Ukázat Factcheck

Aktualizováno: 2021-05-10 15:22

Publikováno: 2024-05-26 21:22

Dez 9079

K autorovi:

Autor prezentace o sobě tvrdí, že je antikomunista. Pak následuje výčet 22 položek, jak to v době mocenského monopolu KSČ bylo lepší. Dále se vyjmenovávají korupční a privatizační aféry v době po listopadu 1989. Není zřejmé, proč by pisatel měl být antikomunista, když vyjmenovává údajné přednosti komunistického režimu a nenachází na něm žádná negativa. Antikomunismus tak buď předstírá, nebo trpí nějakým vnitřním rozporem.

Výčet mnoha údajných vynikajících výkonů komunistického režimu má zapůsobit svou četností. Uvedenému snad stačí oponovat přístupem „část za celek“.

Například:

Tvrzení (otázkou): Kdo vybudoval školní budovy s tělocvičnami a hřišti?

Fakta:

Záleží na tom, na jakou historickou etapu země se podíváme. Rozhodně nebylo třeba čekat na příchod komunistického režimu. První světská škola, která je doložena, byla založena v roce 1270 v Praze. Již ze 14. století však máme informace o husté síti škol, a to nejen ve městech, ale rovněž na vesnicích, většinou financovaných soukromými založeními, ale rovněž i obcemi samými. Rovněž jsou přítomny farní a kolegiátní školy. Školy ve 14. století tak překvapivě neprovozovala církev, ale většinou lidé sami, pak obce a města a teprve poté církev. Chlapci navštěvovali školu od 7. roku věku; učili se základy psaní, čtení a počítání. První dívčí školy, resp. třídy postranní přidružené ke chlapeckým školám, lze v Čechách doložit až v polovině 16. století.  V Táboře však byly školy smíšené již v 15. století.

Marie Terezie „zestátnila“ základní školství v roce 1774, přičemž základem tereziánské školské reformy bylo vybudování základních škol ve všech farních obcích.

(https://www.bawerk.eu/clanky/19.-stoleti--divoky-kapitalismus-/nastin-systemu-skolstvi-v-ceskych-zemich-za-stredoveku-do-roku-1620.html)

Tvrzení (otázkou): Kdo zajistil opravdu bezplatné školství na všech stupních?

Bezplatné není nikdy nic, protože každý poskytovaný statek vyžaduje nějaké náklady, které někdo musí zaplatit. V případě, že se nevyžaduje přímá platba, platí tak občané například studium žáků a studentů, stejně jako třeba léčbu pacientů, ze svých daní. V případě takzvaného bezplatného vzdělávání tak občané přispívali na provoz škol, kde často nestudovali ani oni, ani jejich děti.

Když ale vezmeme pro srovnání aspoň období první republiky, studenti platili takzvané kolejné a zkušební taxy, v čemž je ovšem stát podporoval již tehdy.

„V průběhu dvacátých let bylo zvýšeno kolejné a zkušební taxy, které musel platit každý student za provedenou zkoušku (i neúspěšnou).

V období hospodářské krize ve 30. letech byla situace studentů velmi těžká, stát podporoval veřejné i soukromé korporace pečující o studenty - Krombholzova nadace (hradila studentům náklady na nemocniční a části i ambulantní léčbu), Husův sbor, Radhošť. Kromě toho vyplácela republika státní studijní podpory a stipendia, udělovala stipendijní místa v kolejích. Ve studijním roce 1932/33 bylo vyplaceno 420 000 Kč na studijních podporách pro české a slovenské studenty. V témže roce mělo v deseti pražských kolejích ze 2805 ubytovaných 1127 stipendia ministerstva školství, a to průměrně 1485,-Kč na jednoho studenta. V období První republiky bylo na vysokých školách (českých i německých) výdělečně činných téměř 47% studentů, v Praze a Brně téměř 75% studentů.“

(https://www.ptejteseknihovny.cz/dotazy/univerzitni-skolne-v-prubehu-dejin)

Tvrzení (otázkou): Kdo vybudoval pionýrské domy a staral se o aktivity mládeže ve volném čase?

Odpověď je velmi jednoduchá. Po násilné likvidaci všech nezávislých organizací mládeže, jako byl třeba Skaut, bylo formování mládeže svěřeno monopolně postupně organizacím ČSM a SSM. K trávení volného času mládež skutečně nemusela čekat na příchod komunistického režimu.

První skautský tábor se u nás konal v roce 1913. Časopis Mladý hlasatel vyzval pod vedením spisovatele Jaroslava Foglara k zakládání čtenářských klubů 8. května 1937.

"Do 15. května 1941, kdy bylo vydávání Mladého hlasatele zakázáno, bylo registrováno na 24.600 klubů. Uvážíme-li podmínku minimálně čtyř členů v jednom klubu, je zřejmé, že Foglarovými čtenářskými kluby bylo pozitivně ovlivněno více než sto tisíc dětí, převážně chlapců."

(http://www.ctenarska-gramotnost.cz/ctenarska-gramotnost/cg-tipy/c-kluby-foglara)

Takto by se daly rozebírat jednotlivé položky. Někde jde o využití demagogie ve smyslu logické chyby "poté – kvůli (díky) tomu". Po nástupu komunistů se samozřejmě stavěly silnice, železnice, domy a elektrárny. To se dělo v každé zemi a to včetně rozvojových. Srovnávat musíme životní úroveň ve srovnatelných zemích v konkrétním čase, nikoli zemi v roce 1948 a 1989.

Realita socialistické ekonomiky:

Takto by se daly rozebírat jednotlivé položky, což ale, protože jsou to jen pocitová tvrzení, nemá moc smysl. Realita vypadala jinak:

„Tržní hospodářství v demokratické společnosti a centrálně plánovaná ekonomika za socialismu, dva systémy, které lidé stále porovnávají. Mnozí ten socialistický obhajují jako funkční, podle ekonoma Libora Žídka ale ekonomika v bývalém Československu pomalu spěla ke kolapsu.

‚Proponenti bývalého režimu tvrdí, že systém byl dobrý a ekonomika rostla. Mají sice pravdu, že ekonomika rostla, ale hospodářský růst byl dlouhodobě podstatně pomalejší než v zemích s tržní ekonomikou a v 80. letech se téměř zastavil. Dobře je to vidět na srovnání s Rakouskem. V roce 1950 bylo HDP na hlavu – tedy životní úroveň – v Československu a Rakousku stejné, v roce 1989 bylo u nás poloviční,‘ zdůraznil Žídek.

V 80. letech podniky neustále tvrdily, že mají nedostatek pracovníků. Na druhou stranu odhady přezaměstnanosti, tedy stavu, kdy propuštění části zaměstnanců nijak neovlivní výkon firmy či státu, činily až půl milionu osob v celé ekonomice.

Exporty byly celkově malé. Na západní trhy z nich směřovalo jen asi 15 procent a šlo především o suroviny či polotovary. V současnosti jsou české exporty obrovské, 80 procent HDP jde na vývoz a z toho 90 procent směřuje na západní trhy (85 procent na trhy EU).“

(https://www.em.muni.cz/veda-a-vyzkum/11532-socialisticka-ekonomika-byla-pred-krachem)

 

 

Tvrzení (otázkou): Kdo vybudoval zemědělská družstva ve většině vesnic a měst?

Fakta:

Na tuto otázku se dá odpovědět poměrně přesně: „Pomocí pokřivené legislativy, represí bezpečnostních složek, zmanipulovaných soudů a ekonomického nátlaku se státní orgány snažily sedláky i menší rolníky donutit ke vstupu do Jednotného zemědělského družstva (JZD). Od srpna 1950 do března 1951 bylo odsouzeno na 50 tisíc soukromých zemědělců, což představovalo 40 % všech odsouzených v tomto období. Během roku 1951 se opatření proti „kulakům“ dále zostřovala a zejména ministerstvo spravedlnosti se snažilo prosadit častější uplatňování trestu zákazu pobytu, což v praxi představovalo přesídlování rodin odsouzených sedláků. Komunističtí představitelé ovšem stále represivní opatření proti sedlákům považovali za nedostatečná, a proto v listopadu 1951 spustili Akci K (kulak), jejímž cílem bylo vystěhovávání rodin odsouzených sedláků z oblasti původního bydliště. Kvůli organizačním problémům byla akce v květnu 1952 přerušena, aby pak mohla být v listopadu téhož roku spuštěna znovu ve větším rozsahu a plynuleji.

Po Stalinově a Gottwaldově smrti v březnu roku 1953 došlo k dočasnému uvolnění represí, a v lednu 1954 dokonce k ukončení Akce kulak, v jejímž průběhu byly přestěhovány asi 3–4 tisíce rodin.“

(https://cs.wikipedia.org/wiki/Kolektivizace_v_%C4%8Ceskoslovensku)

Tvrzení (otázkou): Kdo umožnil mladým rodinám bydlet v levných nájemních bytech?

Fakta:

Záleží samozřejmě na tom, jakým rodinám a za jakých podmínek. Problém s bydlením se nepodařilo vyřešit za celou dobu existence komunistického režimu. Protože byty pro samostatně žijící mladé rodiny byly obtížně dostupné, tvářil se režim, že vlastně podporuje vícegenerační bydlení. Když se výstavba na konci o něco urychlila, nebyla cesta k bytu stejně jednoduchá:

„Byty byly i v 70. letech, kdy došlo k hlavně ve větších městech k mohutné výstavbě sídlišť, „nedostatkovým zbožím“, a jejich přidělování mělo často svá nepsaná pravidla. Byty byly například přidělovány na základě příslušnosti ke komunistické straně a dle postu v rámci strany, nebo měly přednost mladé rodiny a sezdané páry, ideálně pracující v klíčových odvětvích, jako je průmysl. Pokud mladým rodinám nebyl byt přidělen, jak jinak se k němu mohly dostat? Například tak, že ačkoliv nikdo legálně nemovitost nevlastnil, byty byly často obecní nebo městské, docházelo ke kupčení s byty, například k jejich výměnám nebo nelegálnímu pronajímání. Dokonce docházelo k výměnám bytu mezi rodiči a dětmi, když děti vstoupily do manželství a/nebo založily rodiny… Často také mladé rodiny musely tzv. přiložit ruku k dílu, pokud chtěly mít vlastní domácnost. Po práci muži odcházeli stavět domy, kde pak mohli získat vlastní byt.“

(https://www.soc.cas.cz/sites/default/files/publikace/tomas_horeni_samec-svepomoc_v_bydleni.pdf)

Tamtéž můžeme číst, jak to také vypadalo v praxi:

„Dnes se také debatuje nad vlastním bydlením mladých rodin, ale řeší se dostupnost hypoték, ceny bytů a nájmů. Situace, kdy čekáte na přidělení bytu, se tak zdá být lákavá. Ale nejeden zde citovaný příběh o období, kdy mladé rodiny čekaly na byt a nevěděly, kde nebo kdy jej dostanou, nevyzníval optimisticky.

‚Po svatbě se to změnilo na jeden velký kolotoč o shánění bytu, protože jsme neměli kde bydlet. Takže jsme všechny síly upřeli k tomu, abychom sehnali slušný byt. Já jsem kvůli tomu byla déle v porodnici, protože jsem neměla kam jít. Pak jsem jela k babičce mého muže do 1+1, kde jsme bydleli všichni, pak jsme se přestěhovali k mým rodičům na vesnici, kteří sice měli velký dům, ale takový ten typicky vesnický, kde se topí jen v jedné místnosti. Dům byl bez pračky, bez všeho. Tam jsme byli asi rok a půl. Jenomže mně skončila mateřská a já musela do práce, ale žádný byt jsme v Praze neměli. Musela jsem tak syna nechat u babičky, tam byl asi půl roku, a my za ním jezdili na víkendy. Ale on byl na mě hrozně vysazený, když jsme odjížděli do Prahy, to byly nářky, museli jsme se schovávat, aby nás neviděl. Pak jsme dostali byt v Praze a hned jsme ho vzali s sebou, ale ten byt byl nad sklepem, byl studený a plesnivý a ještě byl na sever. Takže jsme topili i v létě. Syn byl pořád nemocný a bylo to z toho bytu. Mezitím se narodila dcera, no a tu jsem raději hned nechala u babičky, protože tam by v tom bytě nevydržela vůbec.‘ (Soňa)“

Shrnutí:

Mýty o tom, jak dříve „nebylo všechno špatné“, nebo dokonce že „se žilo lépe“ (bráno čistě ekonomicky) jsou možné i kvůli tomu, že si lidé již nedovedou udělat jednoduchý přepočet, kolik se tehdy vydělávalo a jako byly ceny. Čas od času to média připomenou, ale obecné povědomí to moc nemění. Například Aktuálně.cz v listopadu 2020 píše:

„Podle dat českých statistiků jsme porovnali nejen platy, ale také ceny zboží… Útraty na osobu před 30 lety přesahovaly 22 tisíc Kčs ročně. Z toho více než čtvrtinu tvořily potraviny a nealko nápoje. Loni byly tyto výdaje asi šestkrát vyšší, ale jen necelou pětinu z této částky utrácely domácnosti za potraviny a nealko. Naopak skoro trojnásobně se zvýšil podíl výdajů za bydlení, a to z 9,7 procenta na čtvrtinu. Více Češi vydávají podle statistik také za zdravotnické služby – přibližně osminásobek podílu z let osmdesátých.“

(https://zpravy.aktualne.cz/ekonomika/meli-jsme-se-za-komunistu-lepe-velke-porovnani-vydaju-cechu/r~6d90e3aef63d11e9b259ac1f6b220ee8/)