Show Email

Tělo:

Jaques Baud - bývalý švýcarský zpravodajec

Tohle se z našich médií také nedozvíme, zkrátka politika je hrozné svinstvo

a spousta našich lidí je stále nepoučitelná, věří jen tomu, co slyší v

rádiu a vidí v naší TV!

Velice výstižně a chronologicky popsané. Tyto informace tady naše mediální

stoky nikdy nezveřejní.

---Přepis přílohy---

Vojenská situace na Ukrajině. Pohled bývalého plukovníka GŠ švýcarské armády člena strategické rozvědky se zaměřením na východní Evropu/.

By

 admin

 -

6.4.2022

Autor: Jaques Baud, 27.03.2022

Část první: Na cestě do války

Po celá léta, od Mali po Afghánistán, jsem pracoval pro mír a riskoval pro něj život. Nejde tedy o ospravedlnění války, ale o pochopení toho, co nás k ní vedlo. Všiml jsem si, že „odborníci“, kteří se střídají v televizních pořadech, analyzují situaci na základě pochybných informací, nejčastěji hypotéz, které se proměnily ve fakta, a my pak už nechápeme, co se děje. Takto vzniká panika.

Problém není ani tak v tom, kdo má v tomto konfliktu pravdu, ale v tom, jak naši vůdci rozhodují.

Zkusme se podívat na kořeny konfliktu. Začíná to u těch, kteří posledních osm let mluví o „separatistech“ nebo „nezávislých“ z Donbasu. To není pravda. Referenda, která v květnu 2014 uspořádaly dvě samozvané republiky Doněck a Lugansk, nebyla referendem o „nezávislosti“ (независимость), jak tvrdili někteří bezohlední novináři, ale referendem o „sebeurčení“ nebo „autonomii“ (самостоятельность). Výraz „proruský“ naznačuje, že Rusko bylo stranou konfliktu, což nebylo, a „ruskojazyčný“ by byl upřímnější. Tato referenda navíc proběhla proti doporučení Vladimira Putina.

Tyto republiky ve skutečnosti neusilovaly o odtržení od Ukrajiny, ale o autonomní status, který by jim zaručoval používání ruštiny jako úředního jazyka. Prvním legislativním aktem nové vlády, která vzešla ze svržení prezidenta Janukovyče, bylo totiž 23. února 2014 zrušení Kivalov-Kolesničenkova zákona z roku 2012, který stanovil ruštinu jako úřední jazyk. To je spíše podobné, jako kdyby osnovatelé státního převratu rozhodli, že francouzština a italština už nebudou ve Švýcarsku úředními jazyky.

Toto rozhodnutí vyvolalo bouři mezi ruskojazyčným obyvatelstvem. Výsledkem byly tvrdé represe proti ruskojazyčným regionům (Oděsa, Dněpropetrovsk, Charkov, Lugansk a Doněck), které začaly v únoru 2014 a vedly k militarizaci situace a několika masakrům (především v Oděse a Mariupolu). Na konci léta 2014 zůstaly pouze samozvané republiky Doněck a Lugansk.

V této fázi byly ukrajinské štáby příliš rigidní a ustrnulé v doktrinářském přístupu k operačnímu umění a nedokázaly se prosadit u nepřítele. Zkoumání průběhu bojů v Donbasu v letech 2014-2016 ukazuje, že ukrajinský generální štáb systematicky a mechanicky uplatňoval stejná operační schémata. Válka, kterou vedli autonomisté, se však velmi podobala tomu, co pozorujeme v Sahelu: vysoce mobilní operace vedené lehkými prostředky. Díky pružnějšímu a méně doktrinářskému přístupu dokázali povstalci využít setrvačnosti ukrajinských sil a opakovaně je „chytit do pasti“.

V roce 2014 jsem byl v NATO zodpovědný za boj proti šíření ručních palných zbraní a snažili jsme se odhalit dodávky ruských zbraní povstalcům, abychom zjistili, zda se na nich podílí Moskva. Informace, které dostáváme, pak pocházejí téměř výhradně od polských zpravodajských služeb a „nesedí“ s informacemi, které přicházejí od OBSE: navzdory některým poměrně hrubým tvrzením žádné dodávky zbraní a vojenského vybavení z Ruska neexistují.

Povstalci jsou vyzbrojeni díky přeběhnutí rusky mluvících ukrajinských jednotek na stranu povstalců. S pokračujícími neúspěchy Ukrajiny se řady autonomistů rozrůstají o tankové, dělostřelecké a protiletadlové prapory. Právě to nutí Ukrajince, aby se zavázali k Minským dohodám.

Hned po podpisu dohod z Minsku 1 však ukrajinský prezident Petro Porošenko zahajuje rozsáhlou protiteroristickou operaci (ATO/Антитерористична операція) proti Donbasu. Ukrajinci, kterým důstojníci NATO špatně radili, utrpěli u Debalceva drtivou porážku, která je donutila zavázat se k dohodám Minsk 2…

Je nezbytné připomenout, že dohody z Minsku 1 (září 2014) a Minsku 2 (únor 2015) nestanovily oddělení nebo nezávislost republik, ale jejich autonomii v rámci Ukrajiny. Ti, kdo četli dohody (je jich velmi, velmi, velmi málo), si všimnou, že je v nich plně napsáno, že o statusu republik se má jednat mezi Kyjevem a zástupci republik, o vnitřním řešení v rámci Ukrajiny.

Proto Rusko od roku 2014 systematicky požadovalo jejich uplatnění a zároveň se odmítalo účastnit jednání, protože šlo o vnitřní ukrajinskou záležitost. Na druhé straně se Západ v čele s Francií systematicky snažil nahradit minské dohody „normandským formátem“, který postavil Rusy a Ukrajince tváří v tvář. Nezapomínejme však, že před 23.-24. únorem 2022 na Donbasu nikdy žádná ruská vojska nebyla. Pozorovatelé OBSE navíc nikdy nezaznamenali sebemenší stopu po působení ruských jednotek v Donbasu. Například mapa amerických zpravodajských služeb, kterou 3. prosince 2021 zveřejnil deník Washington Post, neukazuje žádné ruské jednotky v Donbasu.

V říjnu 2015 ředitel Ukrajinské bezpečnostní služby (SBU) Vasyl Hrycak přiznal, že v Donbasu bylo zaznamenáno pouze 56 ruských bojovníků. Bylo to srovnatelné s tím, jako kdyby Švýcaři šli o víkendech bojovat do Bosny v 90. letech nebo Francouzi na Ukrajinu v současnosti.

Ukrajinská armáda byla tehdy v žalostném stavu. V říjnu 2018, po čtyřech letech války, hlavní ukrajinský vojenský prokurátor Anatolij Matios uvedl, že Ukrajina ztratila v Donbasu 2700 mužů: 891 v důsledku nemocí, 318 při dopravních nehodách, 177 při jiných nehodách, 175 v důsledku otravy (alkoholem, drogami), 172 v důsledku neopatrného zacházení se zbraněmi, 101 v důsledku porušení bezpečnostních předpisů, 228 v důsledku vraždy a 615 v důsledku sebevraždy.

Armáda je ve skutečnosti podkopávána korupcí svých kádrů a již nemá podporu obyvatelstva. Podle zprávy britského ministerstva vnitra se v březnu/dubnu 2014 nedostavilo na první předvolání 70 % záložníků, na druhé 80 %, na třetí 90 % a na čtvrté 95 %. Na přelomu října a listopadu 2017 se 70 % branců nedostavilo na kampaň „Podzim 2017“. A to nepočítáme sebevraždy a dezerce (často k autonomům), které dosahují až 30 % pracovní síly v oblasti ATO. Mladí Ukrajinci odmítají bojovat v Donbasu a raději emigrují, což také alespoň částečně vysvětluje demografický deficit země.

Ukrajinské ministerstvo obrany se poté obrátilo na NATO, aby pomohlo zvýšit „atraktivitu“ svých ozbrojených sil. Poté, co jsem již pracoval na podobných projektech v rámci OSN, jsem byl požádán NATO, abych se podílel na programu obnovy image ukrajinských ozbrojených sil. Jedná se však o dlouhodobý proces a Ukrajinci chtějí postupovat rychle.

Aby nahradila nedostatek vojáků, uchýlila se ukrajinská vláda k polovojenským milicím. Tvoří je především zahraniční žoldnéři, často krajně pravicoví bojovníci. V roce 2020 tvoří asi 40 % ukrajinských sil a podle agentury Reuters čítají asi 102 000 mužů. Vyzbrojují je, financují a cvičí Spojené státy, Velká Británie, Kanada a Francie. Je zde více než 19 národností – včetně švýcarské.

Západní země tak jednoznačně vytvořily a podpořily ukrajinské krajně pravicové milice. Deník Jerusalem Post v říjnu 2021 projekt Centuria odsoudil. Tyto milice působí v Donbasu od roku 2014 za podpory Západu. I když lze diskutovat o termínu „nacistický“, faktem zůstává, že tyto milice jsou násilné, nesou odpornou ideologii a jsou zjevně antisemitské. Jejich antisemitismus je spíše kulturní než politický, a proto termín „nacistický“ není příliš vhodný. Jejich nenávist k Židům pramení z velkých hladomorů na Ukrajině ve 20. a 30. letech 20. století, které byly důsledkem Stalinovy konfiskace úrody pro financování modernizace Rudé armády. Tuto genocidu – na Ukrajině známou jako Holodomor – prováděla NKVD (předchůdkyně KGB), jejíž vyšší vedení tvořili převážně Židé. Proto dnes ukrajinští extremisté žádají Izrael, aby se omluvil za zločiny komunismu, jak píše Jerusalem Post. To má daleko k „přepisování dějin“ Vladimíra Putina.

Tyto milice, které vzešly z krajně pravicových skupin, jež byly hnacím motorem revoluce na Euromajdanu v roce 2014, se skládají z fanatických a brutálních jedinců. Nejznámější z nich je pluk Azov, jehož znak připomíná 2. tankovou divizi SS Das Reich, která je na Ukrajině uctívána za osvobození Charkova od Sovětů v roce 1943 a za masakr v Oradour-sur-Glane v roce 1944 ve Francii.

Mezi známé postavy pluku Azov patřil opozičník Roman Protassevič, kterého v roce 2021 zatkly běloruské úřady v souvislosti s aférou RyanAir FR4978. 23. května 2021 se hovořilo o záměrném únosu letadla běloruským MiG-29 – samozřejmě s Putinovým souhlasem – s cílem zatknout Protasseviče, ačkoli tehdy dostupné informace tento scénář vůbec nepotvrzovaly.

Pak je ale třeba ukázat, že prezident Lukašenko je zločinec a Protasevič „novinář“, který miluje demokracii. Nicméně poměrně poučné vyšetřování, které v roce 2020 provedla jedna americká nevládní organizace, poukázalo na Protasevičovy krajně pravicové militantní aktivity. Západní konspirační hnutí pak začalo pracovat a bezohledná média „upravovala“ jeho životopis. Nakonec je v lednu 2022 zveřejněna zpráva ICAO, která ukazuje, že navzdory některým procedurálním chybám Bělorusko jednalo v souladu s platnými pravidly a že MiG-29 vzlétl 15 minut poté, co se pi