Show Email

Tělo:

---přepis přílohy---

Bývalý kandidát na prezidenta USA:

Vítězství jsme prohospodařili. Největší

chyba? Vtažení států sovětského bloku

do NATO. Rusko jsme podvedli. Čína

je už před námi. Nový světový řád

selhal. Naše arogance…

PATRICK JOSEPH BUCHANAN jako pravý americký konzervativec hledí na

třicetiletí od rozpadu SSSR a zjišťuje, že za současný pád mezi druhořadé velmoci si

Spojené státy mohou výhradně sami.

 Datum příspěvku 30. prosince 2021

 1 komentářu textu s názvem Bývalý kandidát na prezidenta USA: Vítězství jsme

prohospodařili. Největší chyba? Vtažení států sovětského bloku do NATO. Rusko jsme

podvedli. Čína je už před námi. Nový světový řád selhal. Naše arogance…

Patrik J. BuchananDalší články autora

 NÁŠ SVĚTRUSKOUSA

Když se rok 1991 překuloval do roku 1992, zdálo se, že Amerika právě dosáhla

vrcholu své neomezené moci a světové prestiže.

Prezident George W. Bush zrovna vyslal armádu půl milionu mužů, aby během

100hodinové operace vyhnali invazní vojska Saddáma Husajna z Kuvajtu. Svět

tehdy – včetně Ruska, Číny a Íránu – podporoval vojenskou akci pod vedením

USA s cílem zvrátit iráckou agresi.

Náš hlavní protivník, Sovětský svaz, se právě zhroutil, a rozpadl se na 15

států. Varšavská smlouva byla rozpuštěna. Celá střední a východní Evropa byla

volná. Stali jsme se jedinou přeživší supervelmocí.

Na Constitution Avenue při vítězné přehlídce jednotek Pouštní bouře zaznělo:

Takhle to muselo vypadat, když se římští generálové vraceli triumfálně do

Říma, aby si vychutnali ovace davů.

Jenže místo toho, abychom udělali z Ameriky opět „normální zemi v normální

době“, jak nabádala Jeane Kirkpatricková, vydali jsme se na cestu ke stvoření

celosvětového impéria.

Tehdy se u nás hodně arogantně vykřikovalo o „unipolárním okamžiku“, ve

kterém nastolíme „liberální globální hegemonii“ a světu vnutíme Nový světový

řád pod nadvládou a poručnictvím USA.

S onou příslovečnou arogancí to obhajovala i ministryně zahraničí Madeleine

Albrightová:

„Pokud musíme použít sílu, je to proto, že jsme Amerika. Jsme

nepostradatelný národ. Stojíme vysoko a vidíme do budoucnosti dále než

jiné země!“

A jak jsme na tom tři desetiletí po těch opojných dnech?

Další dvě světové velmoci, Rusko a Čína, proti nám stojí sjednoceny ve

„vztahu“, který, jak říká autokratický prezident Si Ťin-pching, „ve vzájemné

blízkosti, schopnostech a možnostech… už přesahuje možnosti a schopnosti

Severoatlantické aliance“.

Kromě jiného se to projevuje tím, že Rusko právě formuluje kategorická

ultimáta proti jakémukoli dalšímu rozšiřování NATO na Ukrajinu nebo do

Gruzie. Peking poté, co ovládl Hongkong, naznačuje, že se blíží čas pro

opětovné sjednocení s Tchaj-wanem.

Jak se nám tohle mohlo přihodit?

Devadesátiletý Michail Gorbačov, který se vzdal moci v prosinci 1991,

identifikuje primární příčinu: „Triumfální nálada na Západě, zejména v USA,

stoupla elitám do hlavy. Zavládla nevídaná arogance a přehnané sebevědomí.“

Vskutku. Právě tak se to stalo. V únoru 1997 George Kennan, architekt

zadržování SSSR ve studené válce, úpěnlivě prosil, aby Amerika nezneužila

svůj triumfální okamžik rozšířením NATO do střední a východní Evropy

a neporušila tak (ústní) slib daný Gorbačovovi:

“Rozšíření NATO by bylo nejosudovější chybou americké zahraniční

politiky v celé éře po studené válce. Lze očekávat, že takové rozhodnutí

podnítí nacionalistické, protizápadní a militaristické tendence v ruském

veřejném mínění a bude mít zničující vliv na rozvoj ruské demokracie.

Rozšířením NATO o státy bývalého sovětského bloku obnovíme atmosféru

studené války ve vztazích mezi Východem a Západem a naženeme ruskou

zahraniční politiku směrem, který se nám rozhodně nebude líbit.”

Tak řekl Kennan. A tak se také stalo. Dnes se divíme, že Rusko umístilo

100 000 vojáků na hranice Ukrajiny a velmi vážně nám sdělilo, že jakékoli další

rozšiřování NATO do pohraničních států v jeho okolí nebo pokus instalovat

v nich zbraně, které mohou Rusko ohrozit, bude pokládat za neúnosné. Na tomto

suverénním ostrém postoji trvá a odolalo všemu nátlaku. Čemu se však divíme?

Protože jsme do Severoatlantické aliance zatáhli všechny jeho bývalé spojence

z Varšavské smlouvy – včetně tří bývalých sovětských republik (a porušili tak

všechny sliby a záruky Gorbačovovi) – jsme nyní blízko bodu zkřížení mečů

s Ruskem. A právě tak naše vlastní činy nás zahnaly do ponižující dohody

s největším rivalem, jakého kdy USA poznaly: s Čínou.

Vždyť kdo nejvíce pomohl přetvořit moderní Čínu se čtyřnásobkem naší

populace v první světovou mocnost a se schopností postavit se Americe na

všech frontách – strategické, vojenské, diplomatické i ekonomické? Ovšem,

kapitalistická Amerika.

Clintonovští demokraté a Bushovi republikáni, omámení představou bohatství,

které bude znamenat globální obchod pod naší kontrolou pro naši prosperitu,

otevřeli americké trhy produkci odkudkoli na planetě. Americké korporace

začaly rychle přesouvat výrobu ze Spojených států tam, kde to šlo nejlevněji –

do Čínské lidové republiky. Od roku 1991 začala Čína obrovským tempem růst,

a nakonec se jako první výrobní velmoc na světě přehnala i přes USA.

Kdysi soběstačná Amerika, která si zajistila všechny své potřeby v první a druhé

světové válce, je nyní závislá na cizích státech, pokud jde o základní nezbytnosti

svého domácího života. Mezitím se mocná Čína valí na ostrovy, skály a útesy

v jižních a východních čínských mořích a z pozice silnějšího varuje Spojené

státy před jakýmkoliv úsilím zabránit opětovnému spojení Tchaj-wanu s jeho

pevninskou vlastí.

To jsou tedy tři historické chyby, jimiž jsme přišli o jedinečné postavení, které

měla Amerika po konci studené války.

Za prvé, se nám neslýchanou arogancí podařilo odcizit si Rusko tím, že s ním

bezdůvodně zacházíme jako s nenapravitelným a trvalým nepřítelem, a abychom

tomu dali korunu, přemístíme mu NATO ne na jeho dvorek, ale přímo na přední

verandu.

Za druhé, explozí globalistické obchodní politiky Nového světového řádu jsme

umožnili Číně, aby se stala přinejmenším rovnocenným ekonomickým

a vojenským rivalem Spojených států.

Za třetí, zbytečné a nesmyslné americké invaze na Blízký východ s našimi

věčnými válkami v Afghánistánu, Iráku a poté v Sýrii, Libyi a Jemenu. Nic nám

nepomohly. Vedly jen ke smrti a zkáze.

Ptáme-li se dnes tedy, jak jsme přišli o úchvatné prvenství, které jsme měli

v roce 1991, odpověď zní jasně:

Způsobili jsme si to sami.