Show Email

Tělo:

---Přepis přílohy---

Legendární hokejista Jiří Holík oslavil v těchto dnech své 77. narozeniny.

Jak vidí a vnímá svět, ve kterém nyní žije?

Já na své dětství nedám dopustit. Pokud vezmeme tu materiální stránku, tak to bylo až tristní,

my jsme neměli oproti dnešním dětem téměř nic, ale oproti nim jsme zase trávili celé dny

venku a domů nás dokázala kromě přísné rodičovské metly zahnat jedině noc. Jsem kluk z

malého města, který se dostal do národního mužstva a viděl svět. To bych viděl jako ten svůj

největší úspěch sportovní i životní. A možná nejvýš ze všeho pro mě stojí, když jsem jako

malý s tím svým městečkem vyhrál dorostenecký přebor republiky. S městečkem, kde tehdy

nebyla jediná umělá ledová plocha. Toho si cením minimálně stejně jako všech těch

reprezentačních titulů.

Jsem opravdu zoufale konzervativní a co se týká technologií, tak se považuji za téměř

negramotného. Ale co mě strašně rozčiluje, to jsou všechny ty dnešní nesmysly, které

slýchám o genderovém bezpráví, o rasismu, xenofobii, šovinismu, které končí bořením

pomníků a ani tam zdaleka ne. A to vše k nám postupně přichází z Ameriky, ta exportuje do

světa všechny tyhle pitomosti.

Na člověka, který prožil většinu života v komunismu, jsem se totiž do Ameriky měl možnost

podívat s hokejem mnohokrát, prakticky každý rok, ostatně mám nebo měl jsem tam navíc i

příbuzenstvo – dceru, zeťě, synovce atd. Brácha Jaroslav byl také vynikající československý

hokejista, létal tam často a pobýval tam ještě, když mohl, u syna Roberta – československý

reprezentant, který později přijal americký pas.

Amerika, to je tedy země, kde bych já osobně žít rozhodně nechtěl. V současné době je dle

mého soudu na nejlepší cestě k další občanské válce. A to si vzpomínám, že jsem jako kluk

Ameriku obdivoval, když jsem tam v 18 letech poprvé letěl. Ale není to nic pro mě.

Já si nemyslím, že bylo za komunismu lépe. Ale také na druhé straně neříkám, že bylo tak zle!

Vždyť za toho minulého režimu se spousta věcí vybudovala, lidi žili svoje životy, pracovali,

byli šťastní, milovali se, měli nové potomky, vychovávali je. To není žádná nostalgie nebo jen

nějaký vzpomínkový optimismus. Já tím jen říkám to, že nelze šmahem všechno, co tu 40 let

nějak fungovalo, zavrhnout, i když tím zároveň nepopírám, že se zde dělo množství křivd a že

se i vraždilo ve jménu té propagandy a jejích přívrženců. To je všechno pravda. Komunismus

proto v žádném případě ideální nebyl, to si nemusíme namlouvat. Ale nebyla to zase rozhodně

doba takového bohapustého zmaru, jak se to teď často a s oblibou prezentuje.

Když se dnes řekne komunista, je to v podstatě na stejné úrovni, jako když řeknete fašista. A

to prostě není pravda, s tím já souhlasit nemůžu. A věřte mi, snažím se to vidět zcela

racionálně, pragmaticky a co nejobjektivněji to jenom jde. Tu dobu jsem přece zažil. Jsem

sice starý, ale nejsem senilní.

Blíží se volby, a řeknu koho rozhodně volit nebudu. Ty dvě poslepované koalice, které se daly

dohromady jenom proto, aby konečně uhnaly Babiše. Víte, jak to na mě působí? Jako když se

na ledě pere jeden se dvěma nebo třemi zbabělci, kteří jdou na něj společně, protože moc

dobře ví, že každý sám by neměl šanci a nikdy by ho nepřepral!

Rozhovor vedl Tomáš Procházka