Show Email

Tělo:

Jaroslav Štefec napsal:

Před téměř 40 lety, v létě roku 1982, jsem jako mladý poručík, velitel čety

přepravy raket – nosičů jaderných hlavic 8K14, stál po skončení cvičení

Západního vojenského okruhu v prázdném dokladovém stanu velitele frontu před

mapou se zakreslenými místy jaderných úderů. I přes panující horko mi běhal

mráz po zádech.

Celkem 56 výbuchů raketových hlavic, leteckých pum a dělostřelecké munice s

jadernými náložemi pokrylo naprostou většinu území tehdejšího ČSSR změtí

oblastí absolutního, prvního a druhého pásma zničení a stopami

radioaktivního spadu z oblaků radioaktivního prachu, nasátého do oblastí

explozí a unášeného větrem. Nebylo úniku, radioaktivita byla všude. Praha a

Brno přestaly existovat, stejně jako Ostrava. Megatunové jaderné hlavice

strategických raket made in USA je vymazaly z povrchu Země.

Tehdy to byla „jen“ válečná hra. Sice podmínkami cvičení blízká aspoň trochu

realitě, ale přece jen hra. Po jejím skončení jsme se rozjeli zpátky ke svým

domovům a k denní rutině tehdejšího vojenského řemesla. Věděli jsme, že je

to hra a všichni jsme doufali, že jí také zůstane. Přesto jsme my jako

vojáci, naše armáda i tehdejší vedení státu byli byli alespoň v rámci

možností připraveni na situace, kdy by se mohla stát realitou.

Jako fungující stát jsme měli vybudovaný systém skladů nouzových zásob a

mechanismy jejich distribuce. Existoval funkční a pravidelně prověřovaný

systém krizového řízení, krizového zdravotnictví a dokonce i školství. Byli

připraveni i lidé. Jako školní děti jsme věděli, že ve škole máme odolné

úkryty, protiplynové masky a věděli jsme, jak se chovat při vyhlášení

poplachu. Věděli to samozřejmě i dospělí, z nichž značná část zažila válku.

Dnes nic z toho neexistuje. Nemáme připravené ani lidi, ani zásoby, ani

úkryty.. Nemáme už ani armádu, schopnou bránit naše území a v případě

potřeby zajišťovat z pozice jedné z mála organizovaných sil v chaosem

poválečné situace rozvrácené zemi aspoň jakýs-takýs řád a pomoc přeživším.

To všechno odnesl čas. Neodnesl však ani jaderné zbraně, ani války. Zato

přinesl novinky v podobě „digitální revoluce“, v níž je prakticky veškerý

náš život závislý na počítačích a fungujících zdrojích elektřiny. Přinesl

neskutečně dlouhé a složité logistické cesty přepravy potravin, jejichž

přerušení z jakéhokoliv důvodu nutně povede k téměř okamžitému kolapsu

zásobování nejen v ČR, ale na celém území EU, následnému hladomoru,

sociálním bouřím a válkám o stále se tenčící zdroje.

Nestraším. Popisuji situaci tak, jak reálně existuje. Balancování na hraně

propasti bylo už dlouho součástí našeho života, aniž si to většina z nás

uvědomovala. I naši „politici“, jejichž hlavním úkolem bylo a je starat se o

český stát a zajištění bezpečnosti nás, jeho občanů, se dlouhou dobu

tvářili, že nic z toho neexistuje. A současná politická garnitura? Jako

utržená ze řetězu jako by se dokonce ze všech sil snažila, aby tu hrůzu,

kterou jsem popisoval v úvodních odstavcích, učinila co nejdříve realitou

našich životů. Realitou, kterou si ani oni, ani jejich voliči, a bohužel ani

my ostatní už nedokážeme představit ani v nejhorších snech.

Opravdu netuším, jak naší „vládě“ poradit a pomoci se vyhnout katastrofickým

scénářům. Dámy a pánové, kteří zasedli ve Strakově akademii (a jejich

kolegové ve Sněmovní ulici), navíc nemají o jakoukoliv radu a pomoc

sebemenší zájem. Oni vědí vše nejlépe, takže za situace, kdy se nám velmi

brzy bude hodit každá z půdy vyhrabaná vzduchovka, vyvážejí zbraně za

miliardy korun z již tak dosti hubených českých armádních skladů na

Ukrajinu. Dokonce jsou ochotni „podílet se“ životy českých občanů na

„mírových misích“, majících za úkol ... co vlastně? Bojovat za dnes už de

facto neexistující Ukrajinu? Pod jakými vlajkami? Těmi s fašistickými

symboly, kterými se pyšní tzv. „kárné prapory“, dnes jediné existující

funkční vojenské struktury na Ukrajině? Nebo snad pod vlajkami NATO? A proti

komu, resp. proti čemu? Situace na Ukrajině dnes hodně připomíná revoluční

Rusko počátku minulého století. Všichni proti všem. Tentokrát ale bez naděje

na novou transsibiřskou anabázi.

Na závěr ještě jedna poznámka. Dnes se už naprosto otevřeně hovoří o jaderné

válce v Evropě. V podstatě jako o hotové věci. Ale kdo ji začne a povede?

Bude to Rusko, které stejně jako zničilo Ukrajině údery raket, střel s

plochou dráhou letu a leteckých pum kompletní velitelskou a spojovací

infrastrukturu, zničí jediným hromadným úderem celý systém velení a řízení

evropské části NATO a největší základny na území členských států? Ano, to by

mohlo nastat. Odpoví mu někdo? Francie? Odpálí své jaderné rakety a vystaví

se zničující odvetě? Nebo to bude Británie? Nemyslím si to. USA se už

otevřeně distancovaly. Ke zděšení svých tzv. spojenců, kteří se však bojí

otevřít ústa a přiznat to sobě i voličům.

Takže jak to bude vypadat a kdy to začne? Nevím. Stále doufám v rozum a

soudnost, i když jejich nositelů kolem sebe vidím stále méně. Věřím, že se

situace ještě urovná a bude čas zasednout k jednacím stolům. Karty jsou

rozdány a teď se už jen čeká na první hlášky a odhozy. Jedno je ale jisté.

Ať tak nebo tak, my jako ČR u těch skutečně důležitých „stolů“ rozhodně

sedět nebudeme.

"""

"