusy do Kyjeva

nejen v ukrajinštině, ale i v češtině – pro koho jsou určeny, když ne i pro Čechy? Na internetu

visí nabídka na desítky autobusových spojů denně (na stránkách Flibuxu až 70 každý den…),

což samo o sobě svědčí o tom, že cesta je teď možná a bez velkého rizika. Známí Ukrajinci,

kteří mají v Kyjevě rodinu, potvrdili, že není čeho se bát.

Ministerstvo zahraničních věcí sice před cestami na Ukrajinu varuje, ale nezakazuje je. Na

Ukrajinu v současnosti nepotřebujete víza ani potvrzení o očkování proti covidu. Na

stránkách hotelových serverů je běžně nabízeno ubytování v kyjevských hotelech, jako by se

nechumelilo. Válka je přeci jen ještě daleko od Kyjeva. Každá jedna cesta autobusem pro

čtyři nás přišla na něco přes šest tisíc, ubytování v hotelu Kozatskiy na čtyři noci pro celou

rodinu na něco přes pět. Jde o nejlevnější nabízený hotel se snídaní, bez ní se ovšem dají

najít i mnohem levnější. Co víc: hotel Kozatskiy stojí přímo na Majdanu nezaležnosti, vedle

třídy Chresčatyk, to jest v samém centru dění.

Cesta tam

Nejvíc autobusů odjíždí z Florence. Ne všechny ale v Praze začínají. Ten náš s odjezdem

zhruba v 11 h přijížděl z Plzně. (Mimochodem při platbě přes internet nám byl účtován

v převodu na chorvatské kuny.) Ukrajinský řidič českého autobusu provádí registraci

cestujících, mezitím může rodina vtrhnout do autobusu a obsadit místa – to jsme bohužel

podcenili, a zůstala na nás jen pětisedačka vzadu. Snad bychom zvládli to, že se mezi nás

potom v Olomouci vtlačila tlustá Ukrajinka z Rovneho (Rivne), mnohem horší bylo, že se

v nevětraném vozidle člověk doslova dusil: autobusy s klimatisací nemají otvíratelná okna, a

klimatisace navíc ani nefungovala. Pro slabší povahy na omdlení. Zastávky se konaly

pravidelně každé 2-3 hodiny, ale to na provětrání nestačilo.

Jede se přes Polsko (Krakov, Katovice, Řešov). Na hranici jde vše hladce. Nikdo se nás

kupodivu na nic neptal a i ukrajinská celnice nás vyřídila jako jednu z mnoha položek během

půl minuty a odbyla razítkem do pasu. Byli jsme tam. Mimochodem, ani v jednom autobuse

necestoval jiný Čech, a to platí i o pasažérech dalších paralelních autobusů, které jsme

potkali na některých zastávkách, hlavně pak poblíž hranice.

Kousek za hranicí se zastavilo u pumpy s krámkem a čekalo se necelé dvě hodiny na

přesednutí do jiného autobusu. Obsazení nového vozidla jsme si tentokrát pohlídali a

obsadili sedačky poblíž vchodu – ostatně od Lvova už beztak nebylo plno, a na dalších

stanicích (Rovno, Žitomir) se uvolnila další místa. Zmíněný krámek u pumpy byl v moderním

stylu, s luxusními párky v rohlíku a pár dalšími jídly i dobrým kafem z automatu. Problém byl

v tom, že si člověk musel vystát dlouhou frontu, poněvadž dovnitř pouštěli jen postupně, a to

bohužel i na záchod. Mezitím párky v rohlíku pro děti došly.

Polovinu průjezdu Ukrajinou jsme absolvovali v noci. Žádné kontroly, žádná zastavení, a to

platilo až do cíle. Za bílého dne se objevily první vojenské zátarasy blokující část vozovky,

většinou z pytlů, všude se ale dalo projet. Občas se objevila projíždějící vojenská technika, ale

ne moc, byli jsme pořád ještě daleko od fronty. Na zastávkách tu a tam čekali jednotliví

chlapíci v maskáčových uniformách, zřejmě dostali opušťák, anebo naopak jeli narukovat.

Některým z nich mohlo být i k šedesáti, jiným ke třiceti.

Město Žitomir vypadalo jak po bombardování, ale po stu metrech jízdy se ukázalo, že jde jen

o nesmírně dlouhý vykopaný příkop podél silnice. Zchátralost baráků mohla mít různé

důvody, pamatuji si z předchozích návštěv Ukrajiny (čtyřikrát, ale naposledy už před 20 lety),

že v téhle zemi je to normální věc i v době míru. Ale jistě, není teď na škodu i tohle svést na

Rusy, když na to přijde. Desítky kilometrů před Kyjevem zaujme hlavně obrovské množství

ztrhaných billboardů podél silnice.

Dovoluji si poznamenat, že cesta do Kyjeva v současnosti nevyžaduje statečnost, kterou se

prokázal Petr Fiala (je mi zatěžko vyťukat jen to jméno), když se před pár měsíci oděl do

helmy a neprůstřelné vesty, zřejmě jen proto, aby nakonec stejně dojel jenom do Polska. Což

on sám možná ani dodnes netuší. Je těžké nepropadnout iluzi o vlastní udatnosti, když je

v médiích všude tak velebena.

Příjezd do Kyjeva

Dojezd na autobusové nádraží poblíž hlavního kyjevského nádraží proběhl podle plánu, po 25

hodinách – vzhledem k posunu času opět v 11 dopoledne. Procházkou mezi autobusovým a

vlakovým nádražím míjíme řadu bezdomovců a podivných existencí, nikdo z nich nás ale

neobtěžuje, pominu-li mobilní prodejce pletených náramkův ukrajinských barvách, kteří je

bez ptaní uvážou půlce rodiny na zápěstí, jen já se stihnu ubránit. Hned za to inkasují drobné

hřivny. Mimochodem mluvili plynně polsky. Hned poznali, že nejsme zdejší, i když jsme si dali

záležet, aby to nebylo moc poznat. Jedna krosna na zádech a dva dětské batůžky ale utajit

nelze.

Metro u nádraží (stanice Vokzalnaja) je otevřené, bohužel systém lístků je nepřehledný,

jednotlivé se koupit nedají; musí se pořídit kartička a nabít, nejlíp v automatu, který však

nefunguje na peníze, nýbrž na zdejší víceúčelové karty… Provoz metra probíhá jako za stara, i

s děžurnými v budkách nad a pod eskalátory, ba také s obligátním hlášením „Oberežno, dveri

začiňjajutsja.“ (Opatrně, dveře se zavírají.) Celkový dojem z Kyjeva i projeté západní Ukrajiny

je stejný jako před lety: toto je země sovětského stylu života, v mnoha aspektech podstatně

bližší Rusku než západní či střední Evropě. Svědčí o tom stovky detailů: pravoslavné chrámy,

pultový prodej, děžurné v metru, neochota některých úředníků a prodejců ve státních

službách, jídelníček v nejširším smyslu, hudba (i část ukrajinské mládeže má dosud

pozoruhodnou zálibu v metalu, zatímco jinde zní dusavé taneční hity), nezbytná vodka, styl

oblékání, voňavek, velkorysé bulváry, architektura, nedbalá údržba hotelů, rybaření u

Dněpru, a tak dále a tak dále… A to všechno bez pochyby není dáno jen desítkami společných

sovětských let komunistické éry, jsou to věci hluboce vryté v chování lidí. Tvrdit, že Ukrajina

patří kulturně spíš na západ, může vskutku jen pitomec, který tam nikdy nebyl. Tohle asi

mnozí budou číst neradi.

Intervaly v metru jsou