Show Email

Tělo:

@skynet.be

(#-wm-DAB4FAD8-2DD7-40BB-A1B8-4E2AA1F9FDF2)

Projev – pietní akt Žatec 15.9.2022

Přátelé, dobrý den.

Hned na začátku mi dovolte, abych oslovil přítomné žurnalisty, pokud se zde nějací nacházejí, a ujistil je, že nikam nekandiduji.

To aby se mne na to po skončení mého projevu nemuseli ptát podobně trapně, jako k tomu došlo loni.

Vážení novináři,

já totiž na špinavou hru nemám žaludek.

Kdyby tomu tak bylo, využil bych nabídek z různých partají už tohoto režimu dávno před tím, než jste Vy přestali tahat kačera okolo rybníka. Tady na tomto, pro mne památném, místě promlouvám k lidem, kteří pro mne mají nesrovnatelně větší hodnotu, byť už nežijí, než právě spousta někomu zaprodaných novinářů.

A co tady říkám, je jen moje věc a účastníků tohoto shromáždění, kteří se dobrovolně rozhodli mne vyslechnout.

Vás rozhodně nebudu žádat o posouzení, zda se právě sem obsah mého projevu hodí nebo nehodí.

To jen proto, aby hned na úvod bylo mezi námi jasno.

k památníku :

Kamarádi, kteří na nás čekáte u leteckého nebeského báru, vím, že jste od rána netrpěliví, kdy už se dnes potkáme.

Opět se tedy s Vámi po roce scházíme, abychom si všichni se vzpomínkou na Vás připomněli, že je potřebné v krizových situacích nesedět doma na zápraží a se sklopenou hlavou čekat, až to špatně dopadne.

Jiná perspektiva před námi totiž nestojí.

Vaše osudy nás nabádají k tomu, že je žádoucí pohledět skutečnosti do očí a jednat.

Už proto, abychom s respektem uctili oběť, kterou jste na oltář vlasti položili.

Děkuju Vám i jménem přítomných kolegů a kolegyň za tu šanci, že ve Vás mohu stále spatřovat svůj vzor a že díky tomu mi bylo umožněno osobně poznat většinu Vašich spolubojovníků, jimž bylo souzeno přežít, když Vy jste, bohužel, zůstali na půli cesty.

Se všemi jsem byl opravdový kamarád, dokud nenadešel jejich čas. Děkuju Vám všem za tu šanci, že nám, kterým není lhostejné, co se kolem nás děje, svým příkladem ukazujete cestu, abychom konečně přestali být tou mlčící většinou.

Kdo mlčí k tomu, když se mu děje příkoří, ten toto příkoří dobrovolně schvaluje a není daleko od toho, aby za to ještě poníženě poděkoval. Do této skupiny členové Českého svazu letectví rozhodně nepatří a patřit ani nehodlají.

Dámy a pánové,

od roku 2012 donedávna jsme se u tohoto památníku scházeli sice v nijak masovém počtu, za to však v pokoji a bez jakýchkoli omezení.

Bez obav o budoucnost svoji i svých potomků.

Prostě všechno bylo tak nějak relativně normální.

Tomu je na dlouhou dobu konec.

Nic netrvá věčně.

To, čemu jsme od jara 2020 byli a jsme i aktuálně permanentně vystaveni, asi těžko lze definovat jako normální situaci.

Český národ je vládnoucí mocí vystaven již třetí rok stupňujícímu se strachu.

Strachu o zdraví, strachu o živobytí a dnes dokonce i obyčejného strachu o holou existenci a o budoucnost svoji a svých blízkých.

Pokud bychom se neměli aspoň na tomto faktu shodnout, pak je něco špatně.

V tom případě máme každý naprosto odlišné vnímání všehomíra.

V tom případě si řekněme, že toto shromáždění je zbytečné a nedělejme si násilí a rozejděme se.

Ano, jsme společenství normálních lidí, kteří v naší zemi žili a žijí v konkrétní době, v konkrétních podmínkách – geografických, historických, ekonomických a kulturních.

Máme však různé životní zkušenosti, v závislosti na věku, na současném nebo bývalém profesním postavení, ale také na schopnosti analyzovat dění kolem sebe.

Jako takoví máme na vybranou.

Buď budeme, po vzoru pštrosů, s falešným pocitem bezpečí strkat hlavy do písku, anebo zaujmeme nějaké rozumové stanovisko.

Nebude se nás nic z toho, čeho jsme aktuálně svědky, snad týkat ani tehdy, až si za velmi krátký časový interval my a naši potomci nezatopíme, nerozsvítíme a nepoteče voda nejen proto, že třeba nebude plyn a nafta ze zahraničí, ale třeba i proto, že nebude elektrická energie, kterou sami lacino vyrábíme, ale draze z ciziny kupujeme. Následně dřív nebo později, ale zato se železnou jistotou, dojde k Blackoutu, ke kterému neodmyslitelně směřujeme už minimálně 5 let zaváděním fantasmagorií souvisejících se zelenou demagogií? Podmínky pro použití Blackoutu jsou svědomitě plánovány jako zbraň hromadného ničení bez fatálních „demoličních“ důsledků.

Dojde k celoplošné tmě a zimě.

Umí si snad někdo z nás představit, co se potom bude dít?

To je však pouze jeden jediný projev současné a budoucí nenormální a čím dál hůře zvládnutelné situace metodami řízení rizik, kterých jsme právě svědky na tzv. nejvyšší české úrovni.

Tomuto národu šéfovali a hlavně nyní šéfují lidé, kteří neprošli ani Skautem či Pionýrem, ale slovo válka nestoudně skloňují ve všech sedmi pádech, aniž by byli schopni domyslet důsledky svého konání.

Ještě horší variantou je, pokud tyto důsledky znají a přesto se tak chovají.

To už by se jednalo o vědomou velezradu, na kterou pamatuje i naše zohýbaná a znásilněná ústava.

Ta samá ústava, která obsahuje pouze dvě důležitá ustanovení:

1. kdo má větší moc, rozhoduje o všemožně

2. méně mocní nemají žádná práva.

Ostatní písmenka a paragrafy v ní obsažené neznamenají zhola nic.

Na začátku 20. let 20. století svět 2 roky bojoval se Španělskou chřipkou, poté přišla ekonomická krize a hladomor.

Že by to vše byla náhoda?

A co přišlo potom?

Válečné napětí ve Španělsku a poté 2. sv. válka.

Teď je začátek 20. let 21. století.

Svět 2 roky bojoval s Covidem, teď je tu ekonomická krize a hrozí hladomor.

Je tu válečné napětí na Ukrajině.

Že by to byla opět pouhá náhoda?

Nejedná se o stejný scénář mocných po 100 letech?

Jenže po příští světové válce nedojde k obnově a prosperitě.

Potkani, švábi a žraloci, kteří jediní přežijí jadernou válku, to nebudou umět.

Ano, měli bychom si společně vždy položit otázku, jestli můžeme to či ono ze své pozice ovlivnit?

Leccos určitě nemůžeme, ale něco jiného třeba ano.

Ještě dnes, po 30 letech, slyším slova Raymonda Pudy, Lojzíka Šišky, Standy Hlučky, Franty Peřiny, Franty Fajtla, Karla Mrázka a dalších mých kamarádů, kteří mne v létě 1992 v Dijonu ve Francii důrazně vyzývali, abychom jako silné vojenské letectvo ukázali Klausovi a Me