Show Email

Tělo:

Jaroslav Štefec napsal:

Před téměř 40 lety, v létě roku 1982, jsem jako mladý poručík, velitel čety

přepravy raket – nosičů jaderných hlavic 8K14, stál po skončení cvičení

Západního vojenského okruhu v prázdném dokladovém stanu velitele frontu před

mapou se zakreslenými místy jaderných úderů. I přes panující horko mi běhal

mráz po zádech.

Celkem 56 výbuchů raketových hlavic, leteckých pum a dělostřelecké munice s

jadernými náložemi pokrylo naprostou většinu území tehdejšího ČSSR změtí

oblastí absolutního, prvního a druhého pásma zničení a stopami

radioaktivního spadu z oblaků radioaktivního prachu, nasátého do oblastí

explozí a unášeného větrem. Nebylo úniku, radioaktivita byla všude. Praha a

Brno přestaly existovat, stejně jako Ostrava. Megatunové jaderné hlavice

strategických raket made in USA je vymazaly z povrchu Země.

Tehdy to byla „jen“ válečná hra. Sice podmínkami cvičení blízká aspoň trochu

realitě, ale přece jen hra. Po jejím skončení jsme se rozjeli zpátky ke svým

domovům a k denní rutině tehdejšího vojenského řemesla. Věděli jsme, že je

to hra a všichni jsme doufali, že jí také zůstane. Přesto jsme my jako

vojáci, naše armáda i tehdejší vedení státu byli byli alespoň v rámci

možností připraveni na situace, kdy by se mohla stát realitou.

Jako fungující stát jsme měli vybudovaný systém skladů nouzových zásob a

mechanismy jejich distribuce. Existoval funkční a pravidelně prověřovaný

systém krizového řízení, kr