Show Email

Tělo:

-----------text projevu-------

Vážení občané Ruska! Drazí přátelé!

Dnes opět považuji za nutné vrátit se k tragickým událostem odehrávajícím se na Donbasu a klíčovým otázkám zajištění bezpečnosti samotného Ruska. Začnu tím, co jsem řekl ve svém projevu z 21. února tohoto roku. Řeč je o tom, co v nás vyvolává zvláštní obavy a úzkost, o těch základních hrozbách, které rok od roku krok za krokem, hrubě a bezohledně vytvářejí nezodpovědní politici na Západě ve vztahu k naší zemi. Mám na mysli rozšíření bloku NATO na Východ, přibližování jeho vojenské infrastruktury k hranicím Ruska. Je dobře známo, že po dobu třiceti let jsme se naléhavě a trpělivě snažili domluvit se s vedoucími zeměmi NATO na principech rovné a nedělitelné bezpečnosti v Evropě. Neustále jsme naráželi na to, že odpovědi na naše návrhy byly drzý klam a lež anebo pokusy nátlaku a vydírání.

Severoatlantická aliance se mezi tím, nehledě na všechny naše protesty a obavy neústupně dále rozšiřuje, vojenská mašinérie postupuje. A já opakuji, že se přibližuje těsně k našim hranicím. Proč se to všechno děje, odkud se vzaly ty drzé způsoby hovořit z pozice vlastní výjimečnosti, neomylnosti a svévole? Odkud se bere pohrdavý a přezíravý postoj k našim zájmům a absolutně zákonným požadavkům?

Odpověď je jasná, vše je pochopitelné a očividné. Sovětský svaz koncem 80. let minulého století zeslábl, a potom se úplně rozpadl. Veškerý průběh tehdejších událostí je pro nás i dnes dobrou lekcí. Přesvědčivě ukázal, že paralýza moci, vůle, je prvním krokem k úplné degradaci a zapomnění. Stačilo tehdy na chvilku ztratit svou sebedůvěru, a to byl konec. V důsledku toho byla porušena rovnováha sil ve světě. Vedlo to k tomu, že předchozí dohody, smlouvy fakticky přestaly fungovat. Přemlouvání a prosby nepomáhají. Cokoliv, co se nehodí hegemonovi, těm, kdo jsou u moci, je označováno za archaické, zastaralé, nepotřebné, a naopak vše, co se zdá být výhodným, se předkládá jako pravda v poslední instanci! Vnucuje se za každou cenu, hulvátsky, libovolnými prostředky. Nesouhlasní jsou lámáni přes koleno.

To, o čem teď hovořím, se týká nejenom Ruska a nevzbuzuje to obavy jen u nás. Týká se to celé soustavy mezinárodních vztahů a občas dokonce samotných spojenců USA. Po rozpadu SSSR fakticky začalo přerozdělení světa. Do té doby ustanovené normy mezinárodního práva, přičemž ty klíčové a základní byly přijaty jako výsledek druhé světové války a v mnohém potvrzovaly její výsledky, začaly překážet těm, kdo sám sebe prohlásil vítězem ve studené válce.

Samozřejmě, že v praktickém životě, v mezinárodních vztazích a v pravidlech, které je upravují, bylo nutné brát také v úvahu změnu situace ve světě a samotné rovnováhy sil. Ovšem bylo potřeba to dělat profesionálně, postupně a trpělivě, s uvážením zájmů všech zemí a s pochopením vlastní odpovědnosti. Ale ne.

Ve stavu euforie z absolutní převahy, svého druhu současné verze absolutismu, navíc ještě na pozadí nízké úrovně celkové kultury a samolibosti těch, kteří připravovali, schvalovali a prosazovali rozhodnutí vhodná jen pro sebe, se situace začala rozvíjet podle jiného scénáře. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Nejdříve, bez jakýchkoliv sankcí Rady bezpečnosti OSN byla provedena krvavá vojenská operace proti Bělehradu. Letectvo a rakety byly použity přímo v samém středu Evropy. Následovalo několik týdnů nepřetržitého bombardování civilních měst, životně důležité infrastruktury. Tato fakta je potřeba připomínat, jelikož někteří západní kolegové si neradi tyto události připomínají. A když o tom hovoříme, raději místo poukazování na normy mezinárodního práva, se odvolávají na "okolnosti", které si každý vykládá tak, jak se mu to hodí.

Potom přišly na řadu Irák, Libye a Sýrie. Nelegitimní použití vojenské síly proti Libyi, při převracení smyslu všech rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN v otázce Libye, vedlo k úplnému zničení tohoto státu a ke vzniku ohromného ohniska mezinárodního terorismu. A země se pohroužila do stavu humanitární katastrofy, do propasti dodnes trvající mnohaleté občanské války. Tragédie, k níž byly odsouzeny statisíce, miliony lidí, nejen v Libyi, ale v celém regionu, zrodila masový migrační exodus ze severní Afriky a Blízkého Východu do Evropy.

Podobný osud byl přichystán i Sýrii. Vojenské akce západní koalice na území této země bez souhlasu syrské vlády a bez sankce Rady bezpečnosti OSN nejsou ničím jiným nežli agrese a intervence. Nicméně, v této řadě událostí patří samozřejmě zvláštní místo vpádu do Iráku, rovněž bez jakéhokoliv právního základu.

Za záminku byla vybrána údajně důvěryhodná informace, kterou disponovaly USA, o tom, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení. Jako důkaz veřejně, před zraky celého světa, mával americký ministr zahraničí jakousi zkumavkou s bílým práškem a všechny přesvědčoval, že je to chemická zbraň vyvíjená v Iráku. A pak se ukázalo, že všechno bylo jenom představení, bluf. Žá