Show Email

Tělo:

to je perfektní shrnutí pravdy -  a co naši politici- kdo  by

se takto 

pravdivě vyjářil 

" 

NEMÁ CHYBU - DOBRÉ NĚKDE ZALOŽIT PRO BUDOUCNOST 

80: Hodně, nebo málo na vymazání paměti? Vojska - včetně

německých - opět 

stojí na ruských hranicích. Zkusí 4. říše, co se nepovedlo

Hitlerově Třetí? 

Němci si ještě pamatují. My kácíme pomníky osvoboditelů.

Zešíleli jsme? 

Antonín Minarský se nestačí divit, co se děje se světem, v

němž musí německý 

prezident připomínat rusofobům 4. říše, že není radno snít

dál Hitlerův sen. 

V těchto hodinách před osmdesáti roky napadlo Německo

Sovětský svaz. 

Jednotky Wehrmachtu soustředěné na hranicích se daly na pochod,

aby 

vyhladily Slovany a další "podřadné" národy. Aby rozšířily

"německý životní 

prostor" a zmocnily se obrovského přírodního bohatství.

Skončilo to rudou 

vlajkou nad Reichstagem a rozdělením Německa na okupační zóny.

O pětačtyřicet roků později "tenhle Gorbačov, co ho znal celý

Dlabačov" (viz 

Ondřej Hejma) "prodal" za hubičku sovětskou okupační zónu

Američanům, aby se 

Německo opět "sjednotilo". Ta hubička od prezidenta Bushe

obsahovala závazek 

Západu, že nerozšíří NATO do bývalých sovětských

satelitů. Britská premiérka 

Thatcherová z toho byla zděšená. Konstatovala, že tak vznikne

4. říše. 

Stalo se, máme ji zde, dokonce jsme její součástí. Jmenuje se

Evropská unie. 

NATO se roztáhlo do všech zemí někdejšího sovětského bloku,

sliby-nesliby. A 

vojska dnes stojí na ruských hranicích - včetně vojáků

obnoveného wehrmachtu 

(bundeswehru). Propaganda žene do nejvyšších obrátek

protiruskou fóbii - a 

zcela otevřeně tak připravuje obyvatelstvo na další pokus o

dobytí země, o 

níž bývalá americká ministryně zahraničí Allbrightová

pravila, že má 

"nespravedlivě" mnoho přírodního bohatství. 

Je osmdesát let hodně, nebo málo na vymazání historické

paměti z hlav nových 

generací? Naše školy a média se o to usilovně snaží.

Pamětníci vymírají. 

Kácejí se pomníky osvoboditelů Rudé armády, oslavují se

Hitlerovi Vlasovci. 

A tak je to nakonec samo Německo, které muselo něco připomenout.

Německý prezident Frank-Walter Steinmeier dal svým pátečním

projevem v 

Německo-Ruském muzeu v Berlíně-Karlshorstu pomyslnou facku všem

evropským, 

americkým a také českým zavilým rusofobům a přepisovačům

historických 

událostí druhé světové války. 

Prezident připomněl osmdesáté výročí dne, kdy přes 3

milióny německých 

vojáků 22. června 1941 zaútočilo na tehdejší Sovětský svaz.

Zahynulo 27 

milionů sovětských občanů, z toho 14 milionů civilistů,

Steinmaier 

zdůraznil, že nikdo neutrpěl za druhé světové války tolik

obětí jako národy 

tehdejšího Sovětského svazu. Statisíce sovětských vojáků

bylo zabito, 

vyhladověno nebo zastřeleno již během prvních měsíců.

Připomněl popravčí 

čety, které zabíjely ženy, muže i děti, a další zločiny

proti civilnímu 

obyvatelstvu. 

Jak, řekl, to, co začalo 22. června 1941, bylo rozpoutání

násilí směřující k 

totálnímu vyhlazení. Německé tažení bylo od prvního dne

vedeno nenávistí: 

antisemitismem a antibolševismem, rasovou mánií vůči

slovanským a asijským 

národům Sovětského svazu. 

Ti, kdo vedli tuto válku, zabíjeli všemi možnými způsoby, s

nebývalou 

brutalitou a krutostí. Ti, kteří za to byli zodpovědní a

kteří se ve svém 

nacionalistickém blouznění odvolávali dokonce na německou

kulturu a 

civilizaci, znesvětili veškerou civilizaci, všechny zásady

lidskosti a 

práva. Německá válka proti Sovětskému svazu byla vražedným

barbarstvím. Ať 

je to pro nás jakkoli těžké, musíme na to pamatovat! Vzpomínka

na toto 

peklo, na absolutní nepřátelství a odlidštění druhého - tato

vzpomínka 

zůstává pro nás Němce závazkem a pro svět mementem. 

V prvních měsících války, v létě 1941, byly zabity,

vyhladověny a zastřeleny 

statisíce sovětských vojáků. Ihned s postupem německých vojsk

začalo také 

vraždění židovských mužů, žen a dětí popravčími četami

SD, SS a jejich 

pomocných jednotek. Tato válka byla zločinem - zrůdnou,

zločinnou agresivní 

a vyhlazovací válkou. 

Kdo v Německu ví o Malém Trostinci u Minsku, kde bylo v letech

1942-1944 

zavražděno nejméně 60.000 lidí? Nebo vesnici Chatyň, která

byla v létě 1943 

srovnána se zemí a všichni její obyvatelé - z toho polovina

dětí - byli 

zabiti? Kdo ví o Korjukivce na severu Ukrajiny, kde během dvou

dnů padlo za 

oběť největší a nejbrutálnější „trestné“ akci druhé

světové války 6.700 

mužů, žen a dětí? 

Válka se vymykala jakýmkoli lidským měřítkům. Byli to však

lidé, kteří ji 

vymysleli a uskutečnili. Byli to Němci. A tak v nás, generaci po

generaci 

znovu a znovu zanechává s mučivou otázkou: Jak k tomu mohlo

dojít? 

Nic z toho, co se tehdy stalo daleko na východě, se nestalo

náhodou. 

Einsatzgruppen bezpečnostní policie, SD, Waffen-SS a jejich

pomocníci 

nevraždili a nedrancovali náhodně. Sledovali vyhlazovací mánii

a vražedné 

plány, které byly vypracovány v Hlavním úřadu říšské

bezpečnosti a na 

příslušných říšských ministerstvech. Úředníci plánovali

vyhlazování s 

cynickou pečlivostí. Plánovali válku, v níž za nepřítele

prohlásili veškeré 

sovětské obyvatelstvo od novorozenců až po starce. Tento

nepřítel neměl být 

poražen pouze vojensky. Za válku, která mu byla vnucena, měl

zaplatit svým 

životem, svým majetkem, vším, co tvořilo jeho existenci. Celá

evropská část 

Sovětského svazu, celé oblasti dnešní Ukrajiny a Běloruska,

měly být 

"vyčištěny" a připraveny na německou kolonizaci. Milionová

města jako 

Leningrad, dnešní Petrohrad, Moskva nebo Kyjev měla být

srovnána se zemí. 

Zločiny spáchané Němci v této válce nás stále tíží, až

do dnešního dne. Tíží 

nás, že to byli naši otcové, dědové, pradědové, kteří

vedli tuto válku, 

kteří se podíleli na těchto zločinech. Tíží nás, že

příliš mnoho pachatelů, 

kteří se dopustili nejzávažnějších zločinů, nebylo

postaveno před soud. Tíží 

nás, že jsme obětem příliš dlouho upírali uznání.

Skutečnost, že po tom 

všem, co se stalo, jsou dnes Němci v Bělorusku, na Ukrajině nebo

v Rusku 

pohostinně přijímáni, že jsou vítáni, to není nic menšího

než zázrak. 

Nedovolme, abychom se znovu setkávali jako nepřátelé; nedovolme,

abychom v 

druhém přestali rozpoznávat lidskou bytost. Nedovolme těm,

kteří mluví o 

národní aroganci, pohrdání, nepřátelství a odcizení, aby

měli poslední 

slovo. Skláním se před ukrajinskými, běloruskými a ruskými

oběťmi - před 

všemi oběťmi na území bývalého Sovětského svazu. 

Tolik z projevu Frank-Waltera Steimeiera. 

A co reakce? 

Vzpomínkovou akci bojkotovalo sedm z patnácti velvyslanců

nástupnických 

států Sovětského svazu, včetně velvyslanců tří pobaltských

států Litvy, 

Lotyšska a Estonska. Tato neúcta k vlastním předkům a jejich

heroickému boji 

proti německým útočníkům je velkou hanbou a podlostí, kterou

předčí jen málo 

co. 

Ale co bychom se divili, že? Za blahosklonného přihlížení

vlády naši 

„chrabří“ starostové bourají sovětským osvoboditelům

sochy, sundávají z 

pražské radnice pamětní desky, případně staví pomník

válečným zločincům 

vlasovcům. 

Ve snahách o překrucování či zamlčování historie se snaží

i Česká televize. 

Ta si jako připomínku na napadení Sovětského svazu Německem v

den 22. června 

naplánovala na druhém programu odvysílání dokumentu Normandie:

85 dnů v 

pekle. 

Kdy konečně všichni dědici německého (národního) socialismu,

jimiž se teď u 

nás i ve zbytku 4. říše (pod hlavičkou Zelených, Pirátů,

všech těch 

"sexuálních" a dalších "menšin") přímo rojí, pochopí: Rusko

nelze nikdy 

porazit a dobýt. 

Stalo se nyní naopak výspou uchování základů evropské

civilizace, kterou 

současní mocní na Západě likvidují s revolučními písněmi

někdejšího 

Sovětského svazu na rtech. 

A musí to být německý prezident, který připomene "historickou

zkušenost". 

To jsme se již úplně pomátli? 

""""