Show Email

Tělo:

Christopher Black: Zákonnost války

 11. 3. 2022   http://www.infokuryr.cz/n/2022/03/11/christopher-black-zakonnost-valky/

Christopher Black: Je to mezinárodní trestní právník se sídlem v Torontu. Je známý řadou významných případů válečných zločinů a nedávno vydal svůj román Pod mraky. Píše eseje o mezinárodním právu, politice a světových záležitostech, zejména pro internetový magazín New Eastern Outlook.

Západní masmédia a vlády podlehly protiruskému propagandistickému šílenství kvůli ruským vojenským operacím na Ukrajině. Jedním z prvků jejich propagandistické války je tvrzení, že ruské činy porušují mezinárodní právo. Ale je tomu tak a co pro tyto země znamená toto tvrzení, když samy napadly  příliš mnoho národů, než aby je bylo možné uvést, přičemž každý z těchto činů je nejen nezákonný, ale také postrádá jakékoli morální nebo etické ospravedlnění?

Právo na použití síly v mezinárodních vztazích má dva aspekty:

kodifikované mezinárodní právo, jak je zakotveno v Chartě Organizace spojených národů, a

všeobecně uznávané právo na sebeobranu.

Charta OSN je hlavním dokumentem upravujícím použití síly. Národní státy nemají právo použít sílu ve svých vztazích s jinými suverénními státy, s výjimkou velmi omezených okolností. Před dvacátým stoletím se věřilo, že všechny národy mají právo použít sílu a vést válku, aby podpořily své zájmy. Katastrofy první a druhé světové války však vedly ke snaze zabránit agresivním válkám.

Po první světové válce vznikla Společnost národů, podporovaná paktem Kellogg-Briand z roku 1928, o kterém jsem se zmiňoval v předchozích článcích, smlouva, která je stále v platnosti a která sjednotila USA a Sovětský svaz a všechny ostatní. Národy se zavázaly, že nikdy nepoužijí válku k řešení politických sporů. Společnost národů se rozpadla ve 30. letech 20. století s nástupem fašismu a agresemi Itálie a Německa. Pakt Kellogg-Briand však stále trvá.

Nicméně, pakt byl chápán tak, že umožňuje války na obranu napadeného národa. Totéž platí pro bezpečnostní strukturu vytvořenou po druhé světové válce se založením Organizace spojených národů a Chartou OSN, která upravuje vztahy mezi suverénními národy a použití síly,

Článek 2 odst. 4 Listiny požaduje, aby se všechny členské státy zdržely hrozeb nebo použití síly proti územní nebo politické celistvosti jakéhokoli státu. Z této povinnosti existují dvě důležité výjimky,

zaprvé právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu podle článku 51

a

kolektivní vymáhání Radou bezpečnosti na základě kapitoly VII Listiny, která se zabývá ohrožením míru, porušováním míru a činy agrese. Inherentní právo na sebeobranu, individuálně nebo kolektivně, s podporou jiných států, existuje tak dlouho, pokud Rada bezpečnosti nepodnikla žádné kroky k „udržení mezinárodního míru a bezpečnosti“. Toto právo je tedy zamýšleno jako poslední možnost.

Pakt Kellogg-Briand byl změnou paradigmatu ve způsobu, jakým byla nahlížena válka. Dříve byla válka chápána jako součást pokračování politického styku s přidáním dalších prostředků, jak to vyjádřil Clausewitz ve své slavné knize “O válce,” a jako přijatelný prostředek k urovnání sporů. Alespoň to nebylo považováno za nezákonné. Bylo mimo zákon, kromě obvyklých válečných pravidel upravujících zacházení s kombatanty, civilisty, proporcionalitu a tak dále.

Tato změna je zakotvena v preambuli Charty OSN, která